Stratfor: Jak se Írán vyrovnává s americkou vojenskou akcí v Sýrii

6. 9. 2013

Írán už navázal diplomatické kontakty s řadou těch, kdo jsou zapojeni do syrského konfliktu. O minulém víkendu Alaeddín Borudžerdí, šéf výboru íránského parlamentu pro zahraniční věci a národní bezpečnost, vedl delegaci do Damašku, patrně aby hovořil o potenciálním americkém útoku. Ještě předtím, 29. srpna, ruský prezident Vladimir Putin telefonicky hovořil s íránským prezidentem Hasanem Rúháním. Jejich rozhovor následoval po návštěvě zástupce generálního tajemníka OSN pro politické záležitosti Jeffreyho Feltmana v Teheránu, během níž on a íránský ministr zahraničí Muhammad Džavád Zaríf zřejmě diskutovali o Sýrii. Dokonce i ománský sultán provedl zřídkavou návštěvu Teheránu, údajně aby předal pozitivní zprávy od Obamovy administrativy určené íránské vládě.

Je hodno zaznamenání, že rétorika Teheránu - zejména jeho vojenských představitelů - je relativně krotká. Typicky vláda antagonizuje Washington, když se americko-íránské napětí vyhrotí, a samozřejmě, že situace v Sýrii napětí vystupňovala. Sýrie je kriticky důležitým íránským spojencem a přežití Asadova režimu je pro Teherán národně bezpečnostním zájmem. Írán si nemůže dovolit přímou odvetu proti Spojeným státům, ale je široce očekáváno, že odvetu provede nepřímo přes své militantní prostředníky.

Obratné manévry

Íránská strategie zahrnuje víc než jen aktivaci těchto skupin. Je spojena s jistým druhem obratného menévrování, které Írán ukázal, když Spojené státy usilovaly o změnu režimu v Afghánistánu a Iráku. Teherán s Washingtonem spolupracoval a výrazně z pádu Talibanu a Saddáma Husajna profitoval. Íránští stratégové, kteří pomáhali vypracovat tyto přístupy, jsou opět u moci. Například Zaríf byl teheránským kontaktem administrativy George W. Bushe krátce po 11. září 2001.

Nicméně situace v Sýrii se od těch v Afghánistánu a Iráku liší. Tentokrát je to averze Washingtonu vůči změně režimu, co se Teherán snaží využít. Ve skutečnosti jediným reálným důvodem, proč by si Spojené státy přály vyměnit Asada, je omezení íránského vlivu v regionu, který po svržení Saddáma značně vzrostl. Ale Washington si nepřeje nahradit Asada jen aby přihlížel, jak se Damašek ocitá pod kontrolou al-Kajdy. To částečně vysvětluje, proč Husajn Músavian, blízký spojenec Rúháního, napsal 29. srpna úvodník, který tvrdí, že změna režimu v Kábulu je "předlohou pro novou spolupráci" mezi Washingtonem a Teheránem. Músavian vyzval k rozšíření americko-íránské spolupráce nad rámec Sýrie, aby byl krizemi zmítaný region lépe zvládán.

I když existuje potenciál pro americko-íránskou spolupráci v Sýrii, americká vojenská akce by nepochybně zemi oslabila. To představuje pro íránské zájmy vážné riziko. Nepřátelská Sýrie by mohla odříznout Teherán od Hizballáhu, jeho prvotřídního nestátního arabského spojence, a ohrozit pozici jeho iráckých spojenců.

Nicméně omezené nálety na Sýrii, které nepodkopají Asadův režim, mohou ve skutečnosti Íránu prospět. Takové nálety mohou rozdělit povstání na frakce, které vojenské intervenci oponují, a ty, jež jsou jí nakloněny. Íránci tedy budou schopni prostřednictvím svých syrských, libanonských a iráckých spojenců povstání, které zahrnuje radikální islamistické elementy, lépe zvládnout.

Protože tyto elementy získávali více území, Spojené státy mohou potřebovat spolupráci Íránu při tvorbě nového syrského státu. Washington se právě připravuje k přímým rozhovorům s Teheránem kvůli kontroverznímu íránskému jadernému programu. Íránská vláda již tato dvě témata propojuje a věří, že může využít Sýrii ke svému prospěchu při jednání o jaderném problému.

Vítané narušení stability

Írán nemůže vyloučit možnost, že i omezená americká akce oslabí režim. Nemůže ani vyloučit, že Washington nemá v úmyslu provést širší, méně symbolickou leteckou kampaň proti Asadovi. Nicméně může se připravit na všechny eventuality. Stratégové v Teheránu vědí, že Američané mají nadvládu ve vzduchu, ale vědí také, že Írán má výhodu na zemi v Sýrii, Libanonu a Iráku.

Írán je tedy v postavení, kdy je schopen vyvolat povstání. (A americká invaze v Iráku posílila íránské zkušenosti s vyvoláváním povstání.) Každé povstání by zhoršilo sektářské napětí v Sýrii a v celém regionu, a tím dále radikalizovalo sunnitské milice. Džihádisté získávající půdu pod nohama by Spojené státy přinutili spolupracovat s Teheránem na zadržování sunnitského radikalismu.

V nepravděpodobném scénáři, v němž by Spojené státy byly vtaženy do další velké války, by při vyprošťování se z této války nezbytně potřebovaly spolupráci Íránu. Ale to co skutečně dává Íránu páku je fakt, že od 11. září džihádistické a islamistické skupiny měly při kolapsu arabských režimů vždy příležitost získávat na síle.

Na rozdíl od arabských sousedů Sýrie, kteří si přejí stabilitu v regionu, Írán vítá její narušení. Vnitropoliticky je v dostatečném bezpečí a ví, že jeho sféry vlivu mohou zeslábnout, ale nakonec nezaniknou. Stratégové jsou také přesvědčeni, že Írán, který žil pod sankcemi po desítky let, si zvykl trpět. Takže zatímco chaos v Sýrii ohrozí inherentně slabé arabské státy, Írán tak moc neovlivní. Teherán pak může využít arabský chaos ve svůj prospěch.

Ve světle těchto rizik je nepravděpodobné, že by se Spojené státy záměrně pustily do rozsáhlé vojenské intervence v Sýrii. Ale Írán si nikdy nemůže být příliš jist ohledně amerických záměrů a musí počítat s nezamýšlenými důsledky i pouze minimální vojenské akce. Z tohoto důvodu se Teherán připravuje na několik různých variant.

Při uskutečňování plánů se toho může dost pokazit, zejména když je situace tak neustálená, jako v Sýrii. Pro Írán tato neustálenost představuje určitá rizika, ale také nabízí některé příležitosti. Správnost všeobecně sdíleného názoru, že by poasadovská Sýrie byla pro Írán nevyhnutelným zlem, nelze nikterak zaručit.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

"Iran: Managing U.S. Military Action in Syria is republished with permission of Stratfor."

Vytisknout