Výborná kniha Michala Gibody

31. 8. 2016 / Boris Cvek

„A protože šlo o první izolaci leishmanie v tehdejším Československu a Světová zdravotnická organizace volala po přesném určení jejího druhu, parazita jsem zaslal k identifikaci do Liverpoolu. Odměnou za prioritní nález mi byla důtka udělená tehdejším ředitelem Krajské hygienické stanice v Košicích za „vyzrazení státního tajemství“ a hrozba soudem (tuším podle paragrafu 255?!). Se „svou leishmanií“ jsem se setkal ještě jednou – v Marcinovského Ústavu tropické medicíny v Moskvě. Kolegové si mezi řečí vzpomněli, že tam přechovávají kmen Leishmania tropica, který k nim přivezl jistý pan profesor z Prahy, a dokonce se zapsal i jako autor izolace leishmanie. Vida ho, šikulu, v životě s tím prvokem nepřišel do kontaktu!“

Podrobněji jsme seznámeni s různými komplikacemi, které autorovi bránily bádat v zahraničí, ale také se souhrou náhod, která mu umožnila letět do Kambodže. Setkání s místní realitou je od začátku skličující a souvisí s tématem, které se v knize vrací jako červená nit, probírané ze všech možných stran: s Polpotovým genocidním režimem.

„Až zde si plně uvědomuji, do jaké země a s jak čerstvou minulostí jsem se dostal. Cestou do města mi to připomínají rozvaliny domů, rozstřílené fasády, špinavé ulice. Všechno sleduji s údivem a obavami. Na oběd nás zavedli do tmavé zapáchající restaurace, z níž si pamatuji jen to, že jsem se potil a všeho se bál: hostů, číšníků, psů pojídajících zbytky pod stoly i matek s dětmi za mřížemi oken. Ty matky nežebraly, netahaly vás za rukávy šatů, jen tam tak stály, dívaly se na vás se smutkem v očích, výčitkou a studem: Proč jsem se z postu vážené učitelky nebo úřednice ocitla před oknem a žebrám, abych nakrmila děti, jejichž otec byl zavražděn zrůdnou mašinérií organizovaného zločinu založeného na moci jediného člověka, jenž probudil v národě nejspodnější pudy a rozesel mezi lidi strach a nenávist? Tím mužem byl samozřejmě Pol Pot.“

„Mikrobus ministerstva zdravotnictví natřásá nás i kufry k Takeu. Někdejší asfaltka byla v pravidelných intervalech 80 až 100 metrů úmyslně prokopána do hloubky 30 až 40 cm v šířce až jednoho metru. S jakým úmyslem bylo toto šílenství na ubohé cestě spácháno, jsem si nedovedl vysvětlit. Částečně to mohlo být motivováno vojenskými důvody, ale byly v tom i otázky ryze ideologické – Rudí Khmerové tak chtěli připoutat lidi na jedno místo. Byla v tom i ukázka nepřátelství ke všemu mechanickému, co se může pohybovat a přepravovat lidi a zboží z jednoho místa na druhé. Lid se přemísťovat nepotřebuje, vše potřebné k životu měl v komunách, tak nač by se přesouval. A když už někdo takové nutkání měl, byla to potřeba kapitalistická, nedůvěryhodná – nač hledat, zda je někde život lepší? Útěk z komuny se rovnal ortelu smrti, bylo to posuzováno jako opuštění bojiště, jako zrada.“

A pak přichází první zkušenost s ošetřováním Kambodžanů, pod nimiž vybuchla mina, zjišťování přítomnosti parazitů, běžné starosti o fungování skromné laboratoře, ale také zápasy s horkým a vlhkým klimatem, vlastními zažívacími potížemi, duševními stavy a vztahy uvnitř malého československého kolektivu. A strach, všudypřítomný, někdy větší, někdy menší, z útoku polpotovců. To všechno ale přebíjí pozorování místních lidí, jejich zvyků, krajiny, kterou obývají. V tom je kniha nejcennější, nejčtivější, neboť Giboda se nepovyšuje, ale snaží se chápat. Kulturní rozdílnost a společné lidství, které se v různých podmínkách projevuje jinak, jsou jakýmisi filozofickými šachtami, jimiž se snaží proniknout co nejblíže k podstatě a smyslu života v jeho konkrétnosti.

Giboda zároveň v těchto velmi obtížných podmínkách pracuje na hodnotném parazitologickém výzkumu, vysvětluje prostě a elegantně a se schopností jít přímo k podstatě věci složité vědecké problémy, jako je např. vznik rezistence na antimalarika. Z laboratoře také pocházejí Gibodovy postřehy, týkající se personálu, například:

„Ulevilo se mi i s příchodem nové laborantky jménem Sen Narin. Její snad jedinou kvalifikací bylo manželství s příslušníkem vládní čestné stráže. Pořád se smála, což tu dělá téměř každý, a polovině mých příkazů vůbec nerozuměla. Nejraději si hrála s chloupky na mém předloktí. Nejdřív jsem si myslel, že jsou to mouchy, co mě šimrají, kůže zde totiž po čase ztratí citlivost na lezení hmyzu (proto v televizi vidíme, jak dětem v tropech lezou mouchy po tváři a ony je neodhánějí). Když jsem chtěl mouchy odehnat, udeřil jsem ji po ruce a ona zrudla…“

V následujícím se pokusím na ukázku vybrat aspoň pár klíčových pasáží.

Například pasáž o tom, jak se českoslovenští humanitární pracovníci občas dostanou také na výlet do Phnompenhu:

„Budova označená jako Santé byla v minulosti jistě hezkým hotelem v centru hlavního města. My v ní při návštěvě Phnompenhu přespávali ze soboty na neděli. Schodiště v noci osvětlovaly jakési blikající kahánky, v pokoji kovové postele s moskytiérou a špinavou matrací. Na toaletě jen porcelánová mísa bez prkénka, splachovalo se vodou z kovového barelu (asi) od benzinu s pomocí velké naběračky. Takto jsme byli „hýčkáni“ hostitelskou zemí, pro kterou jsme „tolik znamenali“ (jak nám bylo opakovaně zdůrazňováno). V Phnompenhu byly dva lepší hotely, v nichž bydleli téměř výhradně cizinci nesocialistických zemí s dlouhodobým programem, např. Mezinárodní červený kříž, UNICEF, Oxfam… Život všech cizinců se omezoval na prostory, kde bydleli a měli svoje úřadovny.“

V průběhu knihy se ale autor stává s Kambodžou stále více sžitý a dokonce se začíná obávat návratu. Jedním z emocionálních témat, která se vrací, je čekání na korespondenci a – zde je Giboda spíše nekonkrétní – řešení osobních věcí, které ho pojí s domovem v Československu. Výrazným rysem knihy je také kontrast mezi melancholií v nitru a syrovou realitou vně:

„Dlouho jsem nedostal žádný dopis. Dopisy sem jdou více než měsíc a přinášejí zprávy o dávno minulých událostech. Jenže tady nejde o novinky, jde o samotný dopis, o rituál jeho předávání, otevírání, o navázání kontaktu, o fakt, že jsem dostal dopis, že nejsem horší než jiní, že na mě někdo myslí, stojí o mě, chce mi o sobě podat zprávu, seznámit mě s výsečí svého života, podělit se o radost, zážitek, zajímavost. Přivolat si mě za tichého pozorovatele svých dní. Při tomto tklivém rozjímání ke mně dolehly přes jezero zvuky monotónní melodie, přerušované plačtivým hlasem týraného člověka, hlasem zoufalství, nenávisti a zloby. To vše poslouchám při návratu kolegů z nemocnice: operovali chlapa s průstřelem hlavy, „dostal to“ asi 20 km od Takea. Okolo rezidence jsou výstražná světla vymezující hranice bezpečí. Jaký bezpečnostní stupeň je asi za touto hranicí?“

Prosté nakupování na trhu se v této knize může proměnit v meditaci o kontrastu mezi osobním zájmem nakupujícího a utrpením prodávajících:

„Když prodává Khmerka čistá, upravená, koupím za vyvolávací cenu, je-li ušmudlaná, ani nereaguji na nabídku. Ale mám právo se takto chovat? Vždyť co já vím, třeba ta ušpiněná Khmerka neměla čas na ranní toaletu, protože musela vypravit děti do školy, zabít prase nebo podřezat slepice a přivézt je na trh, třeba pečuje o svého nemocného muže. A ta mladá trhovkyně musí snášet moje otrávené pohledy, zatímco doma na ni čeká malé dítě, které vychovává a živí úplně sama. Nejsou to oni, kdo překážejí mně, to já se pletu do cesty jim, kteří mají těžší život a jejichž čas je možná drahocennější.“

Nechybí ani postřehy z mezinárodní vědecké spolupráce:

„Lépe nedopadl ani Francouz Benedetti, který během mého pobytu v roce 1985 v Institutu malariologie navštívil institut jako zástupce frankofonních univerzit Kanady a Francie. Přivezl s sebou slušnou sumu dolarů, převážně z Kanady, kterou chtěl Institutu věnovat s podmínkou, že mu dovolí uspořádat v říjnu roku 1986 čtrnáctidenní kurz malariologie. Další z podmínek byla, že jakýkoli materiál se může objednávat pouze z katalogů (pochopitelně francouzských firem) a platit „frankofonními“ dolary, které s sebou bodrý Francouz přivezl. Upnul se na mě jako tonoucí na záchranné kolo, zejména poté, co mu zastupující ředitel předložil požadavek na nákup transmisního elektronového mikroskopu. Nevím, co chtěli studovat, jak bádat, kdo by byl schopný ho provozovat, připravovat vzorky k vyšetření atd. Zdůvodňoval to potřebou budit dobrý dojem u zahraničních návštěv v Institutu. Milý Francouz, zlomený realitou, neudržel emoce a v závěru svého pobytu už začal na vedení institutu křičet. On odešel, já musel vydržet!“

Ani pozorování vztahů uvnitř malého kolektivu, sužovaného „ponorkovou nemocí“:

„Ranní loučení s Karlem připomíná tryznu; usmíváme se na sebe smutečním úsměvem nad odchodem kamaráda. Zůstala po něm prázdná židle, pár gest a pár přísloví. Jsme zasaženi i závistí, že do našeho vlastního odchodu je ještě tak daleko. Kolik stereotypních, únavných dnů nás ještě čeká do chvíle, kdy i nás budou vyprovázet. Leč… netrvalo dlouho a v očích některých lidí se Karel začal vynořovat v jiných barvách. Prý nebyl tak dobrý technik, lépe mu seděla funkce majordoma než se šťárat v zaprášených autech. Při večerních „živých slovech“ se vedoucí týmu kriticky vyjádřil o práci obou předešlých techniků, ale mlčel, když tu ještě byli! Ukažte lidem terč a oni si už zbraně i střelivo najdou. Proč to ti lidé dělají? Co si tím léčí?“

V knize je také mnoho odboček, citování příběhů z odborné literatury, zabývání se soudobými i nesoudobými (např. srovnání Gibodovy mise v Kambodži s misí české nemocnice v Iráku po roce 2003) světovými událostmi, vysvětlování historických souvislostí a velice málo „vaty“. Jednou z odboček je příběh kambodžského prince Sihamoního:

„Kambodžský král Norodom Sihanuk vyslal v červnu 1962 svého devítiletého syna Norodoma Sihamoního do Prahy, aby získal taneční vzdělání. Už v jedenácti letech hoch poprvé vystoupil v Čajkovského Louskáčkovi v Národním divadle. Ve studiu pokračoval na konzervatoři, kde zvítězil v baletní soutěži. Ve studiu tance pokračoval na Akademii múzických umění, kterou ukončil s výborným prospěchem v roce 1975. Princ se chtěl po studiích vrátit do Kambodže a pracovat v baletním souboru jako tanečník a zároveň jako pedagog. Čáru přes rozpočet mu ale způsobilo vítězství komunistických Rudých Khmerů v zemi. Po osvobození Kambodže Vietnamem se královské rodině podařilo odletět do Číny. Později se Norodom Sihamoní usadil v Paříži. Předtím ovšem musel podle tradice královské rodiny strávit půl roku jako řadový buddhistický mnich v klášteře. V Paříži založil taneční školu a stal se profesorem tance. Od srpna 1993 pracoval v Paříži jako velvyslanec Kambodže při UNESCO. Roku 1994 ho král Sihanuk obdařil titulem Velký princ a 14. října 2004 byl po abdikaci otce Sihanuka zvolen králem Kambodže. Korunovace nového krále proběhla 29. října 2004 v Královském paláci v Phnompenhu. Jako král Norodom Sihamoní navštívil poprvé Českou republiku v roce 2006, kdy jako jediný král obdržel čestné občanství hlavního města Prahy.“

Nejsilnější pasáží přírodní lyriky, jakou v Gibodově knize najdeme, je na straně 89. Tato pasáž je zároveň podle mého názoru vrcholem knihy, za nímž brzy následují fotografie a postupné řešení blížícího se návratu.

„Škrtám dni v kalendáři, těším se na návrat, ale už teď vím, že se mi po tropech bude stýskat. Pocítil jsem to ve 22:00 na střeše rezidence, kam jsem se šel umýt. Srpek měsíce vyšel nad Sloními horami a jeho žlutý pás se odrážel ve zčeřeném jezeře. Kožovité listy palem, laskané vánkem, se o sebe milostně třely a roztroušené cikády vrzajícími křídly bojovaly o post sólistů s kvákajícími žábami. Z dálky hučel splav u vesnice Baray, přes nějž se valily přebytečné vody z vydatných dešťů do Takejského jezera. Vlahá, zvukomalebná tropická noc, v níž se nemusíte halit do svíravých šatů před chladem a uvolněné tělo se vznáší v myšlenkách a pocitech k éterickým výšinám. Kouzelné tropy! Jaká bude noc 10. listopadu o rok později v 3+1 na sídlišti ve druhém patře?“

Každému zvídavému čtenáři knihu Léčit a přežít z pera Dr. Michala Gibody vřele doporučuji, čte se snadno a poskytuje mnoho intelektuálních i uměleckých zážitků. Potřebná je zejména v dnešní době, kdy se zapomíná na to, že lidem jiných kultur je třeba pomáhat a že jejich lidství a jejich složité dějiny nelze redukovat na paušálizující hesla.

Vytisknout