10. 12. 2013 / Karel Dolejší
Jan Čulík v souvislosti s úmrtím Nelsona Mandely zobecnil z jednoho případu bez příslušného kontextu. A kontextem zde míním přinejmenším dvě věci: Mandela nalezl svého času na straně protivníka důstojného a pružného partnera v osobě bývalého prezidenta Frederika de Klerka; a de Klerk se stal symbolem ochoty režimu dohodnout se na změnách včas, než dojde ke katastrofě.
Jihoafrická republika za de Klerka nebyla poraženou a rozloženou zemí. Ba co více, nebyla ani společností natolik výlučně rasistickou, jak se někdy tvrdí. Jistě, režim apartheidu si právem vysloužil mezinárodní ostudu a opovržení, avšak jeho sociální základna zdaleka nebyla tak úzká, jak to někdy aktivisté prezentují.
Srovnáme-li předmandelovskou JAR s tehdejší Rhodesií (nyní Zimbabwe), začne být mnohem zřejmější, o čem je řeč. Rhodésie vedla otevřenou válku s dekolonizačními uskupeními černých Afričanů a neměla na straně "černých" téměř žádného významného spojence, snad kromě pár zvědů. V kruzích vojenských fandů "proslavená" Rhodesia Light Infantry, která nesla hlavní tíhu bojů, byla nesmírně efektivním vraždícím nástrojem v podobě aeromobilní pěchoty složené do poslední chvíle výlučně z bělochů. Jednotka získávala bojechtivé žoldáky v západní Evropě a USA, ale v domovské zemi rekruti přicházeli jen a jen z řad bílé menšiny. Cílem rhodéských vládců bylo černé protivníky jednoduše vyvraždit, k čemuž sloužily i brutální nájezdy na území sousedních států. Promoskevská frakce ZAPU usilující o konvenční válku proti bílým vládcům byla za těchto podmínek neúspěšná, kdežto ZANU budoucího diktátora Mugabeho uplatňující strategii masové guerillové války byla v podmínkách spolupráce sousedních zemí neporazitelná. Když si běloši konečně uvědomili, že díky nepoměru sil nezadržitelně prohrávají a stojí na pokraji katastrofy, bylo pozdě na dohody. Projekt vlády národního usmíření vedené černým biskupem Abelem Muzorewou se během pár měsíců zhroutil a zemi ovládli Mugabeho černí maoisté, kteří ji v krátké době přivedli ekonomicky ke katastrofě, okradli i poslední zbytky bílých farmářů, kteří do té doby neemigrovali, a dodnes utlačují konkurenční kmen Ndebele.
Na území Namibie a Angoly, kde vedla nejdůležitější vojenské operace Jihoafrická republika, za její zájmy většinou válčila černá UNITA nebo vlastní jihoafrické jednotky složené převážně z příslušníků namibijských kmenů či černých Angolanů v emigraci. Když došlo k uzavření dohod o nezávislosti Namibie a o zrušení apartheidu, přišla s nimi sama vojensky neporažená Jihoafrická republika. (Mytologii kolem bitvy o Cuito Cuanavale, která byla ve skutečnosti plichtou dosaženou z posledních sil beztak odcházejícími Kubánci, zde vynechávám.)
Ještě jednou pro případné méně chápavé: Jihoafrický režim se rozhodl pro reformu, když ještě ani zdaleka nebyl na kolenou a měl na své straně podstatné části černé populace. Zrušil apartheid, propustil Mandelu z vězení a zavedl princip většinové vlády. Poslední bílý prezident JAR Frederik de Klerk, který spolu s Nelsonem Mandelou získal Nobelovu cenu míru, soustavně označuje Mandelu za největšího Jihoafričana v dějinách. S de Klerkem, ať už měl jinak lecjaké mouchy, se prostě dalo domluvit, protože byl pragmatik a věděl, co musí včas udělat.
Srovnávat lze vždy pouze srovnatelné, a to v případě JAR a někdejší ČSSR prostě téměř nehrozí. Jihoafrická republika byla samostatným státem, který v roce 1961 vznikl de facto v rámci dekolonializace. Tamní režim byl z dnešního pohledu perverzně rasistický, nicméně domácího původu a spoléhající na vlastní síly. Když začaly jeho problémy narůstat, ale dříve, než bylo úplně pozdě, rozhodl se sám pro reformu a dohodl se s Mandelou na mírumilovném předání moci černé většině.
Komunistický režim v ČSSR byl fakticky již od roku 1948 skrytě, ale po roce 1968 beze všech pochyb zcela zjevně okupačním režimem nastoleným invazí cizích vojsk. Když přišel o podporu koloniální metropole, logicky padl a musel začít jednat o předání moci. Jeho pozice byla v každém případě naprosto neudržitelná a jeho představitelé nemohli tedy očekávat o mnoho více než základní shovívavost vítězů. Když přezrálá hruška vlastní vahou padá ze stromu, nevyjednává se o tom, kde se rozplácne.
Zkuste si představit, že by jihoafrický rasistický režim byl někdy po roce 1961 nastolen cizí invazí, s černou opozicí nezačal jednat o své vůli, ale teprve na úplném pokraji nezadržitelného pádu. A i pak by hlavní složkou těch, kdo po něm zbyli, zůstala strana nadále se hlásící k principu apartheidu, o němž by tvrdila, že byl v zásadě správný, leč během realizační fáze se objevily některé dílčí chyby...
To by mohl být Mandela třeba třikrát svatý - ale s takovými zaťatými a nepoučitelnými nepřáteli by se prostě usmířit nemohl, ani kdyby se postavil na hlavu. Zvítězili by nepochybně ti, kdo by fanatické příznivce apartheidu věšeli na lucerny.
Každá mince má rub a líc a každá dohoda dvě strany. Nemůžete se nikdy dohodnout s někým, kdo se s vámi v principu dohodnout nechce a není toho schopen, protože jeho první podmínkou pro "dohodu" vždy je, že bez ptaní a přemýšlení akceptujete jeho ideologické předpoklady.
Vytisknout6.1. 2014 / Štěpán Kotrba
Chce-li se odborný asistent katedry žurnalistiky fakulty sociálních věd UK živit na vedlejšák jako krizový píárista České televize, aby se možná zavděčil jejímu generálnímu řediteli za to, že jej kdysi vzal do svého poradního panelu, může. Třeba i z...