Datové schránky a "ztracených" 200 milionů

24. 9. 2012 / Aleš Uhlíř

Aby vůbec bylo možné datové schránky zavést v co největší míře, ukládá stát povinnost mít datovou schránku i některým soukromým subjektům. Počínaje 1. červencem 2012 jsou tak například advokáti povinni bez výjimky přijímat všechny zprávy od orgánů veřejné správy do svých datových schránek.

Česká advokátní komora dlouho proti takovému absurdnímu nařízení bojovala, avšak podařilo se dosáhnout jen tříletého odkladu. Díky i za něj! Advokátům, kteří si datové schránky nezřídili dobrovolně sami před uvedeným termínem, což byla většina, byly schránky zřízeny z moci úřední a následně zaslán kód pro zprovoznění datové schránky.

S napětím jsem po zprovoznění sledoval svou datovou schránku, zatímco paní roznášející poštu se divila, že mi přestala chodit úřední korespondence. Nebyli bychom ovšem v Česku, aby -- v rozporu s tím, k čemu jsou datové schránky určeny a co lze do nich advokátům zasílat -- nebyla první "zprávou" reklama. Jedna exekutorka nelenila a ihned poté, co advokátům byly datové schránky přiděleny, všechny advokáty ve svém širokém okolí obšťastnila nabídkou svých služeb. Stěžovat si na exekutorskou komoru smysl nemá, o nějaké etice v té profesi je zbytečné mluvit a zatěžovat s tím advokátní komoru by také k ničemu nebylo.

A do datové schránky začala proudit korespondence. Vše se zdálo v naprostém pořádku až do dne (asi po šesti týdnech provozu), kdy mne protistrana v jedné věci upozornila na rozsudek, který jistý soud ve věci, kde jsem zastupoval, vydal. Ten rozsudek jsem ale neměl a tak jsem volal na příslušný soud. Tam mi potvrdili, že se stala chyba a rozsudek mi téhož dne do datové schránky poslali. Prý je s těmi schránkami moc práce a takové věci se v tom množství stávají. Od té doby ve věcech, kde bych mohl něco zmeškat, na soudech občas ověřuji, jak řízení pokračuje.

Nařízení, ukládají soukromému subjektu povinnost mít datovou schránku je asi českou raritou. Normální přece je, aby to bylo na rozhodnutí, zda si člověk něco takového zřídí. Česká pošta v podstatě funguje na principech z doby Marie Terezie a na to se teď narazí datové schránky. Je to pro každého vlastníka datové schránky spousta práce navíc. Korespondenci musí vytisknout a pokud chce, aby měla "sílu" originálu, musí zajít na poštu k "ověření", dát ji ke konverzi, jak se tomu odborně říká. V praxi to znamená stát tam ve frontě a zaplatit 30 Kč za stránku. Má-li kupříkladu rozsudek 10 stran, budiž. Jsou ale rozsudky (v trestních věcech), které jsou úplnými romány. Takže celkem pohodlný příjem České pošty za "nic", resp. za to, co dříve vyhotovil příslušný orgán a adresátovi poslal poštou. Pak se peníze poště jen hrnou. Někdo může tvrdit, že to je jisté pohodlí, že lze vše zařídit tak, aby si každý mohl konverzi dělat v kanceláři sám atd., já ale nikoho takové neznám, kdo by nad tím jásal. Každý, s kým jsem o tom doposud mluvil, to pociťuje jako něco, co mu bylo nařízeno proti jeho vůli, s čím má více starostí, co stojí více času a peněz.

Jeden klient byl nedočkavý a že si s kódem, který jsem pro konverzi vytiskl, sám večer dojede na hlavní poštu a to dlouho očekávané rozhodnutí si vyzvedne. Tam však utrpěl hororový zážitek. S tiskárnou na poště za přepážkou se něco stalo, asi se zasekl papír, pak zase ztratili spojení. Zatímco se za ním hromadila řada, děsila ho pracovnice vyprávěním, že pokud se spojení neobnoví v určité lhůtě, bude vše ztraceno. Bylo to samozřejmě zbytečné strašení, vytiskl bych kód pro konverzi znovu. To mu ovšem na poště neřekli.

Možná jsou ty poplatky, co pošta vybere málo a někdo na tom prodělává. V každém případě skvěle vedené účetnictví, když ze 700 milionů placených poště vnitrem chybí 200.

Vytisknout