Analýza, jako kdyby na faktech záleželo

7. 11. 2016 / Karel Dolejší

Autor výše zmíněné studie pro Center for European Policy Analysis Peter Doran zdůrazňuje, že podobně jako kdysi válka ve Španělsku nebo Jomkippurská válka přinesl i konflikt na Ukrajině nové poznatky o změnách v soudobém válčení. A hlavní lekcí bezesporu je návrat masové dělostřelecké palby na bojiště. Taková palba způsobuje 70 - 85 % všech ztrát v ukrajinském konfliktu, dokonce i značnou část ztrát na tancích. Pokud jde o tradiční koncepci bojového vozidla pěchoty (BVP/IFV), neřkuli o obrněné transportéry (OT/APC), na evropském bojišti, v konfliktu kategorie peer-to-peer či near-to-peer (s rovnocenným nebo téměř rovnocenným protivníkem) jde o prostředky jednoznačně zastaralé, s minimální šancí přežít v bojových podmínkách. Ukrajinské jednotky z obav před důsledky dálkového minování nebo přepadu duální municí odmítají jezdit uvnitř těchto vozidel, místo toho se drží nahoře na korbách a při první příležitosti mimořádně zranitelné vozidlo opouštějí, protože v terénu jsou jejich šance přežít výrazně vyšší.

Pokud by se někomu podařilo konečně zpravit o zmíněných skutečnostech nákupčí Armády České republiky plánující právě nákup inferiorního obrněného transportéru Tatra Titus, vykonal by velice záslužnou práci. Ale zpět k tématu.

Podle Dorana přinesla Ukrajina čtyři hlavní dílčí lekce.

Průzkumné bezpilotní prostředky (UAV) jsou všude, ukrajinské jednotky zaznamenaly na některých místech třeba i osm přeletů denně. Již do 15 minut po přeletu může následovat dělostřelecký přepad zjištěné pozice. Ruské systémy řízení dělostřelecké palby jsou evidentně na úplně jiné úrovni než to, co letectvo předvádí v Sýrii - kde prodlevy mezi průzkumem a náletem často dosahují i 24 hodin.

Nepřímá dělostřelecká palba vedená moderní municí je opět královnou bojiště, připisuje si velkou většinu ztrát.

Na bojiště se vrátily moderní tanky, na významu získávají systémy aktivní obrany proti protitankovým řízeným střelám (PTŘS/ATGM).

Tradiční koncepce bojového vozidla pěchoty (BVP/IFV) je zastaralá - o ještě méně odolných obrněných transportérech (včetně oslavovaných amerických Strykerů) ani nemluvě.

Jak je NATO připraveno na možnost takového konfliktu? Doran uvádí některá fakta: Nizozemsko zrušilo 1/6 armádních jednotek a všechny tanky. Německo snížilo objednávky modernizovaných tanků o 36 % (na 225 ks). Británie snížila počet tanků u jednotek z 400 na 227. Francie si uchovává svých 240 tanků Leclerc, ale pochybuje, že by je mohla někdy nasadit.

Autor formuluje klíčová doporučení: Investovat znova do těžké bojové techniky, získat zpět zanedbanou schopnost kontrabaterijní palby, brát velmi vážně důsledky přítomnosti moderních UAV a pokročilého rádioelektronického boje (REB) na současném bojišti; zcela nová generace bojových vozidel pěchoty nyní představuje absolutní nutnost.

***

Doranova analýza patří k těm "tradičním". Zaměřuje se na "čistě vojenský" aspekt věci a v jeho rámci ještě především na technické otázky.

Ukrajinská lekce je však mnohem širší. Klíčový význam v ní má poznatek, že "přísně" vojenská opatření přicházejí v ruské agresi teprve naposledy.

Na počátku stojí politická subverze. Zahrnuje nasazení agentů, propagandu a (dez)informační operace s využitím moderních médií. Cílem je posílit fragmentaci cílové společnosti podle kulturních / náboženských / etnických / lingvistických / eventuálně statusových dělících linií a zabránit jí v jednotné obranné reakci na agresi. Podpora korupce a kompromitace elit působí ve stejném směru.

Konfliktu předchází vznik virtuálních nebo reálných útočišť pro místní prostředníky - "nezávislých alternativních" médií s vazbou na Moskvu, spolků, klubů, orgánů místní správy, samosprávy a bezpečnostních složek, které jsou zbaveny kontroly z centra.

Vedle přímé intervence hraje podstatnou roli také neustálá a kredibilní hrozba intervence, případně jejího rozšíření.

V rejstříku nástrojů destabilizace figuruje i zastrašování jadernými zbraněmi.

V případě propuknutí otevřeného ozbrojeného konfliktu je diplomacie využívána jako prostředek dosahování vojenských cílů (legitimizace územních zisků poslední ofenzívy, operační přestávka před novou ofenzívou...) a také ke štěpení západních kolektivních struktur na jednotlivé národní státy (ti, se kterými jednáme, "rozumní", čti lhostejní, vyděšení anebo ústupní / ti, se kterými rozhodně nejednáme).

Pokud jde o technickou stránku, Doran bohužel některé věci pouze "nakousl". V oblasti elektronického boje se západní armády musejí připravit na kompletní rušení veškerých elektromagnetických signálů, jichž si zvykly využívat. Rušeny jsou na Ukrajině rádiové frekvence i signál GPS, rušeny jsou povely ukrajinských průzkumných UAV, ruské rušičky předčasně detonují elektronické přibližovací zapalovače dělostřeleckých granátů, velitelská centra jsou rutinně zaměřována podle zvýšených elektromagnetických emisí vysílaček. Za takové situace stojí za zvážení zálohování "zastaralými" analogovými pojítky, eliminace spotřební elektroniky u jednotlivých vojáků (může být totiž zaměřena), obecně snížení emisí elektromagnetického signálu na nejnižší možnou mez, případně "nouzový" systém velení pomocí tradičních kurýrů, jak jej praktikuje IS.

Masové nasazení bezpilotních letounů (UAV) nenese důsledky jen pro dělostřelectvo. Všechny jednotky musejí vycházet z předpokladu, že jim kdykoliv akutně hrozí odhalení, a přizpůsobit tomu běžné rutiny. Opět je třeba pečlivě kamuflovat, jednotky na co nejnižší úrovni by měly disponovat vlastními prostředky boje s průzkumnými UAV - od PL kulometů až třeba po tradiční brokovnice na úrovni pěšího družstva.

Tím že se západní armády 15 let optimalizovaly pro protipovstalecké operace v rozvojovém světě došlo k situaci, kdy velikostně srovnatelná ruská jednotka má zhruba 3 x více prostředků nepřímé dělostřelecké podpory než americký protějšek, tyto prostředky disponují asi o 1/3 delším účinným dostřelem - a použití kazetové a termobarické munice, kterou Západ z humanitárních ohledů (Ottawská úmluva) vyřazuje nebo vyřadil, drtivou převahu ruské strany ještě umocňuje.

Dělostřelečtí experti z časů bývalé ČSLA, kteří žijí v zajetí druhoválečné představy lineární fronty a nechtějí pochopit důsledky masivního snížení hustoty jednotek na současném bojišti, považují již léta velký účinný dostřel děl div ne za zbytečnost, což se promítá i do zcela nevyhovujících plánů modernizace dělostřeleckého vybavení AČR. Jak ale ukázal již v 80. letech konflikt v Angole, nízká nasycenost bojiště dělostřelectvem i "cíli" vyžaduje nezbytně navyšování účinného dostřelu. Velký dostřel je také klíčovým předpokladem pro úspěšné vedení kontrabaterijní palby. Palba na nepřátelské dělostřelecké baterie dnes využívá pozorování s pomocí UAV a průzkumných dělostřeleckých radarů, takže může být mnohem účinnější než kdykoliv dříve.

Úroveň pozemní protivzdušné obrany (PVO/GBAD) je na Ukrajině taková, že prakticky znemožnila nasazení bitevních vrtulníků i při maximálních bezpečnostních opatřeních - a i další letecké operace ukrajinské strany byly zredukovány na minimum. V žádném hypotetickém konfliktu zahrnujícím Rusy nemůže NATO počítat s podstatnou podporou letectva, které by v takovém případě vedlo dlouhý vyčerpávající boj s pozemní PVO protivníka.

Bitva u Zelenopilje, při níž Rusové předvedli účinnost svého dělostřelectva na nejodolnější, nejlépe obrněné součásti ukrajinské armády, zahltila systém poskytování první pomoci a na dlouhou dobu znemožnila rekonstituci poškozených jednotek. Západní armády ale vůbec nepočítají s možností ztrát v podobném rozsahu. Za obrovskou tragédii se považuje, pokud padne jednotlivec, dojde ke ztrátě jednotlivého kusu bojové techniky.

***

Pro různá publika má Moskva různé narativy. V domácích publikacích ruských vojenských expertů převládá většinou vůči NATO tón přehlíživého pohrdání, jsou kritizovány nedostatky v oblasti vybavení, malých zásob techniky, paliva, náhradních dílů i munice, zranitelnost elektronickými protiopatřeními, neochota a neschopnost západních společností mobilizovat veřejné mínění a národní zdroje pro válečné úsilí prakticky za jakýchkoliv okolností.

Pro západní příznivce své politiky však potřebuje Kreml narativ zcela opačný. Tito lidé mají naopak věřit, že zlé krvelačné NATO chystá válku s Ruskem a i sebenesmělejší pokus čelit ruskému expanzionismu se fakticky rovná přípravě na 3. světovou válku.

Pokud by se však NATO na válku s Ruskem skutečně chystalo, museli bychom předpokládat, že je na ni také v nějakém ohledu, v té či oné míře připraveno. Podobnému závěru nicméně vůbec nic nenasvědčuje. Po patnácti letech příprav na expediční operace v permisivních prostředích 3. světa je naopak NATO na případnou současnou válku v Evropě připraveno zdaleka nejhůře od svého vzniku.

V dobách, kdy ještě na faktech záleželo víc než na narativech, by se hlasatelé "západní hrozby světovému míru" velmi rychle veřejně znemožnili a paranoidní imprese by pak sdělovali nanejvýš ještě nepřátelsky převzatému spolku Svazu bojovníků za svobodu.

V postfaktické době jsou mnozí připraveni narativu uvěřit, pakliže odpovídá jejich amorfním pocitům odvozeným od vlastní nespokojenosti se západními elitami - stejně jako budou věřit třeba na světové islamistické spiknutí, případně světovládné ambice Římského klubu.

Vytisknout