Bodláky Václava Duška
Celý svět se třese
19. 1. 2017 / Václav Dušek
Třese se, třese malinkatý svět před námi podřipskými
velikány, vtipálky, snílky, posměváčky, kterým není ničeho svatého i málokdo po
chuti. V počátcích striptýzu v 68 se měnily časy, puritán napsal křídou vzkaz
zvědavcům: Kráva bez závoje. Plynuly roky a dnes striptýz nezajímá ani páťáky,
osvěta nám v tomto ohledu přitvrdila. Hvězdy odhalují vypadlá prsa z těsných
svěračů, můžeš juknout modelce pod sukni – a že toho uvidíš! Prostě bez čumendy
se neobejdeme a ochotných modelů přehršel.
Zda se z nás svět třese smíchy, či hrůzou, dosud
nezjištěno.
V jámě lvové pobýváme zhusta. Pamatuješ z hodin dějepisu,
jak západní demokracie z krajin demokracii na hony vzdálených; koloniální
giganti, samožrouti, darebáci, předhodili naše osůbky v zájmu zachování míru do
tlamy knírkatému nacionálnímu kyklopovi; v hodinách se ovšem neučilo, žel, že
východní brácha veden nesmlouvavým Kobou neměl v úmyslu strkat krvavý čenich do
sršního hnízda... kvůli malebné zemičce, nenada, ďaďa.
Onkel Dolfi se uměl zlobit a neposlušnost nezapomínal. V
dnešní době vzpomínáme oběti a kdesi nedaleko pochodují hrdinské šiky vymóděné
do dobových uniforem poraženeckých vrahounů – zkrátka fašismu bližší komunismu!
Pár demokratů u nás koketuje s návratem tuhého nacionálního pořádku. Rasová
čistota! Kdo vše ji nevyžaduje, že? Krev ti zředí na osminku, na decinku –
volské nápady nevymírají, co bylo, prý zase bude, co nebylo, už nebude – planeta
se vypaří do prostoru nebeského klidu. V novém prostoru, nový krtinec Říp.
Uplynula doba válečných hrůz a západ se zavřenými ústy
přenechal podřipáky a podtatráky v zájmové oblasti Iljů Muromců a Čurilů
Plenkovičů. Trestalo se přísně. Kdo nejde s námi, jde proti nám! A kdo to
určuje? Přece my, lid, pracující, prostý, obyčejný, veden nejlepšími syny
národa; a za hranicemi ticho po pěšině. I tam v dáli strážci zákona jaksi
vyřizovali odložené účty s těmi, kdo se provinili, i s těmi, co se neprovinili,
ale byli označeni odpornými bídáky, co se ještě předevčírem krčili před
panstvem.
Běda, bratři, běda! V náruči obříků sladce se zaspí.
Západ zrada, východ zrada – na severu ledově fičí, jih chudobný, kam se
obrátit, ptáme se ministerstva zahraničí a jejich neomylných mluvčích;
ministerstvo připomíná těsné příhraničí.
Zakládáme zvesela partaje i spolky, neděláme okolky.
Potřebuje-li našinec postrčit k cestě blahobytného zrodu, pak může vyslechnout
partajní elegány, vstoupit do strany hrdě a bez nebezpečí. Žel, znám dosti
zoufalých, co do stran vstupují z přesvědčení a vystupují z nich lehko, opět z
přesvědčení – to je demokracie.
Partaje zestárly. Netáhnou. Lokálky bez páry, vůdci
postrádají charisma i nové myšlení. Před svým věrným houfem mávají zteřilými
prapory. Kariéra ve straně vrtkavá. Dnes jsi sexymozek, zítra bezmozek. Spojit
se ze zahraničím, halasit z tribuny a prát špinavé prádlo v cizích neckách nemá
budoucnost; bijci za pravdu neochvějně volají – posílit zdravotnictví, přidat
platy, zvednout penze staříčkům, školám výrazně přihodit miliardy, silovým
složkám bez váhání přisypat na výplatní pásky, nezapomenout na prodavačky,
řidiče, ladiče, pekaře, řezníky, zelináře, herce a muzikanty, ani věda nemá
dost financí. Úkol trvalý, pro ministra financí. Ošpláchneme si ho podle nálady
– dostal se k miliardám všelijako, úhlavní nepřátelé držkují, sami ničeho
neumějí, šponují se veřejně, kdo poslouchá opravdu poctivě, musí se
chechtat.
Politické odkvetlé vlčí máky, ženské bojovnice, si
neberou servítků, odmaturovaly i ztěžka, avšak řídit stát, hračka, nu a hoši s
pleší i umně sčesanými vlasy do přehazovaček hudrují, kalí se jim zrak –
voličské hříbě číhej, koho jsi zvolil. Paráda. Lehni na záda!
Pouštíme se do sebe bez bázně i hany, nalezneme nepřítele
a vzhůru do bezpečné slovní válečné vřavy – kolem nás se smíchy potrhají, jak
vyvádíme v senátu i parlamentu, však nalézt a potrestat tuneláře a lháře
nedokážeme. Zákony záhadně otupily.
Demokracie pro všechny, všici jsme děcka z minulých
režimů. V přikrádání si stojíme světově. Učíme se rychle a neomylně. Kožený
dojič a jemu podobní ovádi se vyvalují v blahobytu, trocha strachu jim nevadí.
Parlamentní štváči a senátorští ospalci vytrubují žalmy o spravedlnosti,
oprašují paragrafy, leští zašlé ozdoby práva – a ničivé povodně lží nás zvou k
utonutí. Vůdci nepotřebují charisma. K čemu? Posloucháš velikány a připadáš si
jako v hospodě, kdy máš desáté bahno a pivní společnost neochvějně halasí, jak
a s kým zatočit, aby bylo konečně dobře. Od úst se přemoudřelým práší,
přehazovačky přilepeny, obarvené peří vzbuzuje podiv; prostý lid mlčí,
zadlužení podvazuje odvahu, otrocká práce za pár šupů u zbohatlických mizerů
vyčerpává, předražené bydlení k neuplacení, kalná vlna za vlnou pohlcuje
štědrost i ochotu trpět. Trpíme skutečně nedostatkem, stojíme na pokraji
propasti Závist – kam kráčíš, bratře, nevím, stále hledám zemi vlídnou a
nenalézám a nenalézám...
Světem vládnou hladomory, my s nacpanými pupíky o tom
víme svoje. Podáš prst a utrhnou ti ruku. Vsají se ti do domoviny lstí,
vydírají přesvědčivě, nestačíš se divit. Otevřeš ústa a hle - stane se z tebe
odporný rasista. Necháš vejít do domova ublížené, ti neumějí děkovat, ne – cos
udělal je tvoje povinnost a nesnaž se rozplést bič pohněvaného boha, pse!
Rozvaleni s nataženýma rukama, nadržení, chtiví uchmátnout krapet z bohatství,
vypínáme se k oblakům. Brali jste nám kdysi, my si bereme teď. Perpetum debile
spolehlivě funguje.
Strach, nenávist, pomsta, pohrdání. Drobty k
rozdávání.
Vysmátí vyslanci chrochtají u naplněných žlabů
milionářskými vizionáři, dnes sypeme, ty sloužíš, dosloužíš, pak uvidíme, kam s
tebou, číčo. Budeš-li dodržovat daná přikázání zazobaných strejců a tetiček,
nezahyneš. Sinekury čekají, nepokaž si kariéru sociálními úlety. Chudobným se vyhni.
Lačnost většiny zabila mnohé štědré dárce. Zařaď se do kolony vyšlé z bídné
pasti pouště do zelených krajů, bohatých nejen úrodnými lány, ale údajně i
myšlenkami.
Celý svět se směje, možná k pláči spěje.
Vytisknout