Volba "povinné ženy" ukazuje, že ČSSD ženy využívá a nebere je vážně

18. 3. 2013

ČSSD se snaží "na papíře" působit jako moderní strana, která se zasazuje o rovné příležitosti mužů a žen. V tzv. Dlouhodobém programu deklaruje, že bude prosazovat rovnost mužů a žen (bod. 4.9.1): "ČSSD bude v souladu s politikou Evropské unie prosazovat důsledné uplatňování vyrovnávání příležitosti (metody genderového mainstreamingu). V praxi to znamená nejen zavádět taková opatření, která otevřou ženám cestu k paritnímu postavení ve všech významných společenských aktivitách, ale také uplatňovat hledisko rovných příležitostí ve všech existujících politikách, strategiích a plánech." Vzhledem ke zmínce o "paritním postavení" žen "ve všech existujících aktivitách a politikách" pak působí trochu nekonzistentně ustanovení ze Stanov, kde se ČSSD zavázala, že: "Volební řád pro volbu delegátů na OK, KK a Sjezd ČSSD, jakož i pro volbu členů KVV a ÚVV musí zabezpečovat zajištění podílu zastoupení žen ve výši nejméně 25 %." Politici ČSSD toto ustanovení veřejně prezentují jako závazek strany, že jedním z řadových místopředsedů musí být podle stanov ČSSD zvolena žena. 

Když pomineme podivnou matematiku ČSSD, kde je v programu proklamovaná parita (symetrie, rovnocennost) interpretována členy ČSSD jako 25 % podíl žen, respektive když se zamyslíme nad počtem žen v Politickém grémiu ČSSD, kde je pouze jedna žena na devět členů, je s podivem, jak je jako naprostá samozřejmost prezentováno a také přijímáno to, že ženy dostanou pouze jedno místopředsednické místo. Původní snaha zpřístupnit ženám účast na politickém vedení strany skrze 25 % podíl na vedení se pro ně stala limitem. Přestože do předsednictva kandidovaly tři ženy, automaticky se předpokládalo, že spolu budou vzájemně soupeřit o jedno místopředsednické křeslo. Tuto "samozřejmost" přejala jak média, tak kandidátky samotné. Sociálně demokratická kvóta pro ženy funguje v pojetí ČSSD spíše jako brzda účasti žen, než prostředek jejich emancipace ve straně.

Že to ČSSD s prosazováním rovnosti žen a mužů nemyslí vážně, prokazuje již dlouhodobě. Vzpomeňme na Zemanova zasedání vlády v sauně, která znemožňovala účast Petře Buzkové, a nejasné aktivity, jejichž cílem bylo Petru Buzkovou zdiskreditovat, což se však nepodařilo Zemanovi prokázat. Vzpomeňme na rok 2009, kdy se volba místopředsedkyně v ČSSD zvrtla do sporu, "zda je lepší atraktivní (stanovisko Jiřího Paroubka), ale pravděpodobně hloupá kandidátka (stanovisko jeho oponentů), nebo "šeredná", ale v ČSSD zavedená žena". Sociální demokracii se podařilo touto diskuzí v praxi demonstrovat problémy žen v politice, které jsou redukovány na jejich vzhled. Atraktivní ženy stereotypizovali jako hloupé, zatímco neatraktivní jako nezajímavé pro voliče. Zajímavé je, že muži se s podobnými problémy v politice potýkat nemusí.

Vzpomeňme také na šovinistické výroky hulvátského poslance Jandáka, který výslovně prohlásil, že ženy do politiky nepatří, protože tam přináší hysterii, od kterých se strana jasně nedistancovala. Naopak. Jandák byl nominován na stínového ministra kultury. A nezapomeňme na nedávné výroky "tatíčka Zemana", který v prezidentské kampani oslovoval voliče (k voličkám asi v danou chvíli nehovořil) výrokem, že "zemani museli znásilňovat". Polovinu populace s volebním právem tak devalvoval na sexuální objekty, které se znásilňují.

Je zajímavé, že proti paritě žen na politickém dění strany argumentuje část politiků ČSSD úplně stejně jako jejich kolegové z pravicových stran, když opakují frázi, že v čele strany by měli být ti nejlepší, a nikoliv lidé, kteří se tam dostanou na základě pohlaví, či jiných charakteristik. Jako by stávající systém nominací garantoval, že se dostanou mezi kandidáty ti nejlepší! Odpověď na otázku, zda o nominaci člověka na politickou kandidátku rozhodují více jeho kvality, nebo jeho konexe, touha po moci či jiné typy kapitálu, nechť si každý zodpoví sám. Opravdu najdeme ty nejlepší z nás v našem parlamentu?

Že je pozice žen v sociální demokracii marginální, ukazují i další skutečnosti. Ženy si zde vytvořily tzv. hnutí Sociálně demokratických žen (SDŽ), které spíše působí jako hračka, která byla milostivě ponechána zlobivému dítěti. Ženám je symbolicky umožněno, aby si v rámci tohoto hnutí hrály na rovnoprávnost, ale reálně se do stranických struktur nedostaly. Občas proběhne setkání SDŽ s předsedou, který je žoviálně pozdraví, a pak si mohou "hrát dál". Podobně potvrzuje marginální pozici žen v ČSSD nezpochybňované přijetí "limitu" počtu žen v předsednictvu. Ženy ho přijímají jako samozřejmost, naopak se tváří, jako by byly vybaveny nějakou výsadou. K integraci žen do stranických struktur však reálně nedošlo.

Za marginální pozici žen ve straně si mohou i ženy ČSSD samy. Samy sebe totiž prezentují jako výlučné, jiné, odlišné od mužů. Namísto, aby argumenty pro politickou participaci žen v ČSSD stavěly na tom, že je zkrátka normální, aby část obyvatelstva, která tvoří polovinu populace, měla i poloviční zastoupení ve straně a jejím vedení, tak upozorňují na své tzv. "ženské kvality". Například nově zvolená místopředsedkyně Alena Gajdůšková se prezentuje, že bude "dobrou ženskou tváří ČSSD", že přinese "ženskou empatii" a "větší spolucítění s lidmi". Tato argumentace je nešťastná, protože zdůrazňování tzv. "ženských kvalit" se zpravidla obrátí proti ženám, když s sebou skrytě přináší i důraz na další stereotypně předpokládané charakteristiky žen, jako emocionalita, iracionalita, hysterie (viz Jandák) apod. Pro ženy sociální demokracie by bylo přínosnější argumentovat osobními politickými kvalitami, než stereotypně předpokládanými charakteristikami, které od nich společnost očekává. Některé muže v ČSSD lze považovat také za empatické, ale přičítáme to jejich individuální osobnosti, nikoliv jejich mužství, či ženství.

Sjezd prokázal, že ČSSD nebere ženy vážně. Vnímá je jako návnadu na voličky a voliče, spíše než jako reálné politické partnerky. Potvrdila to "limitem" míst pro ženy na křeslo místopředsedů i upozaděním politiků, jako jsou Dienstbier a Špidla, kteří nepojímají rovné příležitosti pro ženy a muže pouze kosmeticky. Podobná politická praxe je běžná i u řady dalších vládních stran, jako jsou ODS či TOP 09. Rozdíl je v tom, že tyto strany si na rovnost žen a mužů nehrají, protože tato idea není konzistentní s jejich ideologií. V tomto směru je ČSSD zcela jedinečně pokrytecká, zesměšňuje sama sebe, a bohužel i ženy.

Vytisknout