Prezidentské úvahy

30. 11. 2015 / Štěpán Steiger

Kdo pozorně nebo ze zájmu – ale bez předsudků - sleduje v této zemi politiku, musel si nejpozději při založení SPO-zemanovců promnout oči a uvědomit si, že žádný opravdový sociální demokrat, navíc známá veřejná osoba (i kdyby nebyla řekla, že odchází z politiky), nezaloží stranu konkurující té, v níž působila. Člen, dokonce kdysi vysoký funkcionář této strany, se může cítit zhrzen, zrazen nebo jinak dotčen, ale nejvýš odejde.

Může poté partaj kritizovat – může, nedokáže-li bez „politiky“ žít - vstoupit do strany jiné (Jiří Paroubek). Ale zakládat svou vlastní, to svědčí jenom o mohutném egu – přesvědčení, že „ti ostatní“ ve straně ho zradili, když jej už nenásledovali, a že jim musí (dovede) ukázat, oč přišli. Tento postoj a postup je také nejpřesvědčivějším důkazem, že nové straně vůbec nešlo o nějaké ideje – o nějaký program v běžném smyslu slova. Jediný cíl bylo prosazení a uplatnění vlastní osoby. (Aniž chci dávat za vzor Václava Klause – je mj. jiné povahy, byť i ego stejně silné jako Zemanovo – musím připomenout, že třebaže zakladatel a čestný předseda, svou stranu opustil. Jediná možná námitka: byl realističtější v odhadu úspěchu nové strany?)

Přímá volba - „volba lidem“, nikoli partajním handrkováním – utvrdila samozřejmě muže, jenž vidí svět výhradně prostřednictvím svého Já, že nyní může zcela podle své vůle vládnout jak těm, kdo jej zvolili, tak těm druhým. Zákony hodlal dodržovat především pokud mu odpovídaly – některých lze nedbat, některé možno opomíjet. Obdobně je tomu s lidmi: nejednoho možno přehlédnout, nejednoho držet od těla, a věrné nutno odměnit.

Jde ovšem ještě o závěrečnou kapitolu – být zvolen podruhé. Opatrnicky – i sebestředný muž dokáže připustit možnost nepředvídatelných okolností – lze prohlásit, že své rozhodnutí v tomto ohledu sdělím až později. Jako důvod uvedu zdravotní stav.

Jelikož jde o volbu lidem, musím udržet svou popularitu. Nečekaně k ní přispěje uprchlická vlna. Většina potenciálních voličů je (a počítám, že bude – byť i případně v roce volby - pouze ve vzpomínce) proti uprchlíkům v podobě muslimů (které považuje za islamisty, což je totéž jako teroristé). Hodí se vystoupení s osobou, známou jako „zásadní“ antimuslim. (Není třeba popřít protimuslimské zásady – stačí popřít, že čtu jeho webovou stránku.)

Jedna překážka - možná jen drobná – při další volbě by mohla být strana, která prezidenta „zradila“ už jednou. Slovy Alexandra Mitrofanova: „To, že jde o mýtus /komentátor tím myslí mýtus sociálního demokrata/, naopak dobře ví už léta skupina lidí v širším vedení strany a především Sobotka.“

Jak se strana zachová, až nastane okamžik, kdy bude Miloš Zeman uvažovat, že je třeba ohlásit opětovnou kandidaturu? Bude mít „strana“ – ono „širší vedení“ – odvahu vyslovit se proti kandidatuře? Je ovšem možné (přiznám, že bych to viděl jako dost zbabělé) tvrdit, že „je to na lidech“, koho si „vyberou“? V Zemanův prospěch hraje ovšem okolnost, že – asi nejenom v této chvíli – na českých luzích, aspoň viděno mýma očima, není žádný (vhodný) protikandidát. Ledaže by se nikomu jinému než Andreji Babišovi podařilo předvést kandidáta – např. současného ministra Stropnického. Napřed je ovšem nutné vyhrát parlamentní volby. Každý předčasný krok by byl chybou, umožňoval by totiž současnému a ve chvíli těchto voleb ještě úřadujícímu prezidentovi použít všecky a jakékoli zbraně proti protivníkovi. Francouzi mají úsloví Qui vivra verra – trochu volněji přeloženo Kdo se dožije, uvidí.

Vytisknout