Ruský historický revizionismus a evropská bezpečnost

30. 10. 2015 / Karel Dolejší

Podle Uppsalského programu pro údaje o konfliktech byl rok 2014 nejnásilnějším od masakru ve Rwandě v roce 1994, přičemž v Evropě násilně zemřelo nejvíce lidí od ukončení konfliktu v bývalé Jugoslávii na zlomu století ZDE (pdf). Vloni v ozbrojených konfliktech po celém světě zemřelo dohromady přes 100 000 lidí, nejvíce na Blízkém východě. A vyhlídky na zlepšení neexistují.

Dobrá vůle a malý klacek se necení

Hlavním "úspěchem", který si připsala Obamova zahraniční politika z pozice velkohubé ústupnosti, je konec Pax Americana ZDE. Konkurenti, k nimž se americký prezident přibližoval s neudržitelným předpokladem, že uvažují úplně stejně jako on, pochopili jeho námluvy coby projev amerického úpadku a z něj vyplývajícího slabošství. Výsledkem je program územní expanze, který se týká Číny v Jihočínském moři, Íránu na celém širším Blízkém východě a Ruska v Evropě, na Blízkém východě i v Arktidě.

Andrew Tilghman a Oriana Pawlyk se v souvislosti s ruským harašením zbraněmi v Evropě a v Sýrii pokusili odpovědět na otázky, jak je vlastně Rusko skutečně vojensky silné, kde by mohlo dojít k příštímu konfliktu - a jak by probíhal hypotetický konflikt mezi Ruskem a USA ZDE.

Na počátku varují před tabulkovým srovnáváním, které nebere v úvahu politiku, geografické faktory a terén. Ale i souhrnné trendy ukazují, že Rusko opravdu postupně podkopává postavení USA coby jediné zbylé supervelmoci - a zejména v jaderné oblasti je to mnohem levnější, než byste čekali. David Ochmanek z RAND Corporation k tomu poznamenává, že "přinejmenším lokálně má Rusko potenciál generovat lepší síly". Dodejme, že to je také vše, co Moskva potřebuje pro "piecemeal aggression", postupné ukusování území ve svém sousedství, k němuž došlo již v Abcházii, Jižní Osetii, Podněstří, na Krymu a v Donbasu. A stejný postup krytý hrozbou nasazení jaderných zbraní může být použit při agresi vůči členským státům NATO, která by v důsledku vedla ke zničení této organizace.

Ignorujete-li geografické faktory, skončíte samozřejmě u výpočtů, kolik ponorek mají potenciální strany hypotetického konfliktu na Sahaře. Absurditu takového postupu každý okamžitě chápe. Pakliže ale do popředí úvah o situaci v Eurasii vyzvednete americkou převahu v letadlových lodích, která je navíc ve stále větší míře kompenzována mnohem levnějšími protiopatřeními kategorie A2/AD, mnozí se nad tím ani nepozastaví.

Analýza versus počítání oveček

Rusko má jiné cíle, než USA. Chystá se expandovat do Východní a Severní Evropy, na Blízký východ a do Arktidy. K tomu ale nepotřebuje příliš mnoho letadlových lodí, spíše silné pozemní síly a letectvo. Bojové letectvo už je de facto na úrovni západního protějšku ZDE. V oblasti protivzdušné a protilodní obrany ZDE a v oblasti REB ZDE má Rusko nad USA již zřetelnou převahu. Jediný americký typ hlavního bojového tanku (MBT) je ve službě od roku 1980 ZDE a náhrada není plánována. A ačkoliv to nemůže mít rozhodující význam na moderním bojišti, USA s typy ze 60. let začínají silně zaostávat i v oblasti ručních zbraní ZDE.

Pokud jde o obranu Pobaltí, jemuž hrozí podobný osud jako východní Ukrajině, existují značné politické neshody mezi jednotlivými státy NATO ohledně toho, co přesně by mělo být považováno za ruskou agresi. Přitom potenciální scénář agrese plně závisí na lokální ruské převaze a operaci ve stylu "Blitzkrieg", která by byla prakticky rozhodnuta během prvních několika hodin. Ruská intervence v Sýrii kromě jiného dosáhla i toho, že percepce hrozeb byla odkloněna od východního k jižnímu křídlu aliance ZDE. Vyděračský potenciál Turecka, které už delší dobu sleduje svou bezmocnost na Kavkaze, po anexi Krymu se stalo přilehlé Černé moře ruským jezerem - a nyní jsou Rusové i za jeho jižní hranicí, výrazně převažuje váhu pobaltských států v NATO. Teprve vítězství polských konzervativců s razantním obranným programem může opět poněkud vychýlit politickou nerovnováhu ve prospěch východního křídla.

Může NATO přežít, pokud potáhne černými?

Je nesmysl orientovat se na pouhou reakci vůči ruské agresi v Evropě, je jí třeba předejít a posílit prostředky odstrašení, aby k ní vůbec nedošlo, konstatuje Martin Hurt ZDE. Pokud bude Evropa pokračovat v tichém schvalování ruské agrese, jako tomu bylo během Minských jednání, znamená to jednoznačný signál, že se agrese vyplácí - a jistotu, že bude pokračovat jinde. Není to příliš známo, ale i Neville Chamberlain po selhání Mnichovské dohody pochopil, že postup nelze opakovat, jestliže nefunguje. Současní evropští politici však nedosahují ani intelektuální úrovně neblaze proslulého britského premiéra, který v závěru svého působení podnikal rozhodné kroky k posílení obranyschopnosti země.

A nejde jen o Evropany. Spojené státy dále oslabují některé klíčové vojenské kapacity v Evropě. Týká se to protitankových a dopravních vrtulníků v Německu, ale i počtů ozbrojeného personálu, všímá si Hurt. NATO je na východním křídle slabé, jeho zpravodajské kapacity nedokázaly predikovat ruské útočné operace na Ukrajině. Přístup fixovaný na reakci vůči ruské agresi a na síly rychlé reakce NATO je receptem na katastrofu. Agresi je třeba čelit preventivně posílením vojenských kapacit přímo v místě, kde hrozí. A je potřeba také posílit obranyschopnost Ukrajiny.

S jásáním vítat svět bez pravidel?

Vše co bylo dosud napsáno platí pouze za jediného předpokladu - že je tu vůle ruské expanzi čelit. Pokud by se ukázalo, že ve skutečnosti neexistuje, čeká Evropu nakonec minimálně nová Jalta, v provedení, jak ji interpretuje Putin ZDE.

Putinovo čtení Jalty vede k následujícím principům mezinárodního uspořádání: Jediným měřítkem mezinárodní váhy státu je jeho vojenská síla. Vojensky nejsilnější země jsou subjekty mezinárodních jednání, slabé jejich objekty - musejí akceptovat vůli velmocí, která je jim nadiktována bez ohledu na mezinárodní právo. A vojensky nejsilnější země mají právo na impérium s vlastní sférou vlivu.

To kromě jiného znamená, že hranice slabých států lze libovolně posouvat a měnit, etnická příslušnost může být nadřazována občanskému principu a samotná myšlenka suverénních národních států coby základu mezinárodního systému je odmítnuta.

Česká politika jako strategie mezinárodní izolace

V České republice vznikla psychóza, která z otázky uprchlíků týkající se primárně jižních států EU, Německa a Skandinávie, kdežto ČR jen velmi okrajově, udělala údajnou bezpečnostní hrozbu století. Nafukováním tohoto problému daleko za jeho skromné přirozené hranice a fašizující démonizací lidí v nouzi se ČR fatálně vzdaluje Německu a dalším západoevropským zemím, kterým dává "rozhodně" najevo, že s nimi ve skutečnosti nesdílí žádné společné hodnoty. Bagatelizací ruských expanzivních záměrů se čeští politici na druhé straně izolují také od Polska, Pobaltí, Rumunska a Bulharska. Zůstává jim tedy vlastně jen trojúhelník Praha - Bratislava - Budapešť.

V případě libovolné skutečné mezinárodní krize dotýkající se České republiky je takové postavení mírně řečeno prekérní.

Vytisknout