25. 1. 2017 / Jan Čulík
Během pravidelného postgraduálního semináře o vývoji v Československu/České republice od roku 1989, který vedu na univerzitě v Glasgow, jsem si tento týden uvědomil jednu možná docela zásadní věc.
V rámci semináře jsem určil jednomu studentovi, aby udělal kritickou prezentaci mé přednášky z roku 1995 o politické kultuře v tehdejší raně postkomunistické České republice. Požádal jsem ho, aby přednášku pořádně zkritizoval, protože musíme zjistit, jestli to, co jsem psal před 22 lety, může být ještě pravda a pokud ne, proč ne.
Studentovi se přednáška moc nelíbila. Zdála se mu příliš elitářská, mým poukazem na to, že v každé zdravé, civilizované a rozvinuté společnosti existuje dynamická interakce mezi intelektuálními elitami a většinou národa. Nelíbilo se mu, že jsem definoval "tělo" národa, které si bez "hlavy" svých elit neporadí.
Jenže marná sláva, ať to zní elitářsky nebo ne, ono to tak skutečně donedávna nejen v Čechách, ale všude existovalo. Vládla diktatura elit: profesorů, kněží, lékařů a učitelů. Ti byli gatekeepery, určovali, co se dostane do novin a do časopisů.
Nedávno jsem na to narazil při natáčení jednoho z Rozhovorů Britských listů s Josefem Šlerkou. Uvažovali jsme nad tím, proč tomu tak je, že Češi jsou většinově tak sprostí a nepřátelští vůči uprchlíkům. Říkal jsem panu Šlerkovi, že argument "sami máme málo" je nepřesvědčivý. Přece vždycky, namítl jsem, byli ti nechudší lidé nejvelkomyslnější - a nejvíce pomáhali druhým chudým.
"A jak to víte?" zeptal se Josef Šlerka.
"No, z literatury, přece," odpověděl jsem.
"Aha," usmál se významně Josef Šlerka.
Byla to tedy v devatenáctém a dvacátém století jen propaganda beletristů, a skutečnost byla docela jiná? Vytvářely elity, pokud měly plnou kontrolu nad společenským diskursem, o společnosti iluze, které jí pak vnucovaly? Byla realita úplně jiná, hrozná?
Ale vraťme se do Československa a k husákovské normalizaci.
Je nesporné, jak už to v Čechách bývalo vždycky zvykem, že v meziválečném období, ale pak určitě znovu v liberálních šedesátých letech, hrály vůdčí úlohu ve společnosti intelektulální elity - spisovatelé, divadelníci, filmoví režiséři, vědci, hudebníci.
Byly to právě intelektuální elity, které tlačily na dveře ke svobodě a málem se jim v šedesátých letech podařilo vyčlenit Československo ze sovětské éry. Následovala invaze a trest.
A poinvazní husákovský režim si byl velmi dobře vědom, že to byli právě intelektuálové, kteří Československo málem dokázali převézt z Východu na Západ. Proto se normalizační režim Gustáva Husáka specializoval na existenční likvidaci a umlčení právě intelektuálů a elitního myšlenkového diskursu.
Byla to globálně bezprecedentní situace. Vzpomínám si někdy v roce 1975 na pražskou návštěvu vynikajícího ruského cembalisty Andreje Ljubimova. Ano, přijel do Prahy z brežněvovské Moskvy, ale v Rusku neexistovala kampaň cílené likvidace všech intelektuálních vrstev a každé samostatné originální myšlenky, jaká krutě probíhala v husákovském Československu. Vzpomínám, jak byl Ljubimov konsternován, když se na vlastní oči v Praze přesvědčil, že tam probíhá "Biafra ducha", jak likvidaci československé elitní kulturní sféry označil německý spisovatel Heinrich Boell. (Biafra byla africká země, kde v šedesátých letech proběhla genocida.)
Takže jsem dodnes přesvědčen, že to, co popisuji ve své přednášce z roku 1995, je pravda: Že totiž husákovský režim odřízl intelektuální hlavu národa od těla a bezhlavé tělo, nevědoucí si rady, tupě odklopýtalo do slepé uličky infantility a idiocie.
Režisér Jiří Menzel svědčí v článcích, publikovaných po roce 1990, jak filmaři třetího řádu si po invazi na něho na Barrandově vyskakovali a nejvíc mu měli zazlé, že dostal toho Oskara. To byl jeho největší politický zločin, protože póvl, který převzal po roce 1969 moc, by se nikdy na nic takového nezmohl. Už je asi zapomenuto, že poté, co byla vyhozena zpravodajská a publicistická redakce Československé televize, v prvních měsících po čistce nedokázali noví lidé vysílat večerní televizní zpravodajství živě bez chyb a bez překoktů, takže se celý den natáčelo a stříhalo, a večer se pak pouštělo ze záznamu.
Jaroslav Dietl zaznamenal strach režimu z intelektuálů - především mužů - i ve svých seriálech. Žena za pultem naznačuje, že muži intelektuálové jsou neodpovědní, v šedesátých letech zradili a "přivedli naši krásnou vlast do krize". Museli být potlačeni a nastoupit musely ženy, stmelovatelky rodin a zachránkyně národa, jako právě Žena za pultem, které situaci napravily.
Sedmdesátá a osmdesátá léta byla skutečně vzpourou primitivů, kdy bylo ve veřejné sféře obtížné prosadit jakoukoliv inteligentnější, originálnější či rozumnou myšlenku. Metaforou té hrůzy je pro mě dodnes nejapné, sterilní, infantilní a sentimentální dílo Zdeňka Svěráka, vyhýbající se zdaleka jakékoliv podvratné, nové myšlence - a to dílo dodnes normalizační národ miluje.
Situace to byla bezprecedentní, protože v normální společnosti, v níž neexistovaly sociální sítě, měly rozhodující slovo o společenském diskursu intelektuální elity. Jen ne v normalizačním Československu. Tam byly elity násilně umlčeny, protože je režim považoval za nebezpečné, a veřejnou sféru ovládli idioti.
Země se už z porážky inteligence vlastně nikdy nevzpamatovala. Už nikdy nepřevzala v Československu ani v České republice elitní inteligence hlavní slovo a vůdčí roli. Dodneška určují diskurs v České republice s prominutím především idioti. Chytří lidé jsou na okraji společnosti, anebo se veřejnému diskursu raději vyhýbají. Situace meziválečného období, nebo šedesátých let, se už nikdy nevrátí.
Normalizační Československo se tak stalo vynikajícím, výjimečným experimentálním polem pro dnešní svět, v němž likvidaci myšlenkového monopolu intelektuálských elit způsobily sociální sítě. Ty zahltily postpravdivými fake news a nejrůznějšími pitomostmi věcný, bystrý, intelektuální diskurs. To, čemu byla vystavena v sedmdesátých a v osmdesátých letech československá společnost, se nyní rozšířilo celosvětově.
Svět by měl studovat československou normalizaci. Dověděl by se, jak to teď bude vypadat všude.
Možná právě proto se postpravdivého světa fake news někteří Češi chytají s takovým nadšením. Vzpomínají na kulturní minulost sedmdesátých a osmdesátých let, která bezpochyby hloubkově a na dlouhou dobu ovlivnila českou mentalitu. Je pro ně útěšné, že dnes celý svět vstupuje do československé normalizace.
21.6. 2016 / Jan Čulík
Zalitoval jsem, že už nežijeme v rajské době mccarthyovského útlaku v Americe padesátých let dvacátého století, když jsem nedávno znovu zhlédl film George Clooneyho z roku 2005 Good Night and Good Luck (Jeho recenze z té doby je v Britských list...