Delimitace limitů, aneb Vandr do padesátejch

19. 10. 2015 / Karel Dolejší

Vláda dnes rozhodla o prolomení územních limitů pro těžbu hnědého uhlí v Severních Čechách na Dole Bílina - tedy o tom, že se v České republice bude těžit nekvalitní hnědé uhlí příliš drahé na to, aby se dalo prodávat na světových trzích, nejméně po dalších čtyřicet let ZDE.

Pamětni zákonitostí salámové metody můžete ovšem očekávat téměř s jistotou, že limity na dole ČSA padnou časem také, jen co se zapomene na argument premiéra Sobotky, že se kvůli uhlí nemají bourat další obce. A kromě toho už se začínají ozývat hlasy, proč že stát nedotuje těžbu ostravského černého uhlí.

Je omylem předpokládat, že se v hlubinách české dušičky za pětadvacet let něco zásadního změnilo. Ostalgie kvete a vyplácí se ZDE, homo sovieticus žije. Světlana Alexijevičová dostala letos Nobelovu cenu za literaturu neprávem, neboť kniha "Doba z druhé ruky: konec rudého člověka" se se skutečností rozchází již v titulu. Rudý člověk žije a je v plné síle. Jeden z jeho skanzenů se nachází na Krymu, další na Donbasu - a třetí v České republice, kde opět zavládla dělná budovatelská atmosféra padesátých let.

Že je hnědé uhlí ze Severních Čech mimořádně špinavé, drahé a nepotřebné? Že prý se Temelín stavěl proto, aby se "zachránily Severní Čechy"? Ale za to je uhlí naše, české, v barvě uprchlické politiky, je to prý dokonce "národní poklad" ZDE.

Homo sovieticus vítězně pochoduje českou kotlinou - a nad hlavou mu hrdě vlají rudé spartakiádní trenýrky.

Globální oteplování
Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 19.10. 2015