Buď zticha a prožívej

11. 1. 2016 / Karel Dolejší

Vůči uprchlíkům z válečných oblastí je nepřípustné aplikovat presumpci kolektivní viny. Není možné jim kolektivně připisovat zodpovědnost za činnost fanatiků, zločinců a teroristů. Když však spor o uprchlíky začínal, domníval jsem se - dnes už musím říci velmi naivně - že opoziční přístup bude pracovat na tom, aby mezi nově příchozími starostlivě rozlišoval, aby zpracoval integrační postupy přiměřené tak masivní výzvě, aby - ano - také přijal rozumná, odůvodněná bezpečnostní opatření. (Takovými jistě nejsou postupy aplikované na principu presumpce kolektivní viny českým ministerstvem vnitra.)

To se ovšem nestalo, jak nejnověji a nejnaléhavěji upozornila kauza evropských novoročních sexuálních útoků. Místo toho byl zejména z německých vyšších míst uplatňován přístup, který předem delegitimizoval všechny bezpečnostní ohledy bez výjimky a jako řešení nabízel postoj smutně charakteristický pro současnou západní kulturu, která již dosti dlouho chápe sebe samu jako nekonečnou kolektivní psychoterapii: "Buď zticha a prožívej! Uvidíš, že se ti to nakonec začne líbit." Některé výhonky tohoto postoje bylo možno zaznamenat i v ČR, často poměrně extrémní ZDE, v současné situaci nesou velmi nepříjemnou pachuť. Najde se snad ještě někdo, kdo by doporučil obětem obtěžování a znásilňování "Buď zticha a prožívej"? "Jsou dobří - a pokud se tak třeba nechovají, je to jen naše vina?"

Pokud se potvrdí zpráva, že němečtí vyšetřovatelé nalezli v oběhu mezi uprchlíky podezřelými z útoků soupis sexuálních nadávek v arabštině a němčině, vyvolá to další otázky. Například, zda je opravdu namístě soustavně bagatelizovat či rovnou odmítat rozpravu o rozšířeném blízkovýchodním stereotypu západní ženy jako běhny posedlé sexem kdykoliv kdekoliv, u níž netřeba ztrácet čas námluvami. Taková rozprava je potřebná, bohužel z velmi praktických důvodů, ale i z důvodů hlubších. Stereotyp totiž nutně nevypovídá jen o některých mužích z represívní patriarchální kultury, kteří nerozumí tomu, co přesně znamená absence jim známých striktních norem, a které je třeba o tom velice důrazně poučit, hned jak se objeví. Vypovídá přinejmenším také o tom, co o sobě Západ šíří do světa, jaké filmy natáčí, jaké televizní seriály prodává a jaké knihy oslavuje.

Stojíme na samotném začátku migrační vlny z Afriky a Blízkého východu. Jako první se daly do pohybu především střední a vyšší vrstvy společností postižených válkami a ekologickou časovanou bombou v podobě kombinace přelidnění a nedostatku zdrojů využitelných k lidské subsistenci. Egypt nebo Sýrie jsou rané ukázky budoucnosti celých regionů. Státy, které nedokážou uživit velmi četné obyvatele v podmínkách nedostatku orné půdy a zhoršujícího se sucha, přičemž nemají ekonomicky mnoho co nabídnout výměnou za nedostatkové potraviny. Mezi prvními odsud odcházejí na Západ především nejvíce westernizovaní. Další vlny budou vypadat jinak, problémů s integrací přibude. Nedávný odhad UNHCR hovořil o 2,6 milionu uprchlíků z Afghánistánu, 370 tisících z Iráku, 3,8 milionu ze Sýrie, 1,1 milionu ze Somálska. Očekává se letos začátek migrace z Jemenu a dost možná pohyb Libyjců, jichž žije nejméně 600 tisíc v Tunisku v podmínkách, které sotva mohou dlouhodobě snášet.

V analýze nové ruské národní bezpečnostní strategie napsal Mark Galeotti ZDE, že Moskva má před Západem náskok v chápání skutečnosti, že bezpečnost vlastně nejde od politiky striktně oddělovat. Galeotti nepochybně nemyslel redukci politiky na bezpečnost, o niž se právě putinské Rusko pokouší. Daleko spíše naráží na systematické podceňování otázek bezpečnosti západními politiky na obou stranách Atlantiku.

Čtvrt století si Západ užíval dividendy plynoucí z bezkonkurenční mocenské převahy, která byla plodem zhroucení sovětského systému. Čtvrt století neměl vážného ideologického ani ekonomického soupeře. A čtvrt století žádný západní důstojník na vyšším stupni než rota nemusel čelit situaci, která by byť jen teoreticky mohla vyústit v porážku ZDE.

Západ si zvykl na politiku jako nekonečnou debatu o svých vlastních principech, na vlažný technokratismus spojený s jejich nepříliš invenční aplikací - a ani mu nepřijde na mysl, že jeho principy někdo naprosto neuznává a nechce se jim přizpůsobovat, a to navzdory západní toleranci. Ke komickému vyvrcholení tento trend dotáhl Barack Obama, jenž v projevech neustále někoho poučuje o hodnotách a pravidlech, které ovšem ani v nejmenším nedokáže v praxi vynutit. Politika jako skeč.

Nejde o to redukovat politiku na bezpečnost. Problémem však je, že pokud politik bezpečnost nedokáže zajistit či dokonce úplně ignoruje, ztrácí autoritu - a už jen velmi málo pak záleží na tom, co dalšího ještě říká a prosazuje. Kancléřka Merkelová právě zjišťuje na vlastní kůži, že ani bezprecedentní popularita plně nechrání před takovým osudem. Její předchůdce Bismarck říkával, že dává přednost tomu, učit se z chyb druhých. Kdyby se například Jamesu Carterovi podařila záchrana amerických rukojmích z Íránu, nemusel v roce 1980 prohrát volby s udavačem z Hollywoodu. Ale stačí se vlastně podívat do současnosti, k jaké marginální budoucnosti právě vede Labour Party systematický ignorant aktuálních bezpečnostních hrozeb Jeremy Corbyn. Někteří si dosud nedokázali všimnout, že končí idylické období západní mírové dividendy.

Doba se změnila. Není už otázkou, zda svět bude západní společnosti nějak napodobovat. Spíše jde o to, zda tyto společnosti udrží aspoň částečně své postavení ve světě - a uvnitř sebe samých hodnoty, o nichž se domnívají, že jsou samozřejmé a mají univerzální platnost.

V evropských zemích nepochybně žije velmi mnoho muslimů, s jejichž integrací vzniklo minimum problémů. Francouzští imigranti první generace z Maghrebu vesměs plně identifikovaní s metropolí, postimperiální vlna v Británii či poválečná turecká imigrace v Německu například nepředstavují téměř žádnou bezpečnostní výzvu. Někteří jiní migranti preferují zachování vlastní kulturní identity před integrací a je otázka, jak se k tomu evropské společnosti budou nadále stavět. Určitá část z nich západní společnosti a jejich kulturu a normy považuje nejen za pro sebe nezávazné, ale pohrdá jimi a chce je zrušit. A ještě jiní k tomu jsou ochotni nasadit i násilné metody. Tolik, ovšem, velmi hrubé a přibližné dělení.

Svět je členitý a mnohorozměrný a nedoporučuje se nechat se jím vést těmi, jejichž analýza situace utrpí nesnesitelnou intelektuální závrať pokaždé, když narazí na tři a více různých prvků, jež nelze dost dobře převádět jeden na druhý. To se v plné míře a snad naléhavěji, než kdy jindy, týká právě evropské uprchlické a migrační vlny.

Evropa musí vyvinout nový integrační model, který dokáže pracovat s různými početnými skupinami uprchlíků a ekonomických migrantů s různými postoji k ní různými způsoby, s každou co možná přiměřeně - a odfiltrovat co nejvíce těch, kdo jsou kvůli napojení na organizovaný zločin, extrémisty, polovojenská uskupení nebo zpravodajské služby zemí, z nichž lidé prchají, zřetelným bezpečnostním rizikem. Někteří mají mnoho dobré vůle, vlastně se potřebují pouze naučit jazyku nové země a dalším západním kulturním kompetencím. S jinými bude mnohem více práce, protože rozdíl mezi jejich hodnotami a přístupy a i tou nejvolnější interpretací západních zvyklostí je jednoduše propastný. A ještě s jinými se prostě bude nutno rozloučit, pokud integraci zvládnout nechtějí a budou se chovat destruktivně. A kromě toho, je třeba neustále kontrolovat, zda mechanismy rozpoznávání toho, kdo je kdo, fungují věcně, zda nejsou pod vlivem rasových předsudků nebo informací z pochybných zdrojů, zda se tu nekorumpuje.

Představa, že máme nějaké jednodušší alternativy, zadrátovat hranice a střílet, nebo naopak na potkání objímat každého, kdo přichází, a nestarat se ani v nejmenším, co je zač, může fungovat jako dočasná psychologická úleva nebo nástroj účelové politické propagandy, ale rozhodně ne jako cesta k adaptaci na v moderní historii bezprecedentní stěhování národů.

Vytisknout