To naše české -ování...

28. 8. 2012

Že se Přemysl Sobotka vyjadřuje k počešťování příjmení, je jeho volba. Dělal by ale velkou chybu, kdyby zůstal u politické stránky věci a neobrátil se na jazykovědné autority, aby jeho názor podpořily. Bohužel se totiž komentáře problému českého -ování (ano, je to problém) nevyhnou emotivnímu tónu na úkor věcnosti a nepřesnostem, které zkreslují podstatu věci. To platí i pro článek Štefana Švece nebo Bohumila Doležala v Reflexu (posledně jmenovaný text, plný omylů, je vypjatě emotivní již svým nadpisem "Nedobrovolné přechýlení by mělo být trestné" a vcelku nestojí za vážné zamyšlení), míní Jana Valdrová.

Příjmení je něco jako značka; přechylovací sufix s koncovkou -ová je může změnit k nepoznání. Sobotka jde správným směrem. Důvody pro uzákonění možnosti volby mezi přechýleným a nepřechýleným tvarem příjmení jsou tyto:

1. Příjmení je nezcizitelná součást osobní integrity. Mám právo mluvit do toho, jak mne kdo nazývá. Na rozdíl od osob je městům jako Paříž a Londýn srdečně jedno, jak je nazýváme v češtině. (Švecovy příklady s paní Sobotka nebo Beckham, která miluje Davida, jsou zavádějící -- paní Sobotkovou nikdo neohrožuje odebráním -ová a Davida miluje nikoli Beckham, nýbrž Viktoria. A poznámka k výslovnosti -ř- je, s odpuštěním, úplně mimo mísu.)

2. Čeština nemá vypracovaná systematická pravidla, kdy a k jaké části jména -ová přidávat, a ani to není možné -- ne všechny národy mají příjmení. Tak například čeští sportovní moderátoři udělali z atletky E v jednom závodě Eovou, zatímco Číňanky ponechali bez -ová. Je pro to snad nějaký rozumný důvod?

3. Jde o možnost volby, nikoli o vnucování nepřechýlených tvarů.

4. Česká mluvnice umí integrovat do větného kontextu i nepřechýlená příjmení, jinými slovy, nic nás to nestojí. Jak to dělat, poradí vědecké autority -- proč je nevyslechnout, když je jinak ochotně žádáme o rady, zda psát tam či onde velké či malé písmeno?

5. Používání nepřechýlených příjmení máme dávno natrénováno na příjmeních Krejčí, Kočí, Dolejší, Kubů, Martinů a jiných. V Jižních Čechách zažívám roztomilou přechylovací lenost -- obyvatelstvo si v hovorovém jazyce příjmení upravuje s koncovkou --ů a skloňování pak odpadá jako u Martinů. Vezměte si z nich příklad.

6. Nepřechylování příjmení bylo v mnohonárodnostní masarykovské první republice naprosto běžné. Stačí nahlédnout do matrik a narazíme na Boženu Konečny, Marii Prochazka a další, mírumilovně koexistující s ostatními, těmi přechýlenými.

7. České -ování již společně s komolením pravopisu proniklo do rejstříku jazykových prostředků, jimiž lze negativně manipulovat sdělení, srov. označení Peaková/Píková nebo Žáková (Jacques) v souvislostech, kdy jsou dotyčné kritizovány či zesměšňovány.

A pádný důvod osmý: české kontakty se zahraničím se rozšiřují. Naše české -ová nám také nikdo v zahraničí nebere (jinak by o příští paní prezidentové psal zahraniční tisk jako o paní Sobotk, bez znalosti pravidel českého přechylování). Tudíž bychom ani my neměli přejmenovávat ženy bez -ová a Češkám můžeme klidně nechat možnost volby -- svět se opravdu nezboří.

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 28.8. 2012