Láska je láska

18. 3. 2013 / Pavel Táborský

S vývojem poznání docházelo k různému roztřídění všech roztodivných a různorodých projevů lidského i zvířecího chování v této oblasti, které cynikové označují jako pouhý rozmnožovací pud. Základní klasifikace vždy vycházela z jednoduchého schématu. Podle něj se jedná buď o typ sebelásky, nebo typ lásky vztahové, která bývá zaměřena na jiný objekt, případně skutečnost. V dobách, kdy ještě bylo na homosexuální vztahy nahlíženo jako na úchylku, existovalo i dělení anekdotického charakteru. V něm se za první stupeň úchylné lásky považoval sexuální vztah muže k muži, druhým stupněm byla láska ženy k ženě a třetím láska k Sovětskému svazu.

Časy se mění, státy se zmenšují, rozpadají, případně roztahují, kde se dá i nedá. Láska však trvá, neboť nezná hranic a může být i univerzální. Jen výběr objektů, na které se zaměřuje, se snadno stává zdrojem neporozumění, sporů a diskusí. Jsou stále na světě lidé, které okouzlují nejen krásky a krasavci z různých soutěží, filmů a časopisů, ale i vpravdě často nefotogenické osobnosti ze světa politiky. Důvody pro svůj výběr si jistě každý najde. Jistý Sigmund Freud a další psychoanalytici, ba i psychiatrové by pro tyto postoje jistě našli vysvětlení. Základem bude asi jev zvaný charisma, případně síla ztotožnění s obsahem sdělovaných myšlenek a méně často i s konáním vybraného objektu, ke kterému lidé zpočátku tíhnou silně individuálně, později obvykle hromadně. Dav a příslušné instituce dovedou ve výběru a v utvrzování tohoto vztahu vykonat obrovský kus práce. Nezřídka se pak stává, že dochází k jevu zvanému zbožnění, kdy i jinak myslící lidé se budou domnívat, že císař má všechno velké, i když bude nahý.

Takový člověk pak může pronášet s naprostou suverenitou jakékoliv nesmysly, chovat se nekulturně, tvářit se jako ředitel zeměkoule, objevovat trakař -- vše mu projde. Dav jenom souhlasně mručí, jen sem tam někdo pozvedne obočí, aby ho raději rychle vrátil na místo v obličeji k tomu určené. Ovšem jak známo, nic netrvá věčně, ani láska k jedné slečně. Konce takových vztahů nebývají příjemné, ostatně jako každé procitnutí z falešných představ do každodenní reality.

Karel Havlíček Borovský má pro tuto příležitost ve Křtu svatého Vladimíra pár hezky úderných veršíků:

Pro osoby opěvované a navíc nadané darem sebekritiky by to mohlo být užitečné čtení, avšak jejich jednání a chování má mnohdy daleko k reálnému vidění skutečnosti. Moc přece tak sladce chutná. A pak, jak lehce lze důvěřivce opájet rohlíkem, házet kostičky zapomnění, slibovat nesplnitelné, od dob antiky organizovat hry a výdej chleba, vytvářet iluzi světlých zítřků ve stylu dohnat a předehnat.

Při vyhledávání lidských vzorů v hájemství dospělých hraje nikoliv nevýznamnou roli takzvané politické zaměření. Někdo má rád holky, jiný zase vdolky. Proti gustu žádný dišputát.

Jen by lidé nikdy neměli zapomínat, že politické přesvědčení vůdců národa v různorodém postavení může být i čistě účelová kategorie. A jejich konání pak záměrně usměrňováno prostřednictvím takzvané motivace vedlejším cílem činnosti. Tak složitě se v teorii motivace popisuje fakt, že se dá něco dělat proto, aby se dosáhlo úplně něčeho jiného.

Až zase budou lidé politikům tleskat ve stoje, nekriticky vzhlížet na své představitele a házet jim to tam jen proto, že to tak udělal dle sdělovacího hlavního proudu kdekdo moc důležitý, neměli by nikdy zapomenout na jedno krásné ruské přísloví: "Věřím zvěři, psům a kočkám a u lidí počkám".

Závěrem by snad měla být uvedena i omluva za elementární naivitu a primitivismus tohoto textu, avšak zdá se, že je navýsost potřebné jistá sdělení všemi dostupnými prostředky opakovat a opakovat. Pokud možno používat přitom i metodu prodlouženého výkladu.

Vytisknout