11. 12. 2013 / Josef Mrázek
V roce 1990 mělo Československo velkou schopnost produkovat široké spektrum a velké objemy tradičních komodit, ale obchodní vazby se západní Evropou byly slabé. Za této situace se dalo očekávat, že zavedení volné směnitelnosti koruny za západní měny může vést k nedostatku deviz. Ne proto, že by nebylo co vyvážet, ale proto, že jsme neměli místa na západních trzích. Přirozenou reakcí měla být orientace na domácí trh a udržení hospodářské soběstačnosti, ale místo toho byla vychvalována proexportní orientace a úplná otevřenost ekonomiky. Tím jsme se vydali na cestu obvyklou u kolonií, kde skutečně slabá ekonomika musí strpět rozdíl mezi směnným kurzem své měny a kurzem parity kupní síly a vyrovnávat bilanci zahraničního obchodu tím, že lacino vyváží větší hodnoty, než draho dováží. To je podstatou toho, o čem se mluví jako o vykořisťování kolonií.
V našem případě ovšem nešlo o neschopnost produkovat, jako u klasických kolonií, ale o nemožnost uplatnit neupravenou produkci na západních trzích. Následky za této situace nevhodné orientace na export byly ještě horší, než musely být, protože byl zaveden přehnaně nevýhodný směnný kurs a nebyl dostatečně korigován. Bilance zahraničního obchodu byla potom dlouhodobě negativní, i když jsme vyváželi větší hodnoty, než dováželi. Ale i při této špatné bilanci naše devizové zásoby rostly a brzo převyšovaly svůj žádoucí objem několikanásobně. Bylo to způsobeno tím, že koruna byla proti marce i dolaru podhodnocena asi na třetinu a podhodnoceny byly i ceny akcií a tak bylo pro zahraničí extrémně výhodné přivážet devizy a zmocňovat se hluboko pod cenou našeho národního majetku a levně likvidovat naše výrobní kapacity, abychom nemohli konkurovat.
V roce 1996 byl tento katastrofální vývoj v plném proudu a vědělo se o tom. Například, v Parlamentním zpravodaji, časopise pro poslance a lidi kolem Parlamentu, vyšel v květnu 1996 můj článek o této věci, ale nikdo nedbal. Kromě ztráty národního majetku skoro bez náhrady, jsme během třiaadvaceti let odevzdali do ciziny jen tak navíc zhruba ještě jednu tak velkou hodnotu, jakou měl dovoz za tu dobu. V součtu obou případů šlo o objemy v řádu tisíců miliard korun, o dosud přesně nevyčíslený mnohonásobek ročního rozpočtu celé republiky. Toto je, spolu s rezignací na hospodářskou soběstačnost, příčina, proč naše republika stále zaostává za vyspělými evropskými státy, mezi kterými patřila na přední místo a mohla ho během devadesátých let opět zaujmout. Je trapné, že lidé, kteří tomu zabránili, jsou dodnes označováni za ekonomy (zcela pochopitelně byli chváleni Mezinárodním měnovým fondem) a občané je znova a znova volili, aby mohli pokračovat ve zhoubném díle.
Pro pokračování zkázy byla od počátku důležitá úloha České národní banky. Jmenovat její Radu je významnou pravomocí prezidenta republiky. ČNB zprvu pevně držela zmíněný špatný a ještě horší kurz koruny a když později povolila jeho pohyb v nevelkém rozmezí, reagovala koruna na své předchozí úmyslné velké podhodnocení tím, že měla tendenci se zhodnocovat. K úžasu zbytku důvěřivých pozorovatelů na to ČNB reagovala intervencí s cílem oslabit korunu. Zdůvodnila to údajnou nutností podpořit exportéry. Již tenkrát to bylo nejen proti zájmům občanů a republiky, ale i proti všem vyhlašovaným zásadám a tak bylo ještě jasnější, za koho kdo kope.
Mezitím již začal příliv deviz ochabovat, protože většina národního majetku již byla ztracena a bylo již těžší za koruny levně nakupovat. Začala akce privatizace státu. Za oběť jí padly některé nemocnice a jiná zařízení a instituce, v řadě případů v rozporu s Ústavou ČR a dalšími zákony, ale toho se nedbalo, jen se nízké ceny trochu zvýšily o náklady na úplatky. Zhoubným se ukázal také prodej dolů. Zvláštní kapitolou byla privatizace bank. U nich vznikla vícenásobná škoda. Nejprve stát umožnil, aby se zadlužily, respektive rozdaly peníze kamarádům. Potom je stát oddlužil obrovským nákladem a krajně nevýhodně zprivatizoval. Tím se dosáhlo toho, že stát přichází také o zisky těchto bank, které odchází do zahraničí. Tam odchází i zisky vlastníků kde čeho v České republice a daně, které by měly být, ale nejsou vybírány v ČR, kde jsou vytvářeny zisky.
Je pozoruhodné, kolik nepravostí naši občané snesou, aniž by se zmohli na odpor. Musel by být energický, z vlastní zkušenosti vím, že mírné, i když přesné, reklamace, jako trestní oznámení s poukazem na zřejmé porušení konkrétních paragrafů platných zákonů, nebyly účinné, Státní zastupitelství je odkládalo bez vysvětlení. Ono by se to ani vysvětlit nedalo.
Tak běžel čas a koruna se po období hrubých chyb sice pomalu a nedostatečně, ale přece trochu zotavovala apreciací (zlepšováním kurzu) vůči euru. Žádoucího rychlejšího sblížení směnného kurzu a kurzu stejné kupní síly by se při pevném směnném kurzu dalo dosáhnout revalvací koruny ve vztahu k euru a tím i k dalším měnám, nebo růstem cen na našem trhu, za současného růstu příjmů obyvatelstva, včetně penzí a dávek a při valorizaci vkladů. To je dost složitá úloha a proto se více nabízí, pokud bychom chtěli intervencemi udržovat směnný kurz v určitém rozmezí, aspoň volit toto rozmezí ve směru k revalvačnímu posunu a uvolnit politiku restrikcí. ČNB udělala pravý opak. Rozhodla se trvale devalvovat korunu o 5 až 8 %. Tím okamžitě znehodnotila úspory občanů a významně zhoršila kurz stejné kupní síly a tím pro nás zdražila dovoz a zlevnila cizincům všechny nákupy u nás. Mohla si to dovolit, protože nemáme žádný mechanizmus, jak Radu ČNB rozehnat.
Není divu, že ČNB tají, kdo v její Radě toto všeobecně škodící rozhodnutí prosadil. Jeho zdůvodnění je absurdní. Žvanění o deflační spirále je dokonalý nesmysl. Ti pánové a možná i dáma s obrovskými platy nemají ani ponětí o tom, jak vypadá obyvatelstvo ČR. Zhruba se dá rozdělit na dvě části. Jednu tvoří ti, kteří mají úspory na horší časy, nebo se chystají na účelné, pro život potřebné, investice a málokdo z nich je ochoten koupit honem něco, co nepotřebuje, svého druhu zbytečnost, jen kvůli špatnému zásahu ČNB. Druhá část obyvatelstva jsou lidé, kteří jsou rádi, když nějak vyjdou, pokud vyjdou. Těch je čím dál více. Mnoho lidí má významné dluhy. Je úplně scestné usuzovat, že občané budou hojně nakupovat z obavy, že ceny budou stoupat. Velká většina lidí nakupuje, co nutně potřebuje, zbytečnosti málokdo. A přibude těch, kteří nedokážou koupit ani to, co kupovali dosud. Tento stav ještě prohlubuje škodlivá restrikce.
Křiklavé rozdíly mezi směnným kurzem a kurzem stejné kupní síly se v průběhu času u některých komodit zmenšily, ale velký rozdíl v ceně hodiny práce u nás a v zahraničí se v mnoha oborech změnil jen málo. Takže nikoliv zmenšení kupní síly obyvatelstva znehodnocením peněz, ale jejich lepší dostupnost, větší minimální mzda, valorizace penzí a dávek i platů učitelů a podobné věci by oživily ekonomiku. Když soukromý sektor není schopen absorbovat ani použitelné nezaměstnané, musí to udělat stát. Možná to dokáže i lépe, než dříve král, i když jeho Hladová zeď stojí dodnes, aspoň jako turistická atrakce. Proč stát neobjedná a nezaplatí plno užitečných věcí? Nemá peníze, aby s tím začal? A co těch dvě stě miliard, které ČNB jen tak a bez schválení hodila do oběhu a přitom k naší škodě! To šlo?
Občané nemohou ovlivnit rozhodování již ustavené Rady ČNB, ale mohou žádat, aby prezident nejmenoval novým členem této rady člověka, který se diskvalifikoval svým souhlasem s výše diskutovaným rozhodnutím Rady ČNB.
Vytisknout26.1. 2014 / Jaroslav Ungerman, Martin Fassmann
Dne 2. ledna 2014 byl ministerstvem financí publikován předběžný odhad výsledků hospodaření státního rozpočtu za rok 2013, a to pod velmi optimistickým nadpisem "Výsledek hospodaření státního rozpočtu nejlepší od roku 2008". Bývalý místopředseda ...