Šutr v. smartphone

Tekutá identita

19. 1. 2017 / Bohumil Kartous

Odešel Zygmunt Bauman, další z velkých myslitelů, kterým se podařilo trefně definovat společenský vývoj 20. století. Jeho teorém tekuté modernity je dobře odpozorovanou metaforou zrychlování světa, transformace, marginalizace či úplného rozpadu původních sociálních institucí a struktur a dopadu tohoto fenoménu na člověka, jednou z jehož nejdůležitějších životních potřeb ukrytých v pozadí celé vertikály Maslowovy pyramidy je rychlá a přesvědčivá odpověď na otázku "kdo jsem a co tu pohledávám".

Upřímně, současník nemá příliš na čem stavět. Stárnoucí generace lidí se narodily do doby, v nichž se dalo jakž takž spoléhat na relativní pevnost a stálost světa vezdejšího, reprezentovaného ideologiemi, od nichž se odvíjelo pojetí institucí. Přirozeně se jim stýská, paradoxně i tehdy, když si kdysi vůbec nemysleli, že to bylo kdovíjak skvělé. Zejména v postotalitních zemích, jako je Česká republika, se mnoho lidí v dobách jejich očividného úpadku a blížícího se konce snažilo zbavit se této nechtěné identity a přijmout jinou, vystavěnou na lákavější iluzi.

Po čtvrtstoletí často zjišťují, že se vlastně spletli, že ta jistota zdánlivě pevných sociálních struktur v celkově fádním a stále méně sympatickém prostředí byla příjemnější než pocit naprosté nejistoty ve světě, kterému vůbec nerozumí a v němž se cítí být stále více ohrožení. Nejedná se ale o posttotalitní trauma, to dává reakci středoevropských a východoevropských společností pouze specifický charakter. Tekutá modernita zasáhla stejnou silou celý svět, nejrozvinutější země zejména. Rychlost toku informací velmi úzce souvisí s rychlostí proudu společenských změn, před nimiž paleolitický tvor v high-tech ulitě nenachází obranu.

Můžete pochopitelně surfovat po proudu, ale k tomu potřebujete určité předpoklady, komplex dovedností, které umožňují udržet se nahoře. Stačí málo, abyste se ocitli hluboko pod hladinou, dezorientováni a neschopni určit, kde je vlastně nahoře a kde dole. Nebo je možné stav světa a jeho efemérnost odmítnout a tvrdit, že se nic neděje, respektive že to, co se děje, je veskrze špatně a je třeba se vrátit o krok či dokonce o několik kroků zpět.

To se v současnosti děje. Zoufalá společenská majorita, která se ocitá v existenciální krizi poctivě budované identity, jež se během krátké doby proměnila ve značně nestabilní fluidum, hledá v rezervoáru paleolitických řešení, oprašuje staré dobré kamenné nástroje a kupodivu zjišťuje, že "skvěle" fungují. Kupodivu když použijete kámen proti high-tech hračkám, funguje to stále dobře. Stejně tak když se vrátíte ve svém myšlení k řešením uplynulých ér, dosáhnete minimálně jednoho: hodně toho dokážete rozbít.

Donald Trump je ztělesněním probuzení paleolitického člověka a jeho potřebě návratu do světa, v němž identita nebyla než souhrn nestabilních charakteristik, které možná už zítra budou mít úplně jiný design. Jakkoliv je zosobněním někdejší identity ve zvrácené podobě, neochota a neschopnost vyrovnat se s tekoucím světem vytváří zoufalou potřebu, která je ochotna vyrovnat se i s hodně špatnou groteskou. Jen když utěšuje, že svět zase může být takový, jaký jsme ho "znali".

Nassim Taleb píše v knize Černá labuť nejenom o tom, že jsme špatní prognostici, jak se ostatně ukázalo v řadě případů disruptivních politických změn posledního období, ale i o poučení, které z toho plyne. Měli bychom na jedné straně budovat imunitu vůči těm negativním a na straně druhé umět maximálně vytěžit ty pozitivní. Černá labuť - četnost jejího výskytu - je právě tím průvodním jevem, který původní struktury rozpouští a tím pádem umožňuje tekutému jádru identity opustit její původní tvar. 

Taleb nabízí princip, jak se se s tekutým stavem světa vyrovnat. V prvé řadě je nutné přijmout fakt, že změny, které přijdou, nejsme schopni předvídat. Na to je třeba prostě přistoupit, což je ovšem nepochybně podmíněno změnou myšlení a schopností vyrovnat se s paleolitickým člověkem uvnitř. Nikoliv popřít ho, ale vyrovnat se s ním. Možná i tak by se dala interpretovat Talebova myšlenka z článku The intellectual yet idiot, v němž velmi ostře degraduje současnou intelektuální elitu na bandu polovzdělaných hlupáků, jejichž prediktivní schopnosti jsou mnohem horší než odhady postavené na zkušenostech předchozích generací. Možná je ta sžíravost na první pohled paušalizující, na druhou stranu ukazuje, že dosavadní společenská řešení se zdají být nepoužitelná a je třeba se z toho poučit. Protože šutr nad smartphonem stále ještě s přehledem zvítězí...

Vzhledem k tomu, že jste na těchto stránkách, máme na vás malou prosbu. Britské listy čte hodně lidí, ale na jejich provoz přispívá jen zlomek čtenářů. Zvlášť v nynější zhoršující se mezinárodní situaci jsme přesvědčeni, že věcné informace a analýzy, které BL přinášejí do českého prostředí, hrají nezastupitelnou roli. Server se však nedá provozovat zadarmo. Prosíme, přispějte finančně na jeho provoz.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500.   Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz.

Vytisknout