Česká realita a pozitivní východiska

26. 9. 2012 / Jan Mertl

Problém je možné vidět i tak, že ekonomické problémy a nerovnováhy jsou důsledkem podivného vývoje společnosti, majícího kořen v české národní povaze, která vykazuje při konkrétní realizaci řady věcí zvláštní charakteristiky.

První věcí je česká tendence hledat v případě určitých konstelací "superpravdu" a "supersprávnost". Tuto tendenci máme už od dob Jana Husa či národního obrození; vzpomeňme jen spory mezi staročechy a mladočechy, ale třeba také současné diskuse o chybách ve státní maturitě. Problém je v tom, že ve vášnivých diskusích tohoto typu jsme schopni zapomenout na to, že žádná taková kategorie jako absolutní pravda, bohužel, neexistuje. To blokuje i realizaci řady užitečných opatření či politik prostě proto, že oponenti příslušné politiky argumentují věcmi, které jsou sice pravda, ale jejich prosazení natropí reálně víc škody než užitku a zcela zastíní případné pozitivní prvky realizovaných řešení. Týká se to např. konceptu zneužívání sociálních dávek (reálně v ČR v podstatně nevýznamné, v soukromém pojištění je daleko více pojistných podvodů a nikdo také nenavrhuje jeho zrušení), problému hodnocení státních maturit, kdy jsme schopni to dotáhnout tak daleko, že za omyl při volbě slohového útvaru jsme schopni vyhodit studenta od maturitní zkoušky (!), a podobně. Samozřejmě: všechny tyto věci by měly být předmětem diskuse, ale také by se při ní mělo dospět k adekvátním závěrům a především přijatelným, nikoho nepoškozujícím výsledkům �-- a to často nenastává. Ještě horší pak je, když se toto hledání "pravdy" zkombinuje s úsilím o efektivnost, tedy pokud si to propojíme tak, že pokud pravdy dosáhneme, bude zároveň ekonomicky efektivní. V tomto momentě je tato tradiční česká tendence ještě akcelerovaná ekonomickým, tržním tlakem -- a často to končí až u Ústavního soudu.

Druhým problémem je falešná světovost a přimykání se k velmocem. V historii jsme v tomto směru měli vztahy velmi komplikované: počínaje od dlouhé existence v rámci Rakousko-Uherska, přes okupační vztah k Německu, poválečný vliv Sovětského svazu, až po současnou fascinaci Spojenými státy americkými a jejich sociálně-ekonomickým modelem. Je zajímavé, že to je vždy spojeno i s propagací příslušných hodnot: počínaje od ruského kolektivismu až po současný extrémní tlak na výkon a konkurenci jako (jedinou) cestu k úspěchu. Současnou realitu to však nijak pozitivně neovlivňuje: po ekonomické i sociální stránce reálně neděláme mnoho pro to, abychom v současném globalizovaném světě bilanci naší země zlepšili. Stovky miliard korun ročně odtékají na dividendách do zahraničí, talentovaní lidé -- často pod tlakem okolností -- odcházejí do zahraničí a ne vždy se vracejí. Je zajímavé, že za socialismu se režimu vyčítalo, pokud někdo emigroval a bralo se to jako jeho selhání; dnes to nikdo neřeší a naopak se podobný vývoj považuje za důkaz osobnostní dynamiky. Tato světovost je navíc leckdy obracena proti těm, kteří ji z osobních či jiných důvodů prostě nepreferují, ve smyslu jejich deklasování při hodnoceních či uznání jejich pracovních zásluh ("malý český dvorek" a podobně). Využívá se to i v marketingu: vzpomeňme na Harvardské fondy V. Koženého nebo "švýcarské léky".

Třetí otázkou je jakási navenek deklarovaná askeze kombinovaná se skrytým (sebe)zajišťováním. Vzpomeňme na Svěrákův citát "navenek chudáček, jinak pracháček, co?", modernizovaný v současné době medializovaným šetřením na všem možném, ale také třeba proslaveným vozením konzerv paštik na dovolené. V jednom nedávném rozhovoru to Svěrák mladší (což je hezká synchronicita) charakterizoval tak, že by se Česko mohlo přejmenovat na Spořilov. Je přitom zřejmé, že plýtvat se nemá; současně ovšem platí, že plýtvání znamená, že máme zbytečné druhé auto či jinou nepoužívanou věc, šetřit na snížení běžného životního komfortu či dokonce nepoužívání věcí k účelu k němuž byly vyrobeny (nerozsvítím si, vymačkám zubní pastu až do konce, koupím si nový koberec a nebudu po něm chodit, aby se neošlapal) nedává velký smysl, v extrémním případě ani ekonomický, neboť například šetření vodou vede jen a jen k tomu, že se jednotková cena zvýší.

Podobnými charakteristikami naší reality bychom mohli pokračovat, zdá se mi ale, že výše uvedené jsou pro současnou situaci asi nejpřípadnější. A taky nejvíce komplikující. Zkusme ale nastínit spíše cestu ven. Z pohledu prosté logiky to tak těžké není a na Britských listech jsem o tom již psal. V kontextu výše zmíněných tendencí to však předpokládá opuštění nebo alespoň oslabení výše uvedených tendencí. Čím je ovšem nahradit?

Je vhodné si uvědomit, že největší "pravda" je taková, na níž se všichni, nebo alespoň relevantní většina, shodne. Samozřejmě to nesmí být v rozporu s fakty: pokud se ve středověku všichni shodli na tom, že Země je středem vesmíru, tak to je samozřejmě špatně a máme-li k dispozici jiná prokázaná fakta, je nutno je vzít v úvahu. V tom je ale tajemství: vzít v úvahu a na základě nich něco usoudit nebo se na něčem dohodnout. A právě to, co s fakty uděláme, je v dnešní době asi nejdůležitější: zejména pak ve společenských vědách, ve veřejné a sociální politice zvláště. Stejně tak neplatí, že pravda (či efektivní) postup je takový, který se momentálně nejvíc ekonomicky vyplatí, jak je to často zjednodušováno ekonomy. Je to těžké, zejména v době, kdy se "musí šetřit", ale ekonomické hledisko je opravdu jen jedno z několika, jakkoli je velmi důležité. Velká chyba ekonomie je, že toto svoje hledisko posouvá na úroveň univerzálního dogmatu. Jinak řečeno: společenský konsensus je samostatná hodnota, nesmí být v rozporu s prokazatelnými fakty spojenými s jejich konsensuální interpretací, a ekonomické hledisko je pouze jedno z řady podstatných.

Ohledně světovosti je účelné se přidržet přístupu, který hezky formuloval T.G. Masaryk když prohlásil, že "... všeobecné vzdělání, o které usiluje každý myslící člověk, musí být světové. Ale to neznamená těkat po světě, nýbrž pochopit svět z našeho hlediska. Světovosti nedosáhneme cizí pomocí, ale musíme si ji dobýt vlastní prací ...". To znamená neuzavírat se světu, ale současně nechat na svobodné volbě každého, jak moc světovost do svého pracovního i osobního života zahrne, přičemž současně nepomíjejme ani neshazujme ty, kteří tak nečiní a věnují veškerou svou energii rozvoji věcí v Čechách. Věřme současně, že přirozené vlastenectví a pozitivní vztah k rodné zemi a jazyku zůstane v tomto směru klíčovým faktorem rozvoje národního hospodářství, podobně jako tato síla zachránila český jazyk a kulturu v 19. století před germanizací.

V neposlední řadě pak musíme redefinovat pojetí efektivnosti. Zkusme si uvědomit, že jsme poměrně rozvinutá země, a záleží jen hlavně na nás, jaké sociální modely a ekonomické racionality budeme používat. Je to trochu kacířské tvrdit, ale pokud se podíváme do historie a nebo i do současného světa, peněžní toky se přizpůsobí téměř jakékoli společenské konfiguraci. Podstatné je konstruovat taková schémata, kde se peníze nebudou neúčelně ztrácet, což byl původní smysl pojmu hospodaření -- přeneseně se to pak projevuje i v pozitivních makroekonomických bilancích. To souvisí s koncepty neziskových organizací a třetího sektoru obecně, významu konkurence a spolupráce ve společnosti, nastavením organizace a financování zdravotnického a vzdělávacího systému a také kultury. Jak to dělat nám pomůže stanovit teleologický princip analyzovaný českým ekonomem prof. K. Englišem -- je možno si stanovit různé věcné účely a cíle a pro jejich dosažení používat adekvátní metody, aniž bychom sklouzávali k negativně chápané účelovosti. Pochopme také, že reálné životní aspirace lidí jsou různé a liší se i jejich schopnosti a životní cesty. A především podporujme dosahování reálného životního štěstí, což je v současných světech stále obtížnější.

Vytisknout