Test tolerance české společnosti aneb Komu vadí hidžáb?

4. 11. 2016 / Daniel Veselý

Tato kauza, ostatně jako celá řada dalších domácích kauz, ukazuje na akutní neznalost českého právního řádu u těch, kdo se tak bohabojně stavějí za údajně ohroženou českou suverenitu a staré dobré pořádky. U soudu se smetanu mediálního lesku snažili slíznout čeští pravicoví politikové jako Václav Klaus ml., Jana Černochová, Stanislav Křeček a exdisident a bývalý zaměstnanec BIS v jedné osobě František „Čuňas“ Stárek. Ti se jako jeden muž postavili za ředitelku školy, neboť podle slov Václav Klause ml. tu existuje „zjevná snaha udělat z ní exemplární příklad, který by nás naučil, jak se chovat, co si myslet, jak a co říkat“.  

Klaus ml. a jeho ideologičtí soukmenovci celý případ zřejmě chápou jako další příklad osekávání svobod, ba nestoudného diktátu menšin a na nich vydělávajícího parazitického neziskového sektoru, a to vše podle not neomarxistické doktríny, již symbolizuje vládnoucí šabatovsko-uhlovský trockismus. Úporná snaha vytřískat z „kauzy muslimských šátků“ politický kapitál a zároveň přiložit pár polen do ohně tradiční islamofobie z těchto politiků čouhá jako sláma z bot.

K případu se před časem vyjádřil také český prezident Zeman, když věren svému tažení proti islámu prohlásil, že hidžábem to začíná a burkou končí, a neodpustil si přitom sexistickou poznámku na adresu „nepohledných žen“, jež by si zahalování zasloužily. Miloš Zeman se volky nevolky usvědčil z neznalosti českého právního řádu, jak se posléze dozvíme.                      

Přitom je samotná kauza z právního hlediska naprosto bez kontroverzí, a to i z laického pohledu. Pokud je Listina základních práv a svobod součástí ústavního pořádku České republiky, je samozřejmě nadřazena i školním řádům. Ačkoliv je Česká republika sekulárním státem, český právní řád nejenže nezakazuje nošení hidžábu, ale ani nošení burky, jak ostatně potvrdil advokát Ondřej Múka. Podle vyjádření ombudsmanky Anny Šabatové, která se opírá o antidiskriminační zákon, byl Jammalové znemožněn přístup ke vzdělávání právě kvůli nošení šátku. A Česká školní inspekce hovoří o pochybení, když jí ředitelka školy zakázala nosit hidžáb.

Tolik fakta a dále už se pohybujeme v rovině domněnek, dohadů a ideologie.             

Odpůrci nošení šátků kupříkladu přicházejí s tvrzením, že by se v arabských zemích nemohlo stát, aby někdo v tamních školách provokoval třeba s krucifixem na krku. Tito lidé ale nevědomky předvádějí stejnou míru netolerance jako arabské režimy a islámské mocenské struktury, proti jejichž ideologii tak sveřepě vystupují, a navíc odvrhují liberální étos západních demokracií, který si navenek přejí zachovat. Jejich marně skrývané úsilí o neutralizaci Listiny základních práv a svobod přitom naráží na samotnou podstatu českého právního řádu, kterýžto v jejich očích představuje pevné hradby proti domnělé invazi nekompatibilní islámské ideologie.               

Debata o tom, zda jsme ochotni tolerovat nošení hidžábů v českých školách či úřadech, by přirozeně měla probíhat a může být prospěšná, ale je zapotřebí nejdříve respektovat český právní řád a vyvarovat se iracionálních předsudků a pověr.

Vytisknout