Nebát se vrchnosti. To je to celé

6. 9. 2012 / Milan Daniel

Jak se díváte na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve své věci?

Já s ním pochopitelně nesouhlasím, na druhé straně ho beru na vědomí. Soudci prostě nějakým způsobem rozhodli. Osobně jsem čekal, že se pokusí rozhodnout šalamounštěji, aby se vlk nažral a koza zůstala celá, abych už nemusel znovu do vězení, protože mé věznění není většinou veřejnosti vnímáno příznivě a není to příznivé ani pro justici samotnou.

Nejvyšší soud si před svým rozhodnutím vyžádal vaše vyjádření. Máte pocit, že je vzal při svém rozhodování v úvahu?

Pokud vím, tak jistou malou část z mého vyjádření tiskový mluvčí NS pan Knőtig citoval. Citace však byla vytržena z kontextu, je daleko komplexnější. Soud si to tedy určitě přečetl, jak dalece se ale mým vyjádřením zabýval, bude zřejmé až poté, co dostanu rozsudek.

Český helsinský výbor se ústy své předsedkyně Anny Šabatové k rozsudku vyjádřil mj. tak, že soud se "nepokusil vést hranici mezi dvěma konkurujícími si ústavně zaručenými základními právy -- na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod a na svobodu projevu podle jejího článku 17." Jak si to vysvětlujete?

To je strašně těžká otázka. Proč se zrovna takto rozhodli, já netuším. Možná to zase vyplyne z odůvodnění rozsudku. Pokud mohu soudit z toho krátkého tiskového výstupu, který soud po svém rozhodnutí zveřejnil, měl senát obavu z toho, abych dál nestupňoval svou agresivitu vůči soukromého majetku a pokládal mne v tomto smyslu za nevypočitatelný živel.

Můj názor je ten, že soukromý majetek je v tomto případě hodně pochybný už vzhledem k tomu, jak politické strany získávají prostředky na provoz a zejména na tyto obludné kampaně, které -- jak vyplývá z nejrůznějších afér -- stojí ve skutečnosti mnohem víc, než strany vůbec přiznávají. Příkladem může být kampaň ČSSD, která stála údajně zhruba 200 milionů, zatímco nezávislí odborníci odhadli, že by reálně stála přibližně miliardu.

Pro sociální demokracii je v této souvislosti nepříjemná kauza Rath...

Ale to samé je kauza Drobil. Škoda, že tam se to nepodařilo aspoň dostat k soudu. Nedělám si sice iluze o tom, že by to tam někomu rozvázalo jazyk, ale z dostupných informací také vyplynulo, že nechtěl krást pro sebe, ale pro stranu, a že to zřejmě mělo jít také na nějakou propagaci.

V internetových diskusích k vašemu případu se vykrystalizovaly dvě skupiny lidí. Malá část veřejnosti zastává stejný názor jako soud, tedy že šlo hlavně o útok na majetek, větší část se ale s vámi solidarizuje, nezřídka je proklamováno i odhodlání vyjádřit před volbami názor podobným způsobem, jakým jste to udělal vy, tedy prostřednictvím fixů či sprejů. Jak vidíte tyto tendence ve světle své osobní zkušenosti?

Ty internetové diskuse pochopitelně sleduji a respektuji i ten jiný pohled na věc. Každý si o tom může myslet co chce. Nepovažuji malování po něčem, dokonce ani po politické reklamě, za něco úplně správného a neměl bych žádnou zvláštní radost z toho, kdyby se tahle tendence dál šířila a vylepšovaly se třeba stranické sekretariáty. Osobně bych dnes postupoval lehce jinak, ale ten můj čin je třeba chápat v kontextu doby a politických událostí.

Když si jako občan otevřu noviny, podívám se na internet, dívám se na zprávy v televizi, vidím, jak politici jednají. A já na to mám potřebu bezprostředně reagovat. Obzvlášť, když se mne to osobně dotýká, jako v případě reklamy ODS, kterou mi vylepili na autobus. Měl jsem vozit reklamu s vysmátým Ivanem Langerem, který jak známo v důsledku svého pochybného renomé ve volbách totálně propadl. V těchto souvislostech proto pokládám svou někdejší reakci za naprosto přiměřenou.

Když se vrátíme k rozhodnutí NS -- vznikla tedy podle vás ODS vůbec nějaká škoda?

To je argument, který ve svém stanovisku použil Český helsinský výbor a jejž prezentovala jeho předsedkyně Anna Šabatová. Ona samozřejmě nakonec nevznikla, vzhledem k tomu, jak jsou financovány politické strany, které si odebírají desátky z různých předražených zakázek. Kromě toho jsem tu údajnou škodu uhradil.

Olomoucký soud vás v osobě soudkyně Markéty Langerové odsoudil, Nejvyšší soud vaše argumenty neuznal a rozsudek potvrdil. Proč se odmítáte podřídit, dobrovolně nastoupit do vězení a dáváte tak státu argument pro to, aby vás obvinil a úspěšně sankcionoval za další trestný čin, tedy maření výkonu úředního rozhodnutí?

Já jsem opakovaně řekl -- a je to i důvod, proč znovu nenastoupím do vězení -- že nevidím důvod, proč bych to měl udělat. Já jsem nic špatného neudělal, jen jsem se v kontextu toho dlouhodobého politického dění po listopadu 1989 -- čímž nechci ani omylem říci, že to předtím bylo ideální, to ani náhodou -- nějakým způsobem vyjádřil.

Nemám proto potřebu se napravovat, necítím to tak. Nehledě na to, že jsem po té měsíční zkušenosti v kriminálu značně skeptický v tom, že někoho napraví -- ledaže by se lekl těch podmínek tam. To je prostředí, které může slabší povahy jen zdeformovat, rozhodně ne zformovat. Tam se lidé nejčastěji přizpůsobí a ještě vyučí tomu, co dosud neuměli.

Váš postoj k věci ovšem znamená, že neuznáváte roli soudu, své konání soudíte sám. Navíc jste nevyužil řádné opravné prostředky. Dovedete si představit, že by se takto chovali všichni lidé, kteří se vymknou společenské normě? Že by řekli -- já se tomu rozsudku nepodřídím, trest nenastoupím, nemám potřebu se napravovat. Neznamenalo by to anarchii, dezorganizaci celé společnosti?

Nedá se říct, že bych neuznával soudy obecně. V tomto konkrétním případě jsem se ale rozhodl výrok soudu neuznat a řídit se vlastním svědomím, soudil jsem své jednání tedy opravdu sám. Žádný opravný prostředek jsem nevyužil především s ohledem na osobu soudkyně a její vztah k "poškozené" straně, hodlal jsem nechat protistranu v následné šlamastyce řádně vykoupat. Normy, konvence, jsou výsledkem nějakého společenského koncenzu, který se v průběhu času mění.

Vzhledem k rozsahu pozitivního ohlasu na mé jednání si troufnu tvrdit, že norma, či způsob jakým byla soudem vyložena, je v rozporu s "cítěním společnosti", tedy alespoň její nezanedbatelné části. Lidé evidentně vidí hranici a možnosti  svobodného vyjádření - a to především v kontextu jednání politiků a nepřeberného množství nedořešených kauz! - někde jinde.

A já také. Drobná občanská neposlušnost neznamená snad anarchii, či dezorganizaci společnosti, patří to k životu a k vývoji. To, že jsem dnes pomaloval reklamy a nepodřídil se výroku soudu automaticky neznamená, že zítra někoho omámím, svážu a podříznu mu hrdlo. Dokonce ani státní vyznamenání za to nechci.

Stal jste se, třeba nechtěně, známou osobností. Jak byste reagoval na nabídku kandidatury za nějakou politickou stranu v příštích parlamentních volbách?

Nabídku bych odmítl.

Spoustu lidí jste zaskočil - mnoho také příjemně překvapil -- svou urputností. Tím, že jste po žádném tytyty nehodil flintu do žita, nesklonil hlavu. Proč?

To je prostě jakýsi můj naturel. Já jsem byl tvrdohlavý odmala a vždycky jsem s tím měl problémy. Každý se nějak projevuje, já tedy takto.

Mnoho lidí se s vámi solidarizuje a současně se ptá, co dělat, jak se v současném politickém marasmu chovat. Jak jim odpovídáte?

Každý má možnost zvednout hlavu a nebát se. Jak konkrétně se projeví, záleží na každém jednotlivci. Rozhodně nikoho nenabádám k tomu, aby maloval tykadélka, nebo nějaké nápisy. Prostě nebát se vrchnosti, to je to celé.

Ptal se Milan Daniel

Vytisknout