Jak bojovat proti dnešní krizi politického jazyka?

29. 8. 2016

Avšak žijeme ve sporném mezidobí, kdy se všude objevují zvláštní pretendenti trůnu, jako třeba Donald Trump nebo Beppe Grillo či Boris Johnson - každý se svým vlastním rétorickým receptem pro dosažení slávy.

Samozřejmě, tito pretendenti tvrdí, že se vůbec o rétoriku nesnaží. Výhodou hlučného odmítnutí rétoriky je, že jakmile přesvědčíte voliče, že se je nesnažíte podvádět jako establishmentoví politikové, začnou vám odpouštět přehánění, rozpory i urážky.

Před hlasováním o brexitu se v Británii vyjádřil jeho stoupenec Michael Gove, že "lidé v této zemi už mají plné zuby expertů". Byl to útok na moderní technokratickou vládu.

Je fakt, že voliči mají problém s jazykem elitních politiků. Z jednoho průzkumu veřejného mínění vyplynulo, že mnoho voličů usoudilo, že je beznadějné, že by kdy mohli porozumět dané otázce.

Antirétorika je sama o sobě klasickým manévrem ve hře rétoriky - a za správných okolností je to ten nejpřesvědčivější manévr.

Trump používá systematicky krátkých, souřadných vět. Žádná souvětí s podřadnými větami. Jeho styl je ovlivněný Twitterem: "Obama je zakladatelem Isis. Je zakladatelem Isis. Je zakladatelem. Založil Isis." Trump je často posedlý jediným slovem nebo frází, které opakuje.

Součástí populismu je záměrné přehánění. Profesionální politikové tradičně hovořili uměřeně. Trump hovoří, jako kdyby pravda a správná politická strategie byly nabíledni a takzvaní moudří poradci, kteří varují, že svět je složité místo a že vytváření politické strategie to musí zohlednit, jsou zaprodaní idioti.

Domnívám se, píše Mark Thomson,  že krize našeho veřejného jazyka je důsledkem provázaných politických, kulturních a technologických sil - sil, které přesahují jakoukoliv jedinou ideologii, jedinou zájmovou skupinu či národní politickou situaci.

Prvním faktorem je měnící se charakter západní politiky. Rozpadla se třídní loajalita a vznikl daleko složitější a nejistý prostor, v němž politikové jen obtížně usilují o definice a o diferenciaci. V této situaci není překvapivé, že politická rétorika se štěpí a je osobní.

Druhým faktorem je prohlubující se propast mezi názorem voličů a jazykem expertů, kteří vytvářejí moderní politickou strategii. Moderní vláda je nutně technokratická a rozhodovací procesy už není možné sdílet s veřejností. Proto vznikl dvojí diskurs - sofistikované debaty založené na faktech, probíhající mezi odborníky, pracujícími pro vládu, a emocionální hádky v populistické veřejnosti. Zrovna brexit se stal konfliktem mezi těmito dvěma diskursy a odborníci prohráli.

Dalším faktorem je digitální technologie a její dopad na existující média a na rozšiřování politických myšlenek a debaty o nich. Média jsou nyní v krizi a jsou tlačena k bulváru, aby přežila.

Zároveň umožnily sociální sítě zveřejňování (často anonymního) extremismu, zastrašování a zuřivosti. A ten vitriol pak proniká i do konvenčních médií a do reálné politiky.

Čtvrtou silou je naše porozumění tomu, jak funguje jazyk přesvědčování. Během dvacátého století se udělal velký empirický pokrok ohledně toho, jak používat slova k prodeji zboží a služeb. Tyto metody se pak začaly systematicky používat i v politice a nahradily logickou argumentaci.

Co bychom proti nynější situaci měli dělat?

Politikové by měli zacházet s veřejností jako s dospělými a sdílet s nimi své uvažování o politické strategii. Média by měla dělat serioznější analytickou práci. A veřejnost? Naučme své děti rétorice. Učme je, jak se používají slova a obrazy a jak se slova a obrazy dají zneužívat pro prodej zboží, politických stran a válek, svatých i nesvatých.

Samozřejmě, každý program reformy musí začít uznáním, že máme problém. Pokud nás dokáže tento podivný a znepokojující rok něčemu naučit, měli bychom doufat, že rok 2016 se stane mezníkem, kdy jsme učinili první klíčový krok.

Kompletní článek v angličtině ZDE

Vytisknout