Naučí se Češi milovat Evropskou unii?

7. 8. 2015 / Karel Dolejší

Racionalisté se domnívají, že to co je na světě špatně vyžaduje logickou a korektní argumentaci, kterou zastánce nesprávných názorů nakonec přesvědčíte. Marxisté mají za to, že je chybou nahlížet na věci ze špatné třídní perspektivy, naopak správný třídní pohled v zásadě vše podstatné vyřeší. Zastánci terapeutické kultury zdůrazňují, že ty co vás chtějí zbavit občanských práv, pokud ne rovnou pověsit, musíte chápat a vcítit se do jejich dávných traumat při nočním pomočování. A postmodernisté vysvětlují, že je třeba předložit alternativní narativ.

Ale bohužel ani jedno z uvedeného příliš nefunguje. Lidé různým věcem věří z důvodů, které bychom z pohledu abstraktní vypreparované rozumnosti mohli opatrně označit za aracionální. Třídní perspektiva zaslepuje v každém provedení a kromě toho dnes je opravdu těžké říci, co je přesně perspektivou dělnické třídy, která se v klasickém provedení na Západě již téměř nevyskytuje. Příliš se vciťovat do lidí s chováním příslušníka pouličního gangu se nedoporučuje, může to totiž dospět až ke klasickému příběhu typu "Kvůli mě přestane", který, jak je doloženo, většinou končí tak či onak tragicky. A konečně také narativům se věří nebo nevěří z určitých důvodů. Například proto, že splňují některé osobní potřeby věřícího lépe, než jiné. Supermarketovou logikou rozšíření nabídky se potom úspěchu zpravidla nedoberete.

Jen si to představte. V diskusi na Facebooku se hádáte se zastánci názoru, že pokud někomu vadí svinčík produkovaný Čechy, znamená to, že Češi nejsou rasisté. Vysvětlovat, že mezi zastánci ultrapravicových názorů je sice nadprůměrně zastoupena skupina obsedantních neurotiků posedlých pořádkem, ale ani to nedokazuje, že komu vadí svinčík, je rasista, natož aby to dokazovalo opak, neboť existuje cosi jako pravidla logického vyplývání atd., je nakonec ztráta času. Nepřesvědčíte. Ti co tvrdí, že xenofobie je normální a racionální strach "z těch, co dělají bordel", se přesvědčit nenechají.

Zmaloměšťáčtělé dělnictvo, které přijalo středostavovské hodnoty takřka všude po Evropě někdy kolem roku 1950 a nyní se v řadě zemí chová jako typický pauperizovaný maloměšťák staré provenience, tedy mj. kulturně je výrazně konzervativní a zčásti se i fašizuje, můžete letákovou kampaní a burcujícími články přesvědčovat o správnosti jiného třídního vědomí dalších padesát let, hodně zdaru. I já to kdysi zkoušel.

Chápat, že je někdo zakomplexovaný nevzhledný trpaslík a má potřebu kompenzovat to aspirací na vůdce smečky podobně postižených, který všem ukáže, neřeší žádný praktický problém. Chápat motivy Putina nebo Konvičky a davu jejich nekritických příznivců vám nepomůže změnit to, co ti lidé dělají. A je také marné vyzývat, abyste se nad takové případy nepovyšovali ZDE. Ony se totiž především pohrdavě povyšují nad vás, bez toho nadřazování nemohou být.

A konečně žádný alternativní narativ kromě rasistického neposkytuje náramnou slast vznikající z přesvědčení, že pouhým pitím piva, žmouláním knedlíků a schopností vyslovit "ř" se stáváte něčím víc než romský muzikant, syrský inženýr nebo eritrejský lékař.

Abyste lidi přesvědčili, museli byste zajistit, že jim nové názory poskytnou z hlediska jejich psychologických potřeb stejný komfort, jako ty staré. Sofistikované a informované názory všeho druhu však bohužel mají vesměs jeden společný rys, a sice ten, že svého nositele vysouvají daleko za hranice komfortní zóny a život mu žádným gehlenovským "odlehčením" neusnadňují.

Traktovat současný český problém ve stylu "Češi mají málo rádi EU", nebo dokonce "Češi mají málo rádi EU, protože o ní málo vědí", je nešťastné, i když snaha se cení. Současnou EU lze ještě tak asi nejlépe přirovnat k manželství, které prochází těžkou krizí, partneři už se nemilují, ale kvůli pocitu závazku, ze slušnosti, úctě k minulému a ze všelijakých jiných důvodů se snaží věc udržet. Bez iluzí. Ty jsou totiž dávno pryč. Lze se snad dopracovat vzájemné úcty a ohleduplnosti, ale lásky nikoliv. Lásce se totiž většinou vůbec naučit nelze. A už tím spíše ne nějakým propagačním turné.

Velká část těch, kdo evropský projekt nevzdala, k němu má mnoho výhrad, ráda by jej třeba zbavila centrality nepovedené společné měny (kterou patří buď řádně zrušit, nebo nahradit projektem vycházejícím ze společné rozpočtové politiky); celkem vzato si přejí o dost jinou EU, než jaká aktuálně existuje. Takoví se na žádném turné podílet nebudou. Turné tedy vesměs personálně obsadí papoušci.

Je otázka, zda se může postupně podařit sklerotizované evropské instituce adaptovat na fungování v jiných parametrech, méně ekonomistických, více demokratických, hodnotově lépe ukotvených. Institucionální setrvačnost neradno podceňovat, rozjetý parník na pětníku opravdu neobrátíte, i když se courá krokem. Historicky vzato, Britové mají velké zkušenosti s tím udělat z příšerných zastaralých institucí cosi funkčního a vcelku dokonce přijatelného, asi jako japonští zahradníci trpělivou péčí šlechtící z podprůměrných západních odrůd náhodně přivezených námořníky pravé skvosty. Na evropském kontinentě se s něčím podobným pomalé evoluci tradičních institucí příliš často nesetkáte. Což ovšem neznamená, že je a priori rozumné volat po zničení Evropské unie, místo abyste ji obtížně přizpůsobovali jiným parametrům.

Politici ani novináři ovšem nemohou změnit postoj individuálních Čechů k těm rysům vlastní osoby, které se přiklánějí k extrémním a xenofobním názorům a zuřivě odmítají vše, co přichází z "Brusele". Osobní frustrace a traumata za jednotlivé voliče nikdo ve skutečnosti "hromadně" nevyřeší, pověstný jungovský Lékař už vůbec. K osudu svobodného člověka patří také to, že i s nejméně přijatelným v sobě se musí nakonec vyrovnat sám, lidsky to přijmout, pracovat s tím, na druhé straně ale odmítat agresívní projevy vyrůstající z překompenzovaných aspirací.

Pokud to nesvede, bude vždy politickým kanónenfutrem volně k dispozici pro demagogy všeho druhu - a žádné informační kampaně jej o ničem nepřesvědčí.

Vytisknout