Velikonoce -- klíčový čas k víře i k hledání jejích historických souvislostí?

17. 4. 2014 / Miloš Dokulil

Pochopitelně jinak pojme čas Velikonoc někdo, kdo získal svou křesťanskou víru hned od dětství, jinak pozdější konvertita, a opět jinak ten, kdo žije zcela mimo náboženské tradice; o militantních atheistech nemluvme. (Píši to řecké slovo k označení "Boha" po staru; protože jak grafika, tak výslovnost staré řečtiny se samozřejmě nekryla s nynějším českým pravopisem. A proto zde: "theos" či "atheos", a níže i "theologie".) Všichni máme -- bez ohledu na společná východiska obecné gramotnosti -- poněkud odlišné filtry v těch oblastech, v nichž se angažuje nejen naše pojetí racionality, ale spolu s tím významně také naše emoce. Zvláště když si můžeme být osobně jisti tím, že zároveň hájíme jisté hodnotové pojetí světa a života v něm.

Pokud se týká dnešního křesťanství, má navenek celou řadu podob. Od 20. století se začaly projevovat stále sílící tendence k ekumenismu. I když zdroje víry byly písemně kompletovány až s nemalým odstupem času od Ježíšova života, ta výchozí "křesťanská" víra byla zřejmě především "kristovská", soustředěná na spásu po "konci časů" skrze vizi Krista, jímž měl být po svém ukřižování zmrtvýchvstalý Ježíš. Teď nerozvádějme, že křesťanství během tří prvních století své existence zažilo nemálo pronásledování svých vyznavačů, než konečně začalo být na počátku 4. století římským státem oficiálně tolerováno (až k roku 380 bylo prohlášeno za státní náboženství Východořímské říše).

Naopak bychom měli uvážit, že od počátku našeho letopočtu zhruba půl druhého tisíciletí většina evropského lidstva byla a zůstávala negramotná, takže jeho křesťanství bylo spíše "obrázkové" a smyslově názorné, bez theologických fines vzdělaného duchovenstva. (Mj. od roku 325, po prvním církevním koncilu v Nikaji, měl být křesťanský Bůh pojímán již jako "Trojice", jejíž různé projevy přitom vycházejí ze "stejné podstaty" božství; i když takový výklad byl mimobiblický.)

*****

Vraťme se přímo k Velikonocům. Běžný a názorný bývá kalendář posledních dní Ježíšova života. Jako kdyby na "Zelený čtvrtek" se konala tzv. poslední večeře Páně, a potom, během pátečního dopoledne jako kdyby mohl proběhnout celý ten příšerný a stěží popsatelný cyklus Ježíšova soudu před několika různými instancemi a jeho ukřižování; přičemž ještě během pátku je registrována Ježíšova smrt, a dokonce i navečer jeho pohřbení. Vše málem během 24 hodin! Ani nepřemýšlíme o tom, zda to takto vůbec mohlo probíhat ve skutečnosti.

Než zkusím poukázat na některé zjevné nesrovnalosti v uvádění velikonočního scénáře pro Ježíšův životní konec, ocituji z Utrpení Páně podle evangelií (Kalich, Praha 1983) od J. B. Součka jednu závažnou pasáž, kterou bychom všichni měli brát v úvahu dříve, než se začneme vzájemně o něčem z Ježíšova paschálního příběhu kategoricky dohadovat: "Obecně třeba říci, že nelze vyloučit možnost ani skutečnost, že do evangelijního podání vnikl nejeden rys i příběh, který nemá kořeny ve skutečném průběhu událostí, nýbrž v některém výroku Starého Zákona, v určité theologické thesi anebo prostě také v potřebě dotvořit a dolíčit chybějící podrobnosti." (Cit. ze str. 162, s ponecháním pravopisu. Ne že by takto soudil sám. Od Reimara přes D. F. Strausse k Schweitzerovi probíhalo výchozí pátrání po "historickém Ježíšovi"; a od Schweitzera teď to "pátrání" probíhá dalších sto let, aniž jsme se mu takto věrohodně přiblížili. Víra má pochopitelně stále k dispozici eschatologického Krista, ale Ježíš, běžně vnímaný jako "zakladatel křesťanství", zůstal historicky v mlze.)

*****

Určitě tento text se nechce nikomu vměšovat ani do jeho víry, ani do jinak orientovaného života nebude vnášet nějaké nové záchytné body do případných jeho hodnotových mezníků. Takže teď jen pár námětů z možnému -- snad i "paschálnímu" -- zamyšlení:

O několik odstavců výše tu byla již zmínka o tom, jak bývá běžně zahuštěn čas biblických Velikonoc v souvislosti s Ježíšem; především s tím dramatickým koncem jeho života, přičemž sice máme k dispozici různá evangelia (tři z nich se nazývají dokonce "synoptická", poněvadž vykazují navzájem řadu obsahových podobností), ale z těch všech informací jako kdybychom měli nakonec spolehlivěji k dispozici pouze pár epizod až v souvislosti s tím Ježíšovým ukřižováním.

Takže se má za jisté, že pocházel z Galileje. Že přímo v Jeruzalémě byl odsouzen k ukřižování. Že v krátké době nato začala žít mezi jeho stoupenci víra, že svou smrtí předznamenal již mnohými židovskými proroky předpovězené vítězství nad smrtí a nad tehdejšími společenskými poměry, s možným příslibem snad i Božího Království. Ta rodící se víra měla nejdřív ráz ne zrovna vlídně respektované sekty v rámci židovství. Brzy se začala šířit mezi pohany; ovšem výrazně teprve pak, až se v jejím rámci přestala uplatňovat obřízka.

Ta výchozí "kristovská" víra byla výrazně orientována na přelomový čas směrem vpřed. A když stále, několik desetiletí, konec stávajícího světa nenastával, začali se "kristovci" zajímat o možná další východiska svých jistot. Nezapomínejme, že i řecký výraz "christos" byl zprvu pro svého nositele Ježíše jen přívlastkem; a stal se brzy jedinečným vlastním jménem. Koncem těch 60. let, kdy se začala rodit "objednávka" po Ježíšových "hagiografiích" (tj. "letopisech svatosti"), navíc se Židé (jako "národ") pokusili vzbouřit proti římské nadvládě a vyvolali povstání, jehož truchlivý konec předznamenalo dobytí Jeruzaléma Římany (roku 70) a rozboření tamního Hospodinova Chrámu. Co mohl vědět jakýkoli tehdy autor o Ježíšově životě?

Kdyby měl být ten současný jakoby "Zelený čtvrtek" vnímán už jako židovsky paschální, musel by být již fakticky pátkem a s nastávajícím večerem pro židovské zvyklosti být pojat již jako počátek sabatu (protože každý další den nábožensky a kalendářově začínal pro židy se soumrakem předchozího dne; máme tu problém s určením 14. nísanu židovského kalendáře). Pak by ovšem již neodpovídalo nic možnému datování dalších událostí, neboť o sabatu se v Palestině určitě nemohlo soudit, tím méně popravovat; Římané respektovali zvyklosti podmaněných národů. Jsou zde další možné problémy. Nikdo konkrétně nezjistí, jak dlouho Ježíš mohl vůbec pobývat v Jeruzalémě předtím, než došlo k jeho zatčení. Také případný soud před Pilátem by za normálních poměrů musel probíhat v Kaisareji (v Caesareji), kde sídlil. I když nelze vyloučit, že se mohl do Jeruzaléma právě před židovskými velkými svátky dostavit. Žádná zpráva o tom známa není. Kdyby byl ovšem Ježíš Pilátem souzen v pátek ráno, nebyl by okamžitě téhož jitra od soudu veden na popraviště. A pokud disponujeme evangelijní zprávou, že nastala od poledne do tří hodin tma po vší zemi (Mt 27:45), odporuje to možným poznatkům o zatmění Slunce (které netrvá déle než 7 minut; a astronomickou zprávu z doby kolem roku 30 o ničem takovému zatmění odpovídajícím nemáme). Také mohl být jen stěží nějaký setník u Ježíšova kříže, protože v oné době nebyla Palestina Římem okupována vojensky. (Zdržme se dalších závažných podrobností, které evangelijní autoři odhadovali pouze v dobré víře. Značné problémy jsou také kolem Ježíšova pohřbení; rovněž v souvislosti s jeho údajným hrobem v blízkosti popraviště, pro židy místa rituálně nečistého.)

Přitom právě křesťanství (bez ohledu na možné své další někdy problematické zákruty) znamenalo pro Evropu tradici, z jejíchž lepších stránek přece by snad mohla stále těžit i současnost. Anebo už ne? Nejen ovšem třeba případnou meditací nad Bachovou hudbou k Matoušovým pašijím. Copak nežijeme zrovna v dnešku nejednou bez vodítka (a bez potřeby nějaké takové vodítko mít), které by nás nakažlivě oslovilo k následování? Aniž by přitom ovšem musel mít člověk stálou potřebu posmrtné odměny. Copak aspoň někdy nesázíme, už pro tu radost z tvorby? Aniž musíme šilhat po sklizni? A aniž přímo známe, čím autenticky Ježíš žil? Že by musel zemřít jen proto, aby jako nevinný předem garantoval anulování našich vin? (Tak to aspoň říká Jan 3:16.)

Vytisknout