Zátoka sviní v moři písku

31. 10. 2015 / Karel Dolejší

50 "speciálů" je v každém případě příliš málo na to, aby měli podstatný vliv na vojenskou situaci. Pokud vůbec existovala šance, že by svůj úkol přesto splnili, museli by začít pracovat v utajení - a toto utajení co nejdéle udržet. To už je ovšem spolehlivě vyloučeno. Každý mediální konzument ví, že do Sýrie přiletí pár Američanů. Bude jich málo na to, aby se ubránili útoku jednotky řekněme o velikosti praporu. Ale bude jich víc než dost na roli rukojmích nebo na to, aby byli po zajetí islamisty bestiálně popraveni před kamerou.

Tento krok je politicky velmi kontroverzní. Ať už si o Rusech myslíte cokoliv, tvrdí, že jsou v Sýrii na pozvání "legální" vlády. Avšak americké pozemní jednotky do Sýrie nikdo nezval. Dokonce i sousední Irák se explicitně vyjádřil, že o žádné americké pozemní jednotky nestojí. Ilegální přítomnost Američanů v Sýrii znamená značné politické náklady, i kdyby se jednalo jen o dva či tři vojáky. Tyto náklady budou každopádně zaplaceny. Dost možná by byly i odůvodněné, kdyby přinesly rozhodný vojenský výsledek, nebo alespoň bylo možno v dobré víře očekávat, že se takový výsledek dostaví. Při daném počtu vojáků a charakteru mise je to však víceméně vyloučeno. Tedy: Vojenský přínos bude marginální, politické náklady značné.

Vyslání vojáků Spojených států do Sýrie je provokativní, pokud jde o velmocenskou hru, kterou s Američany hraje Putin. Jednou ze zásad takových her je bránit jakékoliv možnosti přímého střetu jednotek na bojišti, pakliže je na něm již přítomen patron protistrany, nejlépe nepřítomností jednotek vlastních. Tuto zásadu, pravda, porušil Putin jako první, když do oblasti, kde působí letectva Američany vedené koalice, vyslal vlastní stroje a vojáky; jenže on to udělal schválně a ví přesně, co tím sleduje (vynucenou normalizaci vojenských vztahů se Západem, kromě jiného). Obama není veden žádným takovým promyšleným plánem. Pouze reaguje na neúnosnou situaci, do které se dostal.

USA dokonce mohly vést proti Rusku v Sýrii válku, pokud by to dělaly nepřímo, bez vlastních vojáků, jen materiální a informační podporou opozičních frakcí; nebo mohly i střílet na ruská letadla v sebeobraně či "sebeobraně" a odvolat se na nezbytné rozšíření letecké operace proti "islámskému státu", kterou vykonávají na pozvání irácké vlády; to jsou všechno ještě relativně přípustné varianty. Ale ilegální nasazení pozemních sil tam, kde už je má konkurent, je za čarou - a hloupě za čarou. Moskva to bude veřejně interpretovat jako promyšlenou eskalaci, i když velmi dobře ví, že se nemá čeho obávat, přinejmenším nikoliv v této fázi. Může využít příležitosti k nějaké další eskalaci z vlastní strany, například zesílit ostřelování syrské opozice z Kaspického moře, nebo začít k náletům na opozici používat strategické bombardéry operující z vlastního území (aby nenapínala již tak vachrlatou logistiku intervence v samotné Sýrii). Jednoduše, může provést eskalaci, která jí něco přinese - zatímco Washington nezíská svou patrně nic, kromě uvolnění tlaku jestřábů na Baracka Obamu, což ale stejně nebude mít dlouhého trvání.

***

V roce 2011 vydal Jim Rasenberger knihu "The Brilliant Disaster" (Brilantní katastrofa) ZDE. Kniha pojednává o neúspěšné americké invazi v Zátoce sviní na Kubě v dubnu 1961. Massachusetts School of Law at Andover posléze vyprodukovala dvouhodinový film, v němž autora publikace zpovídá Lawrence L. Velvel ZDE.

Film je velice zajímavý právě s několikaletým odstupem. Ke kauze invaze v Zátoce sviní nezmiňuje pouze samotnou Rasenbergerovu práci, ale také známou Janisovu teorii groupthinku (skupinového myšlení), která vznikla právě při studiu zmíněné historické události. Groupthink odpovídá situaci, kdy kvalifikovaní a zkušení lidé činí velice špatná rozhodnutí v důsledku špatného složení skupiny, v níž jednají, stresu, jemuž jsou vystaveni, a charakteru lídrů.

Podrobněji Janis rozlišil tři typy groupthinku na základě hlavních příčin. První typ vzniká kvůli přeceňování se dané skupiny, která trpí iluzí vlastní nezranitelnosti, což vede k neodůvodněnému optimismu a podněcuje riskování. Druhý typ vzniká kvůli cenzuře, racionalizuje varování, která jsou v rozporu se sdílenými předpoklady. Ten kdo odporuje sdíleným předpokladům skupinového myšlení je diskvalifikován označením za slabocha, zlého nebo zaujatého člověka, pomlouvače, neschopného nebo hlupáka, místo aby skupina čelila jeho sdělení v rovině věcné argumentace. A konečně třetí typ vyrůstá z tlaků na uniformitu, který způsobuje předběžnou autocenzuru samotných myšlenek odporujících skupinovému konsensu.

Podle toho, co prosáklo z Obamova Bílého domu prostřednictvím jednotlivých vyjádření bývalého personálu, ale systematicky třeba také v memoárech exministra obrany Roberta Gatese, působí zde v různé míře všechny tři zmíněné typy groupthinku, ačkoliv největší vliv má patrně první. Obama a spol. se domnívají, že jsou naprosto úžasní a nic se jim nemůže stát.

Rasenberger napsal knihu o tom, jak rétor JFK předčítající plamenné projevy z pera Theodore Sorensena produkoval ohromné množství nadměrně sebevědomého a někdy až neskutečně provokativního bombastu, aniž měl ponětí, s čím si zahrává. Teprve když pár měsíců po nástupu do funkce utrpěl zdrcující neúspěch právě v Zátoce sviní, začal se pořádně učit svému řemeslu. Během Kubánské krize už je pak ovládal dostatečně. Učil se rychle.

Paralela s Obamou zazní v celém dvouhodinovém filmu letmo jen jednou, ale z perspektivy roku 2015 se nechtěně sama nabízí na mnoha dalších místech. Stručně shrnout ji lze například do konstatování, že poručík U.S. Navy v záloze JFK se dovedl adaptovat, třebaže se nejprve dopustil vážných chyb, zatímco BHO se neučí vůbec, protože si on ani jeho okolí žádné chyby dodnes nepřipouští. Proto ani v závěru druhého funkčního období současný prezident neumí na kroky ruského protějšku odpovědět tak, aby na jedné straně zbytečně situaci verbálně nejitřil a bezdůvodně neriskoval, na druhé straně aby získal šanci, že také něco vyhraje. Obama zůstal u bombastu doprovázeného "na zemi" krátkozrakým opatrnictvím. A jiný už nebude.

***

Hlavní velitel NATO v Evropě generál Philip Breedlove včera na tiskové konferenci prohlásil, že ruskou invazi do Sýrie je třeba vnímat v širším kontextu, nikoliv izolovaně od krize na Ukrajině ZDE. To lze interpretovat různými způsoby, primárně asi jako nepřímou výzvu, aby Obama místo plánování hovadin v Sýrii (kde za USA již prohrál, tak či onak bude muset předat štafetu Rusku a regionálním mocnostem, které se o toto území poperou mezi sebou) raději konečně podepsal Kongresem již schválenou vojenskou pomoc Kyjevu.

Toto vyjádření lze ale chápat ještě šířeji: Na to, co Putin provedl v Sýrii, prostě Spojené státy nemusejí reagovat zrovna v Sýrii. Mají řadu jiných možností, pokud by byli jejich politici schopni je zahlédnout. Stačí se podívat na mapu a zamyslet se.

V Bílém domě ovšem dnes neslyší ani přímou kritiku, natož aby pochopili tu nepřímou.

Vytisknout