5. 8. 2015 / Karel Dolejší
Od pondělka se na sociálních sítích objevují snímky těžké techniky intervenující v jemenském konfliktu. Některé fotografie ukazují francouzské tanky Leclerc či ruská bojová vozidla pěchoty BMP-3, která nakoupily Spojené arabské emiráty. Na jiných jsou americké tanky M1 Abrams, zbraně ze saúdského arsenálu. Odhady říkají, že v Adenu byly při první úspěšné arabské vyloďovací operaci v dějinách vyloženy dvě těžké brigády - jedna saúdská, jedna SAE, spolu s několika dělostřeleckými bateriemi a blíže neurčeným počtem vojáků jednotek zvláštního určení. Po mnohaměsíčním odkladu začala se zlomkem původně oznámených sil pozemní intervence. Že by válku ukončila je však velmi nepravděpodobné.
Na Blízkém východě teď existují celkem tři ozbrojené nestátní organizace, jež čelí masivní letecké převaze protivníka.
První je tzv. "islámský stát". Ten je bombardován nejdéle, po řadu měsíců, aniž by to přineslo jeho konec. Vytkneme-li zde hodnotové postoje k tomu, co extrémističtí sunnitští džihádisté hlásají a provádějí, před závorku, lze konstatovat, že se "islámský stát" velmi dobře adaptuje. Co to znamená, vědí příslušníci všech elitních jednotek světa, kterým od počátku výcviku vtloukali do hlavy, že právě schopnost adaptace je jedním z podstatných rysů, který "speciála" či výsadkáře odlišuje od "obyčejného vojáka".
Islamisté útočí jen tam, kde si předem připravili politické a společenské prostředí zpravodajskými operacemi a mají tam slušnou šanci na úspěch. Efektivitu náletů se snaží snižovat, jak to jen jde. Poskytují jen málo elektronických stop, které by protivníkova SIGINT mohla zachytit a navést podle nich útočící letouny. Pokud používají těžkou výzbroj, dbají na to, aby ze vzduchu bylo co nejobtížnější ji identifikovat a zaměřit. Tak jsou raketomety na návěsu maskovány atrapou sklápěcí korby, místo tanků najíždějí na protivníkovo postavení běžné náklaďáky napěchované výbušninami. Ve většině operací "těžká výzbroj" rovná se sovětské 120 mm minomety vzor 43 a kořistní protitankové rakety. To vše se samozřejmě dá velmi dobře maskovat.
Dalšími bombardovanými ozbrojenci jsou příslušníci Kurdské strany pracujících (PKK). Těm se přednostně věnuje turecké letectvo - pod pláštíkem údajného tažení proti "islámskému státu", vůči němuž ovšem Ankara stále nedělá téměř nic. Celá záležitost je součástí notně páchnoucího kompromisu mezi USA, potažmo NATO, a Tureckem. Turecko nakonec po dlouhých vytáčkách svolilo poskytnout své území k operacím proti "IS". Samo přitom spíše předstírá účast, zatímco těžiště jeho zájmu tvoří kurdští separatisté. V Turecku se stále nic podstatného politicky nezměnilo - Kurdové jsou oficiálně "horští Turci", jejich národní existence se neuznává, jsou nepřítelem č. 1. Pak dlouho nic, a až teprve pak se Ankara zajímá o "islámský stát", který dlouho nechávala volně působit na svém území. Je legrační sledovat vážně míněné přemety představitelů NATO v otázce džihádistů z "IS", kteří se naráz opticky stali hrozbou č. 1. Na prvním místě je vždy třeba říci, že Turecko se Kurdů bojí mnohem více, než džihádistů. A kdo už jiný v NATO by se měl "islámského státu" bát víc?
Teprve se uvidí, jak se PKK podaří adaptovat na nevítanou pozornost tureckého letectva.
Třetím objektem velmi postradatelných "darů z nebes" jsou jemenští proíránští Húsiové. Nečelí náletům tak dlouho jako "IS", ale zase jsou jim vystaveni mnohem déle než PKK. A zdá se, že se v podstatě neadaptovali. Když saúdská koalice oficiálně zasáhla do konfliktu, dál bez rozmyslu urputně pokračovali v útoku na Aden, který byl už mimo jejich možnosti, a vyčerpali přitom své síly.
Nyní Húsiové čelí protiútoku jednotek cvičených a podporovaných Saúdy. Je veden s podporou těžké techniky, proti níž povstalci prakticky nemají co nasadit, snad kromě min. Jejich nejlepší šanci na úspěch představuje vtažení protivníka do nepravidelné války na vlastním území a čekání na vnitřní neshody v jeho vlastním táboře. Žádná zázračná zbraň - ani výkonné neřízené rakety íránské výroby, s nimiž se nechávají rádi už pár měsíců natáčet - teď Húsie nezachrání. A nikdo jim nevrátí lidi a materiál ztracené při útoku na Aden.
Húsiové vedle toho, že nedokázali vymyslet, jak eliminovat výhody interventů, také dlouho nestáli o politický kompromis s nimi - všechny návrhy se jim jevily jako nepřijatelné. Avšak je možné, že teď, když proti nim letouny interventů mohou působit z čerstvě dobyté největší letecké základny v zemi al-Anad, již nedostanou takové návrhy na příměří, jaké zamítli či nedodrželi na jaře.
Možná ale budou muset přijmout alespoň na oko cokoliv. Na prvním místě totiž potřebují oddech a čas. Také proto, aby se ajatolláhové v Teheránu rozmysleli, zda pro svého spojence něco udělají, nebo ho ve velké hře proti Saúdům, v níž jde o regionální dominanci, nechají krvácet bez pomoci.
Mezitím snad aspoň nastal vhodný čas na to, aby mezinárodní společenství začalo poskytovat potravinovou a palivovou pomoc civilnímu obyvatelstvu. Logicky první na řadě mají být Saúdové, jsou bohatí a humanitární krizi de facto sami vyvolali námořní blokádou. Ale to neznamená, že se ostatních se to netýká.
Včetně České republiky, kde kdysi nemalý počet lidí z nejchudší arabské země vystudoval.
Do Jemenu jsme po roce 1990 vyváželi minomety, kulomety, tankové kanóny, obrněné transportéry OT-90 a více než 130 tanků T-55 různých verzí. Poslední dodávky proběhly v roce 2012. Navzdory pohádkám o zlých Američanech tedy nesou i Češi svůj díl odpovědnosti za to, co se v Jemenu děje. Namastili si na tom kapsu.
Vytisknout3.9. 2015 / Daniel Veselý
Válečná řež v Jemenu tuto zemi cupuje na kousky a na obzoru se rýsuje další katastrofa nedozírných rozměrů. Hlavní „zásluhu“ na tomto stavu má koalice vedená Saúdskou Arábií, již vojensky podporuje Obamův kabinet. Nepřímý díl viny na tom, že jsou mi...