O celebritách, infantilitě a kognitivní uzavřenosti

6. 9. 2013 / Bohumil Kartous

Za každý jejich počin v hodnotě dětské stolice jsou odměňovány potleskem a perpetuálním zájmem, za nímž pochopitelně vidí neustále vzrůstající velikost vlastní osobnosti. V drtivé většině případů se ale jedná o mediální klam, kdy se okolo nepatrného osobnostního jadérka vytvoří hyperreálná mediální slupka naplněná nějakou barevnou a prázdnou hlušinou.

U dětí většinou radost z každého nového hovínka vymizí tehdy, když zjistí, že se jedná o rutinní záležitost a že vlastně všichni ostatní umějí totéž. Dítě, je-li třeba jen průměrně bystré, rychle pochopí, že se jedná o banalitu, jejímž prostřednictvím skutečného úspěchu dosáhnout nelze. Ne tak celebrity, které shledávají, že stejná cesta vede k opakovanému úspěchu bez ohledu na to, jak banální nebo přímo pitomé jejich počiny jsou.

Zatímco děti se rozvíjejí a s větším či menším úspěchem se stávají dospělými, celebrity setrvávají v dimenzi infantilního světa, v němž hovno znamená zdroj nepřetržité satisfakce. Je pochopitelně nesnadné se z takové dimenze vymanit, protože je to v rozporu se snadno dosažitelným způsobem vlastního sebeuspokojování a sebenaplňování. Je velmi těžké ubránit se jistému zapouzdření a připustit si fakt, že někde mimo vlastní univerzum existuje jiný, mnohem složitější a problematičtější svět, jenž se odehrává podle zcela jiných pravidel a měřítek. Inteligentní jedinec toho nepochybně je schopen a buď se z něj stane naprostý nihilista, nebo mu to prostě nedá. Jedinci méně inteligentní upadnou obvykle do stavu kognitivní uzavřenosti, opevní se ve svém zjednodušeném matrixu, v němž platí zákony batolecího věku, a oddávají se svému lehce snesitelnému bytí zde.

Tohle mě napadlo, když jsem si přečetl o názoru herce Jiřího Mádla na Britské listy, zveřejněném na facebooku. I v tomto případě platí, že názor charakterizuje zejména toho, kdo jej zastává. Nepřekvapuje mě minimalistická jednoduchost, možná by se spíše dalo říct prostota. Není to pravděpodobně výjimka potvrzující pravidlo, jako spíše pravidlo samo. Svět Jiřího Mádla je totiž i podle jiných indicií lehce čitelný.

Těžko říct, co všechno se za tím skrývá. Byť je to mladý člověk, míra kognitivního uzavření dosahuje nebývalého rozsahu. Jedná se pravděpodobně následek brzké expozice v showbusinessu, na druhou stranu zde nutně musí být ještě něco jiného. Tupé ignorantství a neschopnost vidět sociální realitu v dostatečně širokém kontextu, což je u Jiřího Mádla dost závažný problém, nemohou být způsobeny pouze vlivem veřejné známosti. Někde v procesu socializace něco selhalo a výsledkem je tento nepříjemný a intelektuálně odpudivý handicap. Na vině je zřejmě také omezenost vrozená, zde však samozřejmě nelze dovozovat odpovědnost za jakékoliv selhání. S tím je prostě nutné se smířit.

Ten svět je do značné míry dětský. Věci v něm splývají na základě vysoce povrchní podobnosti s věcmi jinými, neboť percepce a kognice není rozvinuta (využita) natolik, aby si povšimla subtilnějších odlišností a detailů, které jsou základem pro diferenciaci složitějších objektů. Tak je to mu při srovnání Britských listů a letáků z Kauflandu. Vysoce signifikantní pro jistou fázi dětského uvažování je stavění vlastního já a jeho potřeb či domnělých práv nad potřeby a práva ostatních. Tak je tomu ve videu Přemluv bábu.

Problém je, že Jiří Mádl se to nemá jak dozvědět. Pochybuji, že by tento text přečetl a pokud, že by mu správně porozuměl. Nechci ho nijak podceňovat, možná je dostatečně inteligentní, nicméně výše popsaný mechanismus kognitivní uzavřenosti mu v tom bude pravděpodobně velmi účinně bránit. Třeba ale najde schopného zprostředkovatele.

Vytisknout