Čtyřikrát, a vždycky jinak: O zrození včel

2. 10. 2013 / Miroslav Vejlupek

Když ve dvaačtyřicátém devatenáctého věku Karel Jaromír Erben posbíral na Chodsku takzvané žertovné rozprávky kořenů legendárních, byla mezi nimi i "Včela". A tu se začíná malé dobrodružství: jméno včela, jak může čtenář možná zatušit, možná odvodit, pochází od té partie obličeje, kterou čelem už po generace nazývá medicína, antropologie, paleontologie ... Ale -- čí že to čelo je místem zrození pracovitého hmyzu?

Erben, autor vůbec první tiskem uveřejněné verze, líčí, jak Pán Kristus chodil se svatým Petrem po světě a hlad je přivedl k ženě, která právě pekla chléb. Ovšem byla to bytost nestoudně lakomá. Když ti dva neúnavně prosili a prosili o bochníček, afektovaně po nich jedním mrštila, přičemž uhodila Pána Krista do čela. Kristus se rozhodl, že z té boule budou včely shromažďující vosk pro chrám Páně. A boule se otevřela a opravdu vyletěl celý včelí roj.

O generaci později sebral chodské bajky o včelách pravodatný Chod Jan František Hruška. Některé z nich publikoval hned několikrát, vždycky však v poopravených verzích. Až v roce 1923 vydal Svaz Ústředního včelařského spolku sbírku "Bajky o včelách" v definitivním převypravěčově podání. Z Hruškovy -- vyjímečně - báje "Stvoření včel" ovšem vyplyne, že všechno je jinak, než Karel Jaromír Erben nabídl. Totiž: Člověk vyhnaný Bohem z ráje se sklonil před božím soudem a vyrobil si dřevěnou motyku, aby obdělal zem. Při takové práci mu ovšemže kanul z čela pot a sotva že se ta která kapka dotkla zkypřené země, každá se proměnila v drobné okřídlené stvořeníčko. Prý právě člověk to byl, kdo mu dal jméno včela.

Generace sběratelů lidové slovesnosti věku dvacátého prvního přivedla do písemnictví už v roce 2003 vypravěčka Marie Korandová skvostně vypravenou sbírkou lidových legend z Chodska. Nazvala ji "Pročpohádky" a dala čtenáři příležitost vybrat si ze dvou způsobů, jakýmiže přišly včely na svět. Respektive způsob je samozřejmě jen jeden -- z čela, řekli jsme si přece - , jenže koho čelo to bylo doopravdy? Informační společnost, pozůstatek její národopisné větev z pomezí slovanské a germánské kultury, se pře o dvě verze.

Podle té první to nebyl člověk vykázaný z ráje, nýbrž sám Pán Bůh. Právě on vykonával těžkou práci, když po celičký den přinášel v zástěře na svět písek a kamení. Jak jinak, také z jeho čela padaly krůpěje potu na zrnka písku - a ožívaly, Bohem na včely pojmenovány. ("Proč je včela jiná než vosa").

Korandová ovšem slyšela na Chodsku ještě jinou legendu, tak velice připomínající tu Erbenem před sedmnácti desetiletími v kraji zaznamenanou. Na scénu slovesného folkloru se vracejí Pán Ježíš a svatý Petr. Opět jdou širým světem a opět přijdou k ženě, která peče. Tentokrát jde o statkářku a ta peče protentokrát koláče. Jako by prosícího svatého Petra neslyšela (!), a ještě ho jakoby náhodou udeřila lopatou do čela. Rána to byla tak mocná, že svatému Petrovi vystříkla krev. A Pán Ježíš -- jak jinak -- pojmenoval opět včely. ("Proč včela vylétla z Petrova čela").

(Může být, že se čtenář podiví, proč nepadlo slovo o Boženě Němcové, která se na Domažlicko přistěhovala rok po Erbenově první návštěvě kraje. Zakladatelka moderní české prózy sice publikovala oddíl deseti pohádek "O pánubohu", v žádné však nestojí, kterak to bylo se zrozením včel. Prvořadým předmětem spisovatelčina zájmu byly sociální poměry.)

Nicméně si všímáme, že zatímco devatenácté a dvacáté století dalo vzniknout dělnému hmyzu z potu, století naše se přiklonilo ke krvi. Je to odraz kultury, filmové především, kde se krví nijak nešetří? Můžeme o tom přemýšlet.

Ale ... Mění se tvářnost society a mění se akceptovatelné normy na umělecký výraz kladené. Ten lidový výjimkou není.

Vytisknout