Doba nedoba, ať žije chudoba

6. 9. 2012 / Václav Dušek

Mnoho žalu v Karlíně i jinde. Chudoba jest nepohodlná, to mi nikdo nevymluví! Žužlání pocukrovaných prstů na dvorku mezi bednami Sanitasu, čolci z Čimického háje v okurčáku, vlňáky kolem ramen; kohouti na zadním dvoře zpívali poslední árie před popravou. V kostele na náměstí vigilie, kadidlo vonělo až na schody před vstupem do chrámu Páně; žal zahnán modlitbou, zvoník rozhoupal srdce zvonů, lidé jihli, ženy měly záhadné úsměvy Sfingy; i chudí mívají bohaté barevné sny. I spatřil jsem hastrmančata u rybníku s vrbou pod Byšičkami, u toho rybníku, kde seděl pan Karel Jaromír Erben z Miletína a rozmlouval s hastrmanem o světové sbírce Kytice. Dědkové s fajfkami v bezzubých hubách sedávali na zápraží blízko hnojiště a zavile láli světu pýchy, nerovnosti, krutosti, pitomosti a vzpomínali na léta junácká, na bojiště v Itálii, v Rusku... harašení zbraní neslo se slovy po vísce v podhůří, spisovatel Rais ty zvlčilé staříky pozoroval z nebe a viděl - kdepak pokrok, terče hanby zůstaly na svých místech.

Přešla léta kladenských hloupostí, zrání na špičce ostrova Štvanice při slunění a plavání ve volné řece, námluvy s dívkami na zimáku při bruslení, frajeři kroužili pozadu, zlehka, baletně, kouzelně -- koho by napadlo škvařit se s hříchy? Okoralá srdce ještě byla mimo mládí a házely se kameny do studní: studna, kámen, žbluňk. Houštiny bývaly svědci nezaopatřené lásky, teskné dny touhy a marného usilování o změnu v chování vyvolené štramandy. Taneční: koupím já ti krinolínu, dítě mé, až půdeš na svůj první veliký bál...

Dospělost může bolet. Kdeže louky s rmenem a travou mrkvicí jsou?! Mudrlanti padlí na hlavu chtějí řídit čas i lid. Býval nadčlověk, trpěl sloním sebevědomím, stal se po okupaci, přátelské pomoci, jak kdo chcete, ředitelem debilize a vedl placené plky k národu za pomoci čtyř udatných. (Že se nic nezměnilo, říkáte? Nevím. Už ani nechci vědět!) Prase chcípá na červenku, televize na zelenku! Vytahoval se jak kšandy, že možná zamíří do diplomatických služeb jen neví, kdy to bude... a hlas lidu, hlas Boží, křikl na oné památné besedě: půjdeš, soudruhu, až se najde nějaká hodně hloupá africká země!

Bublina nadutosti splaskla, Další pak praskla při spartakiádní atrakci, kdy tenhle chrtoun a politický šašour pravil generálnímu tajemníkovi G. Husákovi: tak tohle jsme přichystali pro národ... a on ho zpražil? To je přece vaše povinnost a práce!

Blbost, namyšlenost, důležitost a jistá méněcennost přesáhla za našich životů do současného moře plytkosti; vyřinuli se zdola kola, a ejhle, nadsamec s hubou jak pytel na hady, na hady smrtelně jedovaté boduje, sám nad sebou se rozplývá, tluchoří víčka přivírá, rubáš si čechrá do truhly a jeho milá prodejná nanyna stranicky nezralá, pluhy politické na úhorech smýká semo tamo, závislá na pohlazení, na pochvale, na nicotě a propadlišti dějin...

Houfy spravedlivě běsnících se motají v kruhu, nevědí jak ven. Chudoba ducha je živnou půdou pro šílené brepty, mazané šantaly, uslintané kecaly, mrzké volební panáky, parazitující domovnice, švadleny stranických praporků; spřáhnout se v jistou chvíli může být krátkodobě účinné. Štiplavá zavilost, využívání blábolivých písní, nakukování do lidských příbytků, satanská osvěta, hýření, pijácké vášně, falešné hostie, blyštivé a přitom chudobné projevy na náměstích, v partajních sálech... Nadejde jitro, neduživé stromy jsou na místě! Zaopatřit si budoucnost spěchá! Chudoba straší, bratře.

Vytisknout