Irsko ztrácí důvěru k římskokatolické církvi - a není samo

1. 8. 2012 / Miloš Kaláb

Katolická církev představovala v Irsku po celá století hráz proti britskému kolonialismu, podobně jako byla tato církev nejdůležitejším faktorem v Quebecu při zachování francouzštiny po prohrané bitvě s Brity na Abrahamových pláních. Proč se tedy místopředseda vlády Eamon Gilmore odhodlal k tak drastickému kroku? Vinu na tom má velké množství závažných případů zneužívání dětí, k nimž dochází už po dlouhou dobu současně s neustálým zakrýváním tohoto problému nejvyššími církevními hodnostáři. Kardinál Sean Brady znal už před sedmatřiceti lety jména dětí ohrožovaných Otcem Brendanem Smythem, ale postoupil jejich jména pouze biskupovi tohoto "otce", nikoliv však policii nebo rodičům dětí. To že se státní politik distancoval od církevní hierarchie není bez zajímavosti, protože irský stát má svůj vlastní podíl viny na tom, že si nikdo ve státní správě nevšímal, jak kněží dětí zneužívali. Nyní na problém poukazuje existenční krize irského katolicismu. Ještě v r. 1981 chodilo do kostela každý týden 82% irských katolíků, ale v r. 2006 jejich počet klesl na 46%. Jeden francouzský biskup se v té době vyjádřil, že by si přál mít tak krásnou navštěvnost chrámu jako Irové, ale ta nadále klesala. V celostátním měřítku dnes chodí do kostela 35% irských katolíků, ale v Dublinu je takto zbožných lidí pouhých 14%. Dublinský arcibiskup Diarmuid Martin považuje tuto situaci za nejhorší od začátku 19. století, kdy katolická církev usilovala v Irsku o svou emancipaci.

Situaci rozhodně nepomohl letošní projev papeže Benedikta XVI., který prohlásil, že je mu "záhadou", proč někteří kněží a jiní církevní hodnostáři zneužívali děti, které jim byly svěřeny do péče, protože tím "podkopávali důvěru věřících v katolickou církev děsným způsobem". Tím, že označil za záhadu celá desetiletí, kdy byly zneužívány děti v katolických farnostech, ve školách a institucích řízených katolickou církví, rozhněval Svatý Otec v Irsku prosté věřící. Čtyři vyšetřování nařízená státem shromáždila doklady o tom, jak byly desetitisíce dětí zneužívány kněžími, jeptiškami a církevními pracovníky sexuálně, fyzicky i mentálně v době od čtyřicátých do devadesátých let minulého století. Ke zneužívání po celou dobu docházelo ve třech irských diecézích a v síti internátních škol.

Dnes dochází v Irsku - a to nejen tam ale i jinde - k silnému poklesu zájmu mladých lidí o službu Bohu. Podle názoru Otce Patricka Rusheho, národního koordinátora pro volbu povolání, došlo v r. 2009 k situaci, jakou nikdo nepamatuje: 150 mladých mužů, kteří studují teologii v Anglii, poprvé převýšilo počet studentů v Irsku, kterých je všeho všudy jen 99. V osmdesátých letech nastupovalo každý rok do seminářů v Irsku více než 150 studentů, kdežto před dvěma lety se na kněžskou dráhu dalo za rok jen šestnáct.

Irsko bývalo "továrnou na katolické kněze", která je produkovala pro celý svět. Nyní ale umírá v zemi ročně víc kněží, než kolik je jich schopno nastoupit na jejich místa. Např. v r. 2008 zemřelo 160 kněží, kdežto jen devět nových bylo vysvěceno. Údaje pro jeptišky jsou ještě horší - v r. 2009 jich zemřelo 228, ale jen dvě nové složily závěrečný slib.

Skandály se zneužíváním dětí měly velký podíl na úpadku situace v katolické církvi. Koordinátor Otec Rushe řekl, že studenti, kteří by uvažovali o kněžské kariéře, se do ní za nynější situace nehrnou, ale úpadek začínal už v době, než se zprávy o zneužívání dětí vyvalily na veřejnost. Ke změnám docházelo postupně a nebyly doprovázeny žádným komentářem sdělovacích prostředků. Hospodářsky úspěšné období v letech 1995 až 2008 zavedlo nové názory na hospodářské i sociální stránky života v Irsku, včetně revolučních názorů na sexuální záležitosti. Modernost vtrhla do Irska pozdě, za to tvrdě a rychle.

Kontrola početí byla uzákoněna teprve v r. 1985, ale znamenala první porážku katolické církve v souboji s vládou o to, kdo bude řídit sociální zákonodárství. Rozvody byly ale nejen nezákonné, nýbrž dokonce i protiústavní až do r. 1993. Během dalších necelých dvaceti let se situace vyvíjela tak rychle, že v minulém roce už došlo k uznávání civilního partnerství homosexuálů. V ostatních západních zemích bylo přerušení těhotenství legalizováno do různého stupně dlouho před tím, než začalo ve společnostech docházet k diskusím o sòatcích homosexuálů. Irsko je dnes ve zvlášní situaci, jen na dosah vzdálené od úplného sňatku homosexuálních partnerů, zatímco přerušení těhotenství je naprosto ilegální a to dokonce i tehdy, je-li ohrožen život matky. Současný průzkum veřejného mínění ukazuje, že tři čtvrtiny irského obyvatelstva považuje katolické učení o sexualitě za irelevantní.

S přihlédnutím ke kněžskému zneužívání dětí, k novým názorům na sexuální morálku a k církevní hierarchii, která by se nejraději neukazovala na veřejnosti, jsou vlastně údaje o tom, kolik lidí chodí do kostela a kolik mladých lidí se hlásí do služby Bohu, ještě stále hodně vysoké. Na rozdíl od Irska jsou Quebečané v Kanadě dosud připoutáni ke svému katolickému původu. Tak například hromadně protestovali v r. 2008, když byla snaha odstranit velký kříž, který visí v jejich národním shromáždění. Na druhou stranu ale chodí každý týden do kostela méně než deset procent občanů. V Irsku je více devotních katolíků než v Québecu, kde jsou katolíci spíš "kulturní".

Skandály se zneužíváním dětí nebyly omezeny na Irsko. Kanada jich má opravdu hodně, zejména co se týká původního obyvatelstva. Zadání hesel "catholic church residential schools abuse" v Googlu přináší několik milionů výsledků. Zpracování tohoto problému by mohlo být námětem pro několik doktorátů.

Kanadská vláda založila v r. 2007 fond v hodnotě 1900 milionů dolarů, z něhož mělo být odškodněno více než 150 tisíc dětí kanadských občanů Prvních národů, Inuitů a Métisů, které byly v minulosti odebrány svým rodičům a umístěny do internátních škol. V 19. a 20. století byly internátní školy řízeny církvemi, zejména anglikánskou, katolickou, sjednocenou a presbyteriánskou. Cílem bylo odebrat děti z domorodých rodin a agresívně je asimilovat do kanadské společnosti čili "civilizovat divochy". Dnes dává nejen Kanada, ale i Spojené státy a Británie, rady celému světu k tomu, jak respektovat lidská práva, zatímco potomci lidí, které semlely kanadské internátní školy, kteří utíkali z amerického otroctví a kteří poznávali, jak malý počet britských kolonialistů udržoval v područí stovky milionů poddaných po celém světě, jsou nyní peskováni za nesprávné chování.

Cožpak nikdo nekontroloval, jak se v internátních školách vyučovalo a co se v nich dělo? Inspektoři navštěvovali školy nepravidelně a ministerstvo školství upozorňovalo církevní úřady na datum inspekce. Nikdo se na nic neptal dětí. Když si některé stěžovaly, nikdo jim nevěřil. V nejlepším případě byl kněz-provinilec přeložen a v nejhorším případě byl obviněn zneužívaný žák a navíc byl tvrdě potrestán. Děti byly krutě bity svými kněžími a učiteli třeba jen za to, že mezi sebou promluvily svým mateřským jazykem.

V r. 1990 se tehdejší vedoucí Asociace náčelníků v Manitobě, pan Phil Fontaine (nyní národní náčelník Shromáždění Prvních národů) obrátil na církve, jejichž členové se účastnili zneužívání dětí, aby se k těmto skutkům přiznaly. V r. 2009 se vyslovil papež Benedikt XVI. k delegaci kanadského Shromáždění Prvních národů, že je velice "zarmoucen" zprávou o zneužívání domorodých studentů a "žalostným" zacházením s nimi v internátních školách řízených římsko-katolickou církví. Podobně byl letos zarmoucen zprávou o situaci v Irsku. Jiné církve zúčastněné na zneužívání dětí se postupně omlouvaly v devadesátých letech minulého století.

Vyslovením zármutku a politování nad minulými "hříchy církve" nejsou ale případy zneužívání dětí uzavřeny. Dochází k soudnímu jednání a soudy přiznávají poškozeným odškodné. Kde vzít peníze - hodně peněz - když není v Kanadě na rozdíl od České republiky žádná vyhlídka na nějaké církevní restituce? V souvislosti s klesajicím počtem věřících chodících do kostela každý týden na mši svatou a přispívajících na provoz církve dochází k prodeji církevního majetku, tedy především kostelů. Potom je ale na pováženou, dojde-li ve farnosti k takové situaci, že je oblíbený kněz obviněn z defraudace 400 000 dolarů. Chtěl svému kostelu finančně přispět a proto tedy hrával každý týden v kasinu? Na loterie a kasina jako zdroje peněz na stáří nebo na koupi rodinného domku spoléhá mnoho Kanaďanů a jen nepatrný počet se nějaké významné výhry dočká, ale bývá to jejich soukromá záležitost.

Otec Joe (plným jménem Rev. Joseph LeClair) byl v ottawském kostele Blessed Sacrament Church vysvěcen před pětadvaceti lety a čtrnáct let sloužil v uvedeném kostele. Zvelebil jej v tom ohledu, že učinil hudbu základem bohoslužeb a získal pro ně mladé lidi. Byl veleben jako zachránce kostela - uděloval svátosti i při svatbách významných politiků a podnikatelů. Novináři The Ottawa Citizen si ale všimli, že býval pravidelným návštěvníkem kasina. Dali popud k vyšetřování finančních záležitostí jeho farnosti, kterým se zjistilo, že se Otec Joe nesnažil vyhrát, aby obohatil svoji farnost, nýbrž sám sebe. Užíval církevních peněz jakoby byly jeho vlastní - a ty v kasinu prohrával. Arcibiskupovi Rev. Terrenci Prendergastovi nezbývalo než o defraudaci informovat policii, přestože věřící ho od toho odrazovali a žádali, aby se zpronevěra peněz jejich Otci prominula. Ten je zatím vyšetřován na svobodě a prodělává odvykací kůru na hazardní hry. Jeho nástupce Otec Connelly nyní vyzývá věřící, aby svého dřívějšího Otce podpořili modlitbami, zejména aby se mu dostalo spravedlnosti u světského soudního tribunálu, spasení u trůnu milosti a soucitu v srdcích všech lidí. Je to velice dojemné, jak to je šlechetné, věřící psali do novin a žádali, aby Otci Joemu odpustili všichni občané. Podobně jako v případech zneužívání dětí, ani zde nebylo zmínky o hříchu, trestu, ďáblu, očistci, pekle a dalších umravňujících prostředcích, jimiž se církve snaží udržovat ctnosti u svých věřících. Dvojím loktem se tedy měří prostým věřícím a těm, kteří by nás chtěli vést ke spasení, zatímco si oni sami svého vlastního spasení nehledí, přestože vědí, že peklo není žádný dočasný trest, nýbrž je na věčnost. Bezpochyby na to sami nevěří. Kdo se tedy diví ztrátě důvěry ke katolické církvi - nejen v Irsku a v Kanadě?

Vytisknout