Zajatec z Korejské války, který se nikdy nevrátil

11. 12. 2013

V době podpisu dohody o příměří v červenci 1953 se třiadvacet amerických válečných zajatců odmítlo vrátit do USA. Byli součástí mnohem větší skupiny vězňů, kterým Číňané říkali "pokrokáři" - vojáků, kteří podepisovali petice, psali dopisy a přednášeli projevy odsuzující americké zapojení do války. Někteří dokonce zašli ještě dále a donášeli na své spoluvězně, hráli v propagandistických filmech a dokonce nosili nepřátelské uniformy.

Ačkoliv se mnozí vězni formálně vzato dopustili vlastizrady, většina se přesto rozhodla vrátit. Z důvodů, kter nejsou zrovna příliš jasné, se ale někteří, nazývaní Převlékači kabátů, rozhodli začít nový život v Čínské lidové republice. Nicméně postupem času se takřka všichni nakonec vrátili, jeden po druhém nebo po malých skupinkách. Dva se trvale usadili v Číně, ale příležitostně navštěvovali USA. Jen John Dunn se nikdy neobjevil. Strávil šest let v Pekingu, kde na univerzitě studoval čínštinu. Zde se seznámil a oženil s dívkou, o níž panovalo přesvědčení, že je československou diplomatkou. Když se v roce 1959 vrátila domů, odjel Dunn s ní a už po něm nikdy nebylo ani vidu, ani slechu. Proč Dunn "převlékl kabát" je záhadou a není o něm známo nic víc, než několik základních fakt.

Narodil se v roce 1928 v pennsylvánské Altooně. Když mu bylo čtrnáct, rodina se přestěhovala do Baltimoru. Zde studoval městskou střední školu a byl zvolen předsedou třídy. Po absolutoriu pracoval jako prodejce pro společnost vyrábějící bramborové lupínky. Byl zverbován do armády, vycvičen jako radista a odeslán do Koreje v květnu 1951. 9. června byl zařazen do 23. pěšího pluku a o tři týdny později zajat.

Mnozí američtí zajatci nejen že spolupracovali s vězniteli v táborech - některé odhady tvrdí, že takových byla až třetina - ale došlo i k naprostému rozkladu řádu a disciplíny. zajatci šli jeden druhému po krku, nejohroženější byli slabí a nemocní; došlo k mnoha útokům, včetně vražd. Zatímco později ve vietnamském zajetí zemřelo asi 16% zajatců, v Koreji to bylo 43%. Číňané v táborech vězňům odpírali jídlo a léky a snažili se je tak zlomit ke spolupráci.

Dunn byl držen v táboře č. 3 na břehu řeky Jalu, určeném pro "reakcionáře". Úmrtnost zde byla vysoká. Byl znám svou snahou pečovat o nemocné vězně. Jeden z vojínů námořní pěchoty, McKnight, po válce dosvědčil, že mu Dunn zachránil život, když se s ním dělil o jídlo, dal mu svou přikrývku a pěčoval o něj během nemoci.

Nicméně z nějakého důvodu se Dunn na poslední chvíli zařadil mezi ty, kdo se odmítali vrátit. Spolu s ostatními, co odmítli repatriaci, strávil čtyři měsíce ve zvláštním táboře v neutrální zóně na hranici. Během této doby se vězni mohli stále ještě rozmyslet a vrátit se.

Stal se z toho mediální cirkus. Více než dvacet tisíc Severokorejců a Číňanů se rozhodlo žít na Západě, ale Čína se zaměřila na třiadvacet Američanů. Oblečení do čínských uniforem vystupovali v propagačním filmu, kde odsuzovali rasismus, kapitalismus a mccarthysmus.

Nakonec se dva z třiadvaceti rozmysleli. Američané je přivedli před kamery, ale ke konci čekacího období skončili ve vězení, byli souzeni za vlastizradu a dostali tvrdé tresty.

Mezi ostatními ti, kdo byli považováni za inteligentní, skončili na Lidové univerzitě v Pekingu, kde se učili mandarínské čínštině. Zbytek pracoval v zemědělských družstvech.

Během pár měsíců jeden z nich zemřel na nemoc. Necelé dva roky poté tři další prohlásili, že se chtějí vrátit domů, a Číňané jim nebránili. Jakmile se vrátili, skončili v armádním vězení. Později se zjistilo, že nemohou jít před vojenský soud, protože už byli vyhozeni z armády, ale museli uhradit náklady na své věznění. Když se to v Číně dozvěděli ostatní, většina z nich se tak vrátila. Měli však vesměs těžký život, problémy se získáním a udržením zaměstnání. Někteří pobyli na psychiatrii, jiní měli opakovan konflikty se zákonem. Lidé je označovali za zrádce a oni se rychle naučili svou minulost tajit i před vzdálenějšími příbuznými.

Dunnův příběh byl donedávna ještě záhadnější. Beverly Hooperová, australská akademička, která se tématem rozsáhle zabývá, tvrdí, že nikdo z dalších "Převlékačů kabátů" si na Dunna téměř nepamatuje.

Když Dunn v roce 1959 odjel do Československa, předpokládalo se, že je v Praze, protože se mělo zato, že jeho žena je diplomatka. Vloni si ale výzkumníci všimli jeho jména v databázi StB. Žil v Banské Bystrici na středním Slovensku.

Jeho manželka se jmenovala Emília Porubcová, šlo o studentku z dobře postavené komunistické rodiny v Žilině, o čtyři roky mladší. Manželství s Dunnem jí však zničilo život, protože i když dezertoval, zůstával podezřelý a pod trvalým dohledem.

Jediné místo, které Porubcová sehnala, bylo místo pomocné učitelky v Žilině. Protože Dunn nemluvil slovensky, nemohl dlouho najít práci. Nemohli také najít bydlení a později žili se čtyřmi dětmi v jedné místnosti. V roce 1964 Dunn dostal práci v cihelně. Neměl žádné přátele a byl pod stálým dozorem StB. Podle jeho záznamů na něj nikdy nic nenašli, ale přesto byl stále sledován.

Sledování neustalo, ani když Dunn se ženou byli v polovině 70. let naverbováni jinou složkou tajné policie, aby v Praze pomáhali špehovat čínské velvyslanectví. Ze složky není zřejmé, jakou práci Dunn vykonával, pouze že obdržel několik set korun plus cestovné.

V té době se jejich život aspoň trochu zlepšil. Dunn dostal lepší práci v továrně na kuličková ložiska a dostali přidělen byt. Ale ostatní se mu stále vyhýbali a StB ho nepřetržitě sledovala až do roku 1989. Zemřel 1. ledna 1996 a jeho žena v roce 2000.

Americké velvyslanectví v Bratislavě podle oficiálního vyjádření nemá o Johnu Roedelu Dunnovi žádné zprávy a neví, kde je v Žilině pochován.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

Vytisknout