Turecko si vzalo syrské uprchlíky jako rukojmí

27. 8. 2012 / Karel Dolejší

Důvod takového na první pohled nepochopitelného počínání je ve skutečnosti prostý: Turci hodlají neúnosnou situaci uprchlíků využít jako politickou páku, kterou si vynutí zřízení mezinárodně sankcionované "bezpečné zóny" na severu Sýrie. Přeloženo do srozumitelného jazyka to ovšem znamená, že by šlo o "no fly/no drive zone" (zónu se zákazem vletu i vstupu vozidel) fungující v praxi jako základna povstalců na syrském území. Takový plán nemá šanci projít v OSN, nicméně americké ministerstvo zahraničí, turecké úřady a ve stále větší míře také francouzská vláda podporují myšlenku zřízení podobné zóny - a poté, co nezodpovědně naplánovaný pokus povstalců obsadit některé z velkých měst a vytvořit tak záminku k vyhlášení bezletové zóny zoufale selhal, má být utrpení uprchlíků dalším "argumentem" ve vleklém sporu mocností o to, co se bude v Sýrii dále dít. Rusko a Čína se soustřeďují na svůj hlavní geopolitický zájem, tj. omezování mezinárodního vlivu Spojených států, a vůči němu jsou osudy obyčejných Syřanů víceméně druhotné.

Syrští povstalci dlouho bojovali jako klasická guerillová skupina: Byli organizačně decentralizovaní, rozptýlení, mobilní, působili hlavně na venkově, kde mají u obyvatelstva politickou podporu, a prováděli drobné útoky na armádní cíle. V rámci svých možností daných nedostatečným výcvikem a nepoměrem palebné síly byli relativně úspěšní. Opotřebovací válka, kterou takto s režimem vedli, mohla v delší perspektivě otupit výrazné rozdíly ve výkonech obou ozbrojených uskupení a časem snad i rozdíly v palebné síle. Takový boj mohl trvat ještě rok, dva, nebo tři. Bylo by to tvrdé a zdlouhavé - jenže alternativa, v níž netrénovaný amatér nastoupí k rozhodujícímu zápasu proti profesionálnímu boxerovi těžké váhy, není rozhodně o nic lepší a válku nijak nezkrátí.

Ale právě o tom před pár měsíci kdosi rozhodl - podle nepotvrzených zpráv to údajně měli být saúdští sponzoři povstalců. Byl to hloupý a nezodpovědný plán a přinejmenším teď už je každému zřejmé, že měl jen mizivou šanci uspět. Většina městského obyvatelstva stojí spíše na straně režimu, protože se obává perzekucí, náboženského fanatismu a etnických čistek. A v relativně komprimovaném městském prostoru může armáda využít své hlavní přednosti, které povstalci ani náhodou nemohou konkurovat: Schopnosti účinně soustředit velkou palebnou sílu na malý prostor. Kalkulace, že režim bude váhat s nasazením těžké výzbroje v rezidenčních oblastech obývaných jemu nakloněnou populací, nevyšla a sázet na ni bylo vlastně od počátku velmi hloupé: Alávité, ale i příslušníci dalších menšin, chápou svoji situaci tváří v tvář sunnitskému povstání tak, že povstalce buď musí porazit, nebo i se svými rodinami zemřou. Za takových okolností jdou i ohledy na životy a majetek sympatizujících civilistů stranou. Ostatně historie vlády Asadova klanu ukazuje celkem zřetelně, že si režim s nějakými civilisty nikdy dvakrát hlavu nelámal.

Totéž lze ale říci i o povstalcích. Spolehli se na to, že když zaujmou pozice mezi civilním obyvatelstvem, tak aby bylo velice obtížné spolu s nimi nezabít i civilisty, režim couvne - a alternativně, pokud necouvne, obviní ho z válečných zločinů, s nimiž ve své taktice ovšem předem kalkulovali a vyprovokovali je, takže jsou fakticky spoluviníky.

Téměř každý kdo dnes tvrdí, že mu jde o zastavení utrpení syrských civilistů, účelově a vědomě lže. Režim vždycky stál na vyvolávání strachu, biče bylo vždy o něco více než cukru, dopadal často a viditelně. Povstalci se zaštiťují lidem, leč to jim nijak nebránilo např. zlikvidovat síť zdravotnických zařízení a celkově spíše kořistit než spolupracovat. Nakonec se cíleně rozhodli vystavit obyvatele Damašku a Aleppa hrůzám války, kterou ještě dlouho nedokážou vyhrát. A cizí mocnosti? Viz výše.

Humanitární propaganda spojená s válkami v cizích zemích je v naprosté většině případů jedním z vůbec nejodpornějších projevů pokrytectví, jaké lze na mezinárodní scéně nalézt. Jistěže lze občas objevit i výjimky, které s přihmouřením oka projdou kritickým hodnocením, jako například vietnamská invaze do polpotovské Kambodže, která znamenala rozdíl mezi skutečnou (nikoliv propagandisticky deklarovanou) genocidou a represivním, jinak však přece jen relativně civilizovaným režimem. Většinou však ani tohle není pravda. Intervent zpravidla dokáže rychle či s jistými průtahy porazit pravidelné lokální ozbrojené síly, změnit situaci v zemi skutečně k lepšímu se však příliš nesnaží a koneckonců to ani nedokáže. Podívejme se na Grenadu, do Afghánistánu, Iráku, vzpomeňme na normalizační Československo, jaká "dobrodiní" přineslo zahraniční vměšování a intervence.

Syrský režim se na počátku nepokojů rozhodl, že se pokusí zastrašit nespokojence silou a ty kdo se nevzdají pozabíjí. Část opozice se rozhodla se zahraniční pomocí tuto výzvu přijmout. Dnes už ani jedna ze stran nemá před sebou prakticky žádné alternativy: Režim, který není totožný s Asadem, bude navzdory individuálním dezercím z obav před vyvražďováním bojovat až do konce, zatímco povstalci už dávno přestali být svými pány - změnili se ve figurky na šachovnici geopolitické hry zainteresovaných mocností, navíc jim i v této podřadné roli stále zdatněji konkurují zahraniční islamisté. A na civilisty nezapojené do mocenského soupeření svorně kašlou všichni.

Je jen málo lekcí, které si z utrpení obyčejných Syřanů, jež nezávisle na variantách dalšího vývoje hned tak neskončí, lze vzít. Jedna ale existuje a platí vlastně pro téměř každý ozbrojený konflikt přinejmenším od I. světové války: Nehledě na medové řeči a svatouškovské pofňukávání politiků nad osudem trpících civilistů v každé další válce, i v té "humanitární", trpí civilisté znovu ještě o něco více než ozbrojený personál kterékoliv z bojujících stran, a jejich ztráty v poměru ke ztrátám kombatantů jsou přitom vyšší než v konfliktech, které byly vedeny před deseti či dvaceti lety.

Vytisknout