Taktika syrských povstalců v boji s režimem

4. 11. 2016 / Karel Dolejší

Tam kde mají povstalci dostatek času, snaží se často vést útok výrazně modernizovanou variantou středověkého podkopu. S pomocí veškeré dostupné mechanizace zřídí podzemní tunel vedoucí pod nepřátelskou pozici - a na jeho konci, který je vytyčen s pomocí moderních navigačních prostředků, zřídí přesně pod nepřátelským postavením velkou podzemní dutinu. Dutina je následně vyplněna velkým množstvím trhaviny získané buď z dodávek sponzorů, z nevybuchlé/nefunkční (pro)režimní munice, nebo z improvizované vlastní výroby.

Útok začíná odpálením nálože, po němž následuje potlačovací palba minometů - a pokud je to praktické, pozemní útok pěchoty doprovází i útok podzemní (znova zprovozněným tunelem).

Příprava takovéhoto útoku, jehož hlavním smyslem je co nejvíce eliminovat převahu (pro)režimních jednotek v palebné síle a moderních vojenských technologiích, je pochopitelně značně náročná na práci a čas, navíc zmíněnému řešení ne vždy přejí terénní podmínky. Tímto způsobem jsou často vedeny útoky na izolovaná jednotlivá postavení, jako speciální instalace nebo opevněné prostory kolem hlavních přepravních tras. V probíhajících bojích o Aleppo tato taktika nenachází příliš velké uplatnění.

Současné útočné operace jsou zpravidla vedeny způsobem, který umožnila zvýšená vojenská a finanční pomoc zemí Perského zálivu různým syrským povstaleckým uskupením. Nová taktika se vyznačuje komplexností a výraznou změnou původně zamýšleného způsobu využití řady zbraňových systémů.

Útok na opevněnou pozici začíná vyřazením protitankových zbraní. K tomu je samozřejmě zásadně důležité provést předem kvalitní průzkum a identifikovat pokud možno všechna postavení PT zbraní. Na ně pak útočí odstřelovači a vlastní obsluhy protitankových řízených střel, které dokáží docílit příslušné přesnosti. Protože nasazení protitankových řízených střel (PTŘS) na bojišti má své zákonitosti - zejména je třeba mít nerušený výhled na velkou vzdálenost - a (pro)režimní velitelé mají ve zvyku rozmisťovat své kapacity staticky, velmi často nejde o příliš obtížný úkol. (Pro)režimní obsluha PTŘS se nachází nejčastěji na některé střeše dosud stojící budovy a její postavení je zodolněno pytli z pískem (nebo prostě tím, co je po ruce).

Povstalci takovou pozici identifikují a útočí na ni odstřelovači nebo vlastní PTŘS. I samotné vyřazení obsluhy zbraně znamená pro (pro)režimní síly citlivou ztrátu, protože výcvik operátora je náročný, a dokonce tím náročnější, čím starší model střely má obsluhovat. Při chronickém nedostatku personálu na straně asadistů a vezmeme-li v úvahu, že zdaleka ne každý odvedenec má předpoklady stát se operátorem, jde o vážný problém. A zástupy šíitských žoldáků, které dodává Írán, mají zpravidla za sebou jen 2 - 4 týdny základního pěchotního výcviku, takže s náhradou ztracených kapacit těžko pomohou.

Po vyřazení PT zbraní následuje útok vozidlového improvizovaného výbušného zařízení (VBIED) na nepřátelskou pozici. Za tímto účelem jsou používána dodatečně opancéřovaná nákladní vozidla, případně také ukořistěná obrněná vozidla, pro něž neexistuje jiné vhodné využití. Náklad představuje 5 - 15 tun výbušniny a cílem vozidla (napodobujícího útok šíitských fanatiků na Američany v Libanonu v 80. letech) je po vyřazení protivníkových PT zbraní přijet přímo na bráněnou pozici a tam náklad odpálit.

Poté co islamistické organizace jako an-Nusra / Džabhat Fatáh aš-Šám začaly ve větší míře spolupracovat s umírněnými povstalci, stále častěji se místo "pozemních kamikadze" objevují VBIED s dálkovým ovládáním ("pozemní RPVs").

Detonace nákladu trhaviny v nepřátelské pozici zničí zde vybudované protivozidlové překážky, způsobí ztráty na vybavení, ozbrojeném personálu, morálce - a také vyvolá šok.

Teprve po útoku VBIED následuje krátká dělostřelecká příprava, v poslední době stále častěji vedená různými variantami původně sovětského raketometu BM-21 od zahraničních sponzorů, včetně variant improvizovaných. Podle možností je palba raketometů podporována dalšími prostředky, tedy minomety, nepříliš četnými ukořistěnými děly, případně všelijakými "samoděly" z povstaleckých dílen (neřízenými raketami, vrhači náloží vyrobených z prázdných propanbutanových lahví...), u nichž míra bombastičnosti názvu zpravidla stojí nepřímo úměrně ke skutečné bojové účinnosti.

Cílem přípravy není primárně "zničit" obránce, jako v I. světové válce nebo ještě dnes často podle ruských metod, ale potlačit jeho aktivitu, způsobit zmatek, snížit bojovou efektivitu, se štěstím také způsobit nějaké ztráty. Během přípravy vyráží první útočná vlna tvořená dostupnými tanky a dalšími vozidly palebné podpory, která doprovází pěchota na kořistních bojových vozidlech pěchoty / obrněných transportérech využívaných výhradně jako bojové taxíky. Vozidla palebné podpory umlčují palebná ohniska a připravují cestu pěchotě, která přijíždí co nejblíže cílové pozici a ideálně by měla zahájit útok ihned po skončení dělostřeleckého přepadu.

Další vlny pěchoty už zpravidla přicházejí "po svých".

Asadisté by zmíněné taktice mohli čelit zvýšením počtů protitankových zbraní u jednotek, to však pro ně nepředstavuje příliš praktické řešení. Režim nemá peníze na nové zbraně - a pokud jde o starší PT střely, které jsou ještě ve skladech, výcvik operátora u nich trvá řádově měsíce, při omezené účinnosti zbraně. Další protiopatření by mohlo spočívat v jiné rovnováze mezi Wirkung a Deckung, přičemž ovšem platí, že PTŘS s omezeným výhledem a palebným polem jednoduše nemusí zachytit útočící VBIED, které přijíždí mimo jeho palebný úsek. Častá změna palebných postavení PTŘS představuje další možnost, jak se vyhnout jejich zničení na počátku povstaleckého útoku. To však (pro)režimní velitelé mohli dělat už dávno, ale z jakéhosi důvodu k tomu nedochází.

Jediné, nač povstalci nemají odpověď, jsou nálety a masivní dělostřelecké útoky na jejich pozice. Během vlastního útoku to nicméně není příliš důležité. Jakmile pěchota zahájí boj zblízka, obou zmíněných prostředků by obránce mohl využít pouze tak, že by de facto žádal nálet / dělostřelecký přepad na vlastní pozici. To však vyžaduje pevnou morálku vlastních vojáků, které se prorežimním silám nedostává. Tam kde k podobným opatřením došlo a vlastní letectvo nebo dělostřelectvo útočilo přímo na bráněnou pozici, zpravidla následoval okamžitý útěk obránců.

Ačkoliv na politicko-strategické úrovni rozhodují Rusko či Teherán nesrovnatelně rychleji než jejich "postmoderní a komunikující" západní protějšky, taktický rozhodovací cyklus jejich jednotek je naopak nesrovnatelně pomalejší. Z důvodů, které lze zatím těžko přesně určit, mezi zjištěním cíle a nařízením ruského či režimního náletu uplyne zpravidla doba 24 hodin nebo delší. Takový stav samozřejmě nevytváří vhodné podmínky pro pružnou podporu vlastních jednotek tam, kde iniciativu převzal protivník.

Zbylé prorežimní syrské jednotky jsou většinou podřadné, spoléhají na převahu v letectvu, dělostřelectvu a podpůrných zbraních, předem připravenou obranu statických pozic. Pokud výjimečně útočí, usilují o to rozstřílet obránce při frontálním útoku těžkou technikou a pěchotou jen obsadit prázdnou pozici. Íránští žoldnéři všemožného původu jsou organizováni podle jiného modelu, jde o mobilní, primárně pěší formace s mnohem nižší podporou doprovodných zbraní, než jakou disponují zbylé syrské prorežimní oddíly. Lépe vycvičenému a takticky sofistikovanějšímu protivníkovi se tu stále často čelí tradiční íránskou taktikou lidských vln, která primárně spoléhá na opakované frontální útoky špatně vycvičených ozbrojenců zfanatizovaných polními kazateli; jen příležitostně se objeví pokus o útok po křídle. Ztráty na živé síle tomu odpovídají.

Je otázka, jak dlouho si bude Írán moci dovolit nasazovat další a další kanónenfutr do války v cizí zemi, kde velká většina obyvatelstva svého diktátora k smrti nenávidí. Na straně povstalců stále tvoří Syřané zhruba 3 / 4 ozbrojeného personálu. Na straně režimu ale již dávno většinu bojeschopných jednotek tvoří cizinci - Libanonci, Iráčané, Íránci, Afghánci, Pákistánci placení z Teheránu, případně Palestinci.

Nehledě na to, jak dopadne vrcholící bitva o východní Aleppo, konec války není v dohledu.

Vytisknout