10. 12. 2013
Nelson Mandela byl povýšen na svatého mudrce, jehož tento status se zdá být potvrzen od nynějška až na věčnost. Ale jaká je realita? ptá se v deníku Guardian Slavoj Žižek. Dva základní fakty byly zastřeny nynějším oslavováním Nelsona Mandely. V Jihoafrické republice zůstává zoufale deprivovaný život chudinské většiny stejně ubohý jako za apartheidu a prospěch ze zavedení občanských a politických práv je ochromován rostoucím nebezpečím, násilím a zločinností v zemi.
Hlavní změnou je, že stará bělošská vládnoucí elita byla doplněna novou černošskou vládnoucí elitou.
Zadruhé, lidé nezapomněli, že starý Africký národní kongres sliboval nejen ukončení apartheidu, ale také více sociální spravedlnosti, dokonce svého druhu socialismus. Tato radikální vize je nám postupně vymazávána z paměti. Není divu, že mezi chudými, černošskými Jihoafričany roste hněv.
Jihoafrická republika je pouze jednou z mnoha verzí opakující se historie současné levice. Vedoucí politik či strana jsou zvoleni uprostřed všeobecného nadšení a slibují "nový svět", pak ovšem narazí na klíčové dilema: odváží se narušit kapitalistické mechanismy, anebo se rozhodnout kapitalismus nechat tak, jak je? Když se kdokoliv pokusí narušit kapitalistické mechanismy, rychle je potrestán krizí na trhu, hospodářským chaosem a vším ostatním. Proto je velmi lehké kritizovat Mandelu, že se vzdal svého socialistického cíle. Bylo to reálnou alternativou?
Je lehké posmívat se Ayn Randové, ale je zrnko pravdy v její slavné "hymně penězům" z jejího románu Atlas Shrugged (Atlas pokrčil rameny): "Pokud si neuvědomíte, že peníze jsou kořenem všeho dobra, znamená to vaše zničení. Když peníze přestanou být prostředkem, jehož prostřednictvím lidé mezi sebou jednají, lidé se stávají nástroji jiných lidí. Krev, biče a zbraně, anebo dolary. Tak si vyberte."
V tržní ekonomice to vypadá, že vztahy mezi lidmi jsou vztahy navzájem uznávané svobody a rovnosti: útlak se neprovádí přímo a není zjevný. Problematická je premisa Randové: že existuje jen volba mezi přímými a nepřímými vztahy ovládání a vykořisťování a jakákoliv jiná alternativa je jen utopií.
Obecně se děje, že když začne revoluce proti utlačitelskému polodemokratickému režimu, jak se to stalo na Blízkém východě v roce 2011, je lehké zmobilisovat davy atraktivními hesly: za demokracii, proti korupci, například. Pak ale čelíme obtížnější volbě, protože si uvědomujeme, že to, co nás trápilo (nesvoboda, ponižování, korupce, nemožnost vést slušný život) pokračuje dál v nové formě. Vládnoucí ideologie zmobilizuje celý svůj arzenál, aby nám zabránila dospět k tomuto závěru. Začnou nám tvrdit, že demokratická svoboda jde ruku v ruce s odpovědností, že nejsme ještě dost zralí, že očekáváme od demokracie příliš mnoho. Začnou nás samotné obviňovat z našeho selhání. Tvrdí se nám, že ve svobodné společnosti jsme všichni kapitalisté, za tak musíme investovat do vlastního vzdělávání, máme-li uspět.
V této situaci čelí radikální osvobozenecký program velkému problému: jak pokračovat dál, až skončí první nadšená fáze revoluce, jak udělat další krok a neskončit v totalitní katastrofě.
Pokud bychom měli zůstat věrní Mandelovu odkazu, neměli bychom prolévat krokodýlí slzy nad jeho smrtí a měli bychom se soustředit na nesplněné sliby jeho vlády. Můžeme docela dobře předpokládat, že koncem svého života to byl zatrpklý stařec. Byl si dobře vědom, že jeho politický triumf a jeho povýšení na celosvětového hrdinu bylo jen maskou trpké porážky. Jeho status globálního hrdiny je také známkou toho, že se mu nepodařilo narušit globální mocenský pořádek.
Podrobnosti v angličtině ZDE
Vytisknout8.1. 2014 / Karel Dolejší
Rozhovor Marka Karlina s Danny Schechterem o jeho knize Madiba od A do Z opravdu nepotěší žižekovce (tvory příliš znuděné, než aby nehledali alternativu k tomu co právě existuje za jakoukoliv cenu - ovšem víte, Hitler nebyl dost násilný...) a obecně ...