Ukrajinská krize v českém prostředí

17. 4. 2014 / Veronika Sušová-Salminen

Český pohled je sice provinční a sebestředný (Krym jako Mnichov, jako rok 1968, my jako další terč ruské agrese), ale nikoliv v pozitivním slova smyslu. Takový pozitivní pohled zahrnuje sebekritické ocenění našich možností, naší reálné pozice v dnešní Evropě i geopoliticky ve vztahu k Rusku. Jinak řečeno, rozvahu nad tím, co chceme a co můžeme.

Namísto toho se ale volí "diskuze" o něčem úplně jiném. Místo strategie a analýzy postavené na faktech a znalostech vládne téměř všude ideologie a hysterie, která se topí v morálních odsudcích, dvojím metru, černo-bílé zkratkovitosti, vyvolávání strachu a vykreslování Ruska jako nepřítele. Disproporčnost protiruské hysterie má potom za následek posilování podpory Rusku nikoliv nutně z pocitu ideologické blízkosti (i když i ten je někde patrný a není výjimkou), ale z pocitu nespravedlnosti, falše a pokrytectví, které čím dál tím více unavují víc a víc lidí.

Diskuze ve smyslu mluvení o Ukrajině má frekventovaně formu polarizujících schémat, která se točí v kruhu kolem vypočítávání prohřešků Ruska vůči prohřeškům USA a která většinou skončí zjištěním, že velmoci se prostě chovají podle svých vlastních pravidel hry, která potom vnucují jiným. Tehdy a nebo právě proto vstupuje do hry "demokratický argument", který zřejmě pomáhá zahnat potenciální morální paniku vyvolanou takovým zjištěním. Nastupuje explicitně nebo implicitně přijaté schéma: Rusko není demokratické a nedělá svojí politiku z demokratických důvodů versus Amerika je demokratická země a má demokratické ambice pro svět. Fakt, že demokratická Amerika se v posledních sto letech nedemokraticky vměšovala do politického vývoje jiných zemí a podporovala zcela nedemokratické režimy, je "omluven" tím, že cíle Ameriky jsou přece demokratické a sama země je také demokracie. Roli hraje i to, že ČR nikdy takové americké "demokratické" vměšování nezažila. Naopak existence SSSR jako přímého předchůdce Ruska mluví jednoznačně a zcela proti němu. V zemi ovládané po víc než dvacet let diskurzem totalitarismu a antikomunismu, které předcházela negativní zkušenost se SSSR, je takové schéma lehce akceptovatelné.

Zahraniční politika je povýšena na otázku kvality politického režimu země, která jí dělá, popřípadě na otázku oficiální rétoriky dané země, kde se někteří tváří, že krásně znějící proklamace mají reálný základ. Rusko je tak samozřejmě degradováno na "nedemokratickou zemi", čímž dochází automaticky k delegitimizaci jeho veškeré zahraniční politiky a zájmů, které prosazuje. Jakýkoliv jeho krok je tím pádem vnímán a prezentován negativně a potenciálně nebezpečně, se zlými úmysly. Někdy jsou jeho motivace a kroky shrnuty dokonce do primitvního hodnocení jako "šílený".

Převládá tlak na to, že veškeré dění kolem Ukrajiny musí mít ten správný morálně zabarvený "pro-demokratický" rámec výkladu. Cokoliv mimo povinné odsouzení Ruska jako "okupanta" a "agresora" se automaticky přeloží a převede do režimu podporovatele Putinova Ruska a obdivovatele nedemokratického režimu. Tento trend je patrný napravo i nalevo a konkrétně a zjednodušeně se projevuje asi takto:

Kritika Ruska (i dílčí) => podpora USA a EU
Kritika kyjevské vlády (i dílčí) => podpora Ruska
Podpora USA a EU (dílčí) => kritika Ruska
Podpora kyjevské vlády (i dílčí) => kritika Ruska atp.
Podpora Ukrajiny => ? (de facto neexistuje bez obou stran sporu)

V některých případech je tlak této schématizace zvláště velký u dílčí kritiky nějakého konkrétního kroku. Někde je dílčí kritika pojata jako obecný soud zapadající zase do vládnoucího schématu, takže vlastně jakákoliv informace nebo hodnocení je násilně zařazeno do jednoho ze dvou táborů. Další poměrně problematické je mediální (i jiné) přejímání v podstatě propagandistickým pojmů jedné a nebo druhé strany a jejich "normalizace" bez bližšího vysvětlení a odstupu.

Týká se to například pojmů jako "antiteroristický", "terorista" nebo naopak "banderovec" a "fašista".

V tomto případě je chyba na prvním místě u médií, která takové pojmy přejímají a často k nim nezaujmou žádný odstup. To souvisí i s absencí pluralitní analyticko-vysvětlující dimenze a její přijetí jako součást demokratické diskuze. Hledání odpovědí a diskuze o různých scénářích, akcent na rozdílní problémy a jejich problematizace nejen, že často chybí, ale pokud se náhodou objeví, riskuje, že bude zase zazděn do černobílého schématu. Jinak řečeno, očekávají se silná slova a jasné pozice, nic co by bylo příliš matoucí, složité nebo ambivalentní.

Zdá se tedy, že tu hrají klíčovou roli vztahy k USA a EU jako východisko, odkud se odvíjí sekundárně tento vztah k Rusku a jeho dnešní politice na Ukrajině. Není to ale zcela tak, že by se dalo rozdělovat na levici-eurooptimistikou a pravici-euroskeptickou. Mnohem silnější se mi zdá kritická nebo pozitivní vazba na USA a na NATO. Tím se vlastně etabluje znovu studenoválečnické myšlení jako ideologické soupeření mezi dvěma alternativami.

Rozdíl je v tom, že Rusko dnes není (a ani se tak nechápe) žádná alternativa v oblasti politického a socioekonomického uspořádání a v mnohém představuje protiklad levicovým i liberálním představám a politice.

Rusko mnohem víc než cokoliv dnes představuje svodidlo nespokojenosti a pochybností, rostoucí frustace s politiky EU a jejího směřování, s domácí demokracii, bezpochyby hlavně s politikou USA ve světě a v neposlední řadě s chabou prací médií a stavem médiálního prostoru. To všechno ale zatemňuje reálný stav a možnosti Putinova Ruska, které není z mnoha důvodů alternativou k současným problémům. Naopak je jejich nedílnou součástí.

Vytisknout