Oficiální reakce na umírání uprchlíků v gumových člunech je ostudná

31. 10. 2015

Když jsem poprvé slyšela v rozhlase zprávu o tom, že se v Egejském moři potopil člun, uvědomila jsem si, že můj nouzový telefonát tureckým pobřežním strážím toho odpoledne se zřejmě týkal právě tohoto člunu, píše v deníku Guardian Justine Swaabová z organizace Crossing Channels. Často telefonuju koordináty takových uprchlických člunů v nouzi ze své základny v Amsterdamu. Jsem dobrovolnice a zakladatelka organizace Crossing Channels, která je zprostředkovatelem mezi uprchlíky, dobrovolníky, humanitárními pracovníky a záchrannými týmy. Z potopeného člunu bylo zachráněno rekordních 242 životů. Avšak 40-60 lidí zahynulo. To je strašné.

Egejské moře je nyní divoké, jsou na něm vysoké vlny. Dobrovolníci věděli, že během dne přijde mnoho zoufalých telefonátů. Varovnými zprávami o počasí v mnoha jazycích se snaží varovat uprchlíky ohledně nebezpečné situace, ale většinou se tyto informace k nim nedostanou.

Tentokrát mě počet lidí zděsil - 180 - více než je průměr asi 50 lidí v člunech pro 15 lidí. Telefonovala jsem turecké pobřežní stráži.

Často se nám nepodaří pobřežní stráž zalarmovat: buď je na druhé straně záznamník nebo fax, nebo na nás křičí anebo zavěsí. Někdy volám holandské pobřežní stráži a žádám je, aby zatelefonovali svým tureckým kolegům.

Tentokrát se mi podařilo předat koordináty někomu, kdo mluví anglicky na druhé straně telefonu. Žádáme lidi v člunech, kteří mají telefon a signál, aby telefonovali na číslo 112, což by mělo umožnit záchranným službám je sledovat. Ale tak často se dovídáme, že operátoři nejsou schopni s uprchlíky komunikovat. Dovídáme se, že lidem, kteří se topí, prostě zavěšují telefon. Po tolika měsících stále neexistují žádní překladatelé.

Může se zdát nepochopitelné, že uprchlíci nastupují do nebezpečných člunů. Avšak dobrovolníci jako já, kteří jsou v denním kontaktu s uprchlíky, vědí, jak často jim dojdou peníze a že tedy uprchlíci už nemají možnost zůstat na pevnině další den. Nevidí jinou možnost než nastoupit do pašeráckých člunl, pašeráci je někdy do nich nutí se zbraní v ruce.

Stále častěji musím odmítat lidi, kteří mě prosí o pomoc. Vybírám jen nejhorší případy. Musím se vždycky ptát: "Jste v ohrožení života?"

V těchto dnech, když vypínám svůj telefon a jdu spát, často uvažuju nad tím, kdo bude čluny hlídat. Bojím se, že lidi umřou. Proč to moře a tu pevninu hlídáme jen my? Čí je tohle vlastně všechno odpovědnost?

Pak vidím ve zprávách podrobnosti o člunu, který se potopil. Vidím záběr nemluvněte, chlapce a dívky, které se zdravotníci snaží oživit. Děti mi připomínají mého bratrance a sestřenici. Nemůžu spát.

Kompletní článek v angličtině ZDE

Imigrace do Evropy | Turecko
Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 30.10. 2015