Levice, pravice a Babiš

3. 8. 2012

Vzpomeňme některé další strany, které se vyjadřovaly podobným způsobem ke své politické orientaci.

Radek John ze strany Věci veřejné před sněmovními volbami v roce 2010 prohlásil v České televizi: "I v parlamentu bychom chtěli podpořit dobré návrhy, ať jdou z leva nebo z prava..." a prohlašuje, že jsou stranou "středovou". V čem je toto tvrzení klam? Představíme-li si naše oblíbené pokrmy jako jeden celek na talíři, pravděpodobně nám takové jídlo nebude chutnat. Stejné je to s politickými kroky. Extrémně nízké daně jsou jistě příjemné, stejně jako fungující sociální stát. Obojí najednou ale mít nelze. Ivan Bartoš z Pirátské strany před volbami do sněmovny 2010 řekl: "My odmítáme dělení na levici a pravici.". Tomáš Vandas z Dělnické strany sociální spravedlnosti před posledními sněmovními volbami tvrdil v ČT o své straně: "A jestli to někdo označuje jako levici nebo pravici, to je mi v celku jedno". Z věty vyznívá, že jasně označit svou stranu nálepkou levice/pravice je naprosto nedůležité, přitom opak je pravdou. Politická historie Evropy je neustálé soupeření lib vs. lab a těžko můžeme věřit, že zde celou dobu leží jakýsi pomyslný bod, který tyto proudy usmíří a vnese spokojenost oběma křídlům. Zabrousíme-li za hranice na Slovensko, nalezneme stranu Slobodné Slovo podnikatelky a celebrity Nory Mojsejové, která říká: "Strana není ani levá, ani pravá, je to strana pro občany.". Škoda jen, že paní Mojsejová nezmiňuje, jakého že to občana má na mysli.

A proč tedy celé to jejich vyhýbání se odpovědi? Důvodů bude zřejmě několik. Je možné, že někteří z nich ani nerozumí dělení pravice/levice a proto je pro ně vyloučeno vůbec nad tím dumat. Mnozí jsou si jistě vědomi toho, že u některých voličů levice a u některých pravice mají punc čehosi odporného, proto své směřování strategicky neřeknou. Nebo si snad strany nechávají otevřená vrátka, aby se pak směle vrhly do koalice se silnější stranou či stranami?

Vytisknout