Formálním ohlášením (plošným záborem) nelze jiným bránit ve shromažďování

16. 4. 2014 / Jan Potměšil

Jednak pouze formální shoda v místě ještě neznamená, že se na daném prostoru nemůže konat více shromáždění - např. jedno v jednom rohu náměstí, druhé v opačném rohu. Konání vícero shromáždění ostatně není neobvyklé např. u prostranství typu Václavského náměstí - jedno je "u koně", druhé uprostřed náměstí, třetí "Na Můstku". Správní orgány proto nemají postupovat formalisticky, naopak by se měly řídit mj. i judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (ESLP), který ve věci Öllinger proti Rakousku (rozsudek ze dne 29. 6. 2006, stížnost č. 76900/01) v případě potenciálního střetu dvou konkurujících si shromáždění dovodil, že konat se mají pokud možno obě a na orgánech veřejné moci je pouze to, aby zabránily případným střetům. Jinými slovy, pokud se v určitém prostoru může konat více akcí, nemá v jejich konání být bráněno jen z důvodu formální kolize. To se týká i tzv. protidemonstrací, kdy případné projevení nesouhlasu či jiných názorů je legitimní součástí diskuze ve veřejném prostoru (které však nemá směřovat k "umlčování" druhého, resp. k bránění druhému ve výkonu jeho práv).

Dalším důvodem je skutečnost, že jen formální, plošně ohlášená, shromáždění se zpravidla v ohlášeném rozsahu nikdy nekonají a není proto důvod bránit jiným ve výkonu práva shromažďovacího. A to tím spíše, pokud by si některý "rychlý" ohlašovatel chtěl navíc osobovat právo rozhodovat, koho jiného na jím "vyblokované" prostranství vpustí či ne. V takovém případě by šlo o zjevné zneužití práva, které nepožívá právní ochrany. A to i v případě, kdy je účelem ohlášky "jen" obecně bránit jiným ve výkonu práva shromažďovacího. Nepřípustnost podobného postupu byla v teorii i praxi dovozována již dříve. Nejnověji pak Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29.11.2013, č.j. 2 As 60/2013 - 26, zrušil zákaz později ohlášeného shromáždění z důvodu kolize se shromážděním dříve ohlášeným, a to právě z důvodu, že první ohlášení bylo plošné (od rána do večera, po několik měsíců), aniž by se shromáždění reálně konalo, kdy jeho skutečným účelem bylo především bránit ostatním ve výkonu práva shromažďovacího.

Jinými slovy - pokud někdo paušálně oznamuje na řadu měsíců a mnoho míst shromáždění za účelem "poziční výhody" nebo dokonce za účelem bránění jiným ve shromažďování, riskuje, že nakonec nebude chráněn ani tehdy, když chce shromáždění opravdu konat. To by jej mělo motivovat k uvážlivějšímu ohlašování svých akcí. Pro úplnost dodávám, že rozdávání koblih u metra apod. lze stěží považovat za shromáždění.

K závěrečnému požadavku Zelených, aby Rada hl. m. Prahy přijala nařízení, jímž by regulovala ohlašování shromáždění a využívání veřejných prostranství, je třeba uvést, že daný požadavek není splnitelný. Zákon o právu shromažďovacím ani jiný zákon neobsahuje zmocnění k vydání nařízení (podzákonného předpisu, jehož vydáním rady územních samosprávných celků upravují vztahy v oblasti státní správy) a bez zákonného zmocnění takové nařízení vydat nelze (bez zmocnění může vydávat nařízení jen vláda ČR, a to k provedení zákona a v jeho mezích). Problém nelze řešit ani obecně závaznou vyhláškou, neboť regulace práva shromažďovacího je výkonem státní správy, nikoliv samosprávy. Řešení vidím spíše v ústavně konformní aplikaci zákona o právu shromažďovacím, užití zdravého rozumu a neustupování zneužívání zákona. Nevím zároveň o tom, že by Magistrát hl. m. Prahy, jako příslušný orgán státní správy, v tomto směru nějak selhával.

Pro úplnost ještě odkazuji na metodické podklady Ministerstva vnitra k právu shromažďovacíému, kde lze nalézt oporu i pro výše uváděné závěry, ZDE

Vytisknout