Rozděl a panuj
3. 8. 2012 / Uri Avnery
Co se děje s izraelským sociálně protestním hnutím? Dobrá otázka, kladou si ji nejen v zahraničí, ale rovněž v Izraeli.
Vloni dosáhlo hnutí svého vrcholu v obrovské demonstraci. Tel Avivem pochodovaly statisíce. Vláda udělala to, co dělají vlády v podobných situacích: jmenovala komisi, na čele s respektovaným profesorem jménem Manuel Trajtenberg. Komise formulovala několik dobrých, ale omezených doporučení, z nichž byla skutečně splněna jen velmi malá část.
Hnutí v mezidobí hibernovalo. Bez řádného důvodu – jinak bychom museli připustit, že protestní hnutí by mělo jednat pouze v létě. (Já osobně mám raději zimní demonstrace. Léta jsou tady zatraceně horká.)
Když přišlo léto 2112 – a je to obzvláště horké léto – protestní hnutí se opět rozběhlo. Dafné Leefová, která to vše odstartovala, vyzvala k demonstraci. Shromáždila kolem sebe nějakých 10 000 lidí, úctyhodný počet, ale daleko méně než loňské zástupy. A to z dobrého (nebo špatného) důvodu: v ten samý den a ve stejnou hodinu se méně než kilometr odsud konala jiná demonstrace. Byla o vojenské službě (více o tom později).
Minulou sobotu večer Dafné vyzvala k dalšímu protestu, a opět se shromáždilo asi 10 000 lidí. Proč ne víc? Protože v týž den a ve stejnou hodinu se konala jiná demonstrace na pobřeží Tel Avivu. Jaký byl mezi těmi dvěma rozdíl? Vůbec žádný. Obě trvaly na tom, že jsou legitimními nástupci loňského protestu. Užívaly stejných hesel.
Já se obecně nepodpisuji pod konspirační teorie. Ale tentokrát bylo těžké nepodezřívat, že nějaká skrytá paže nepoužila staré římské zásady „rozděl a panuj“. (Zdá se, že ji ve skutečnosti nevymyslili Římané, ale francouzský král Ludvík XIV., který řekl: Rozdělit a vládnout.)
Úspěch Dafniny demonstrace minulou sobotu byl zajištěn událostí, kterou nemohl nikdo předvídat.
Když pochod dosáhl vládní čtvrtě v Tel Avivu (bývalé vesnice Sarona, kterou založili němečtí náboženští osadníci v polovině 19. století), stalo se něco šokujícího. Jeden z protestujících, muž středního věku z Haify, se zapálil a utrpěl strašlivé popáleniny.
Židé nejsou buddhističtí mniši a nic podobného se zde nikdy předtím nestalo. Sebevraždy páchají zoufalí lidé, ale ne veřejně a ne ohněm. Myslím, že ode dní, kdy byli konvertovaní Židé páleni španělskou inkvizicí, Židé si tento druh smrti hnusili.
Muž jménem Moše Silan byl nešťastný případ. Loni byl aktivní v protestním hnutí. Byl to malý podnikatel, který dvakrát v podniku neuspěl, utrpěl sérii mrtvic a byl ponechán s ničím jiným než velkými dluhy. Měl být vyhozen ze svého malého bytu. Raději než se stát bezdomovcem se rozhodl vzít si život, a to poté, co lidem kolem sebe rozdal sdělení o své sebevraždě. Většina věřících v americkém stylu by pravděpodobně řekla, že jeho neúspěch byla jeho vlastní chyba a že mu nikdo nemůže pomoci. Židovská etika je odlišná a požaduje, aby byla osobě v zoufalství, byť způsobeném vlastními neúspěchy, zajištěna minimální pomoc, slučitelná s lidskou důstojností.
Benjamin Netanjahu, tvrdý obdivovatel volného trhu, publikoval prohlášení kterým odmítl událost jako „osobní tragédii“. Demonstranti odpověděli plakáty: „Bibi, ty jsi naše osobní tragedie!“ Silan se stal národním symbolem. Dal mohutný popud protestnímu hnutí, které nyní obnovilo své místo v povědomí veřejnosti.
Momentálním zprávám nicméně dominuje konkurenční protest – protest týkající se vojenské služby. Není to o tom, že by byla odmítána služba v armádě kvůli okupaci. Takových odmítnutí je několik a jejich statečné počiny bohužel nenalézají žádný ohlas.
Ne, je to o úplně jiném tématu: o skutečnosti, že 6000 tělesně schopných ortodoxních mladíků je od vojenské služby osvobozeno, právě tak jako od alternativní civilní služby. Ti mladíci, kteří slouží v armádě plné tři roky a poté téměř měsíc každý rok v záloze, jsou znechuceni. Žádají „rovné rozdělení povinnosti“. Mezi sekulární většinou a dokonce i mezi sionistickou náboženskou mládeží je toto velice populární slogan.
Jeho popularitu lze měřit tím, že je tam Icik Šmuli. Pamatujme si, že Šmuli je ten ambiciózní studentský vůdce, který se loni připojil k Dafné a poté ji zanechal ve srabu. Nedávno se provalilo, že mu jeden z předních izraelských magnátů dal na projekt 200 000 dolarů.
Ortodoxní o službě nesní. Mají velice dobré důvody. Například: Pro bezpečnost státu je zřejmě nejdůležitější studium Tóry, protože, jak každý ví, Bůh nás chrání jen tak dlouho, jak dlouho probíhá toto studium. (Kdysi jsem o tom hovořil s Arielem Šaronem a k mému překvapení a zděšení on s touto teorií souhlasil.)
Skutečným důvodem pro ortodoxní je pochopitelně jejich rozhodnutí vyhnout se za každou cenu jakémukoliv kontaktu mezi jejich chlapci a dívkami na jedné straně a obyčejnými Izraelci na druhé straně, protože ti se topí v alkoholu, zločinu, sexu a drogách.
Netanjahu by snadno mohl vládnout bez ortodoxních, spoléhaje se na své sekulární partnery. On ale ví, že v dobách potíží s ním budou ortodoxní držet, zatímco ostatní se mohou vypařit.
Tento týden jeho úrodná mysl horečně snila o kompromisních řešeních, která by všechno změnila, zatímco ponechala status quo naprosto beze změny. Například, bylo navrženo verbovat všechny religiózní mladíky, ale nikoliv v 18 letech věku jako kohokoliv jiného, ale ve věku 26 let, kdy už jsou prakticky všichni ortodoxní muži ženatí a mají čtyři děti, což by jejich odvod znemožnilo nebo ho učinilo velice nákladným.
Teprve před 70 dny se strana Kadima spěšně připojila k vládě. Jejím ospravedlněním bylo, že koalice zahrnující 80 % Knessetu by poskytla Netanjahuovi nezbytnou bezpečnostní síť pro totální renovaci systému vynětí z vojenského služby.
Skutečným důvodem bylo, že Kádima zůstala bez jakéhokoliv námětu, který by mohla nazvat jako svůj vlastní. Jsouc největší frakcí v Knessetu, majíc jen o jedno křeslo více než Likud, byla ohrožena naprostým vymazáním v příštích volbách. Hádka s nenáviděnými ortodoxními by to vše mohla změnit.
A tak tento týden, 70. den svého členství ve slavné koalici, Kadima z ní opět vystoupila. Nyní může pochodovat směrem k nadcházejícím volbám pod hrdým praporem Stejné Služby Pro Všechny.
Existuje ještě jeden úhel tohoto příběhu.
Ortodoxní nejsou jediní, kdo jsou vyňati z vojenské (i civilní) služby. Stejně jsou na tom arabští občané, byť ze zcela jiných důvodů. Izraelská armáda nikdy nechtěla, aby byli Arabové odvedeni a aby jim dala – Bože chraň – vojenský výcvik a zbraně. Pouze Drúzové, stará nábožensko-etnická komunita se širokým spojením se šiitským islámem, slouží, a stejně několik beduínů.
Nyní, kdy je na denním pořádku heslo o Rovné Službě, se na pořad dne dostává toto osvobození. Proč neslouží Arabové? Proč nejsou povoláváni alespoň do civilní služby?
Arabští občané odmítnou, pochopitelně. Vojenská služba proti svému vlastním lidem – palestinskému lidu a arabským druhům – je vyloučeno. Odmítají civilní službu s tím, že stát, který je tolika způsoby diskriminuje, nemá vůbec žádné právo je povolávat. Odmítají dokonce je-li jim nabídnuta sociální služba uvnitř jejich vlastní komunity, což vyvolává nelibost mezi židovskou mládeží, která musí jít do armády, zatímco co Arabové stejného věku jdou na universitu nebo si v práci vydělávají dobrou mzdu.
A tak je hnutí za Rovnou Službu ve šťastném postavení – útočí proti dvěma většinou nejvíce nenáviděným komunitám: proti ortodoxním a Arabům. Fanatismus, rasismus a sekularismus, to vše ve jménu rovnosti. Kdo by si mohl přát více?
Netanjahu nyní zůstává se svou bývalou malou většinou. Musí nalézt rychlé řešení o službě ortodoxních, protože za krk mu dýchá Nejvyšší soud. Současný zákon o odvodu soud odmítl, jeho platnost končí koncem tohoto měsíce. Potom musí být v platnosti nový zákon.
Pro Netanjahua je preferovaným řešením vyvolat předčasné volby, možná příští rok v únoru. Rád by to udělal, protože momentálně kolem něj není nikdo, kdo by mohl soutěžit s jeho popularitou. Nové strany by neměly čas se etablovat.
Ale Netanjahu není žádný hráč. Nemá žádnou chuť riskovat. Ve volbách, stejně jako ve válkách, si jeden nikdy nemůže být jist výsledkem. Stává se cokoliv.
Skvělou alternativou by bylo rozdělit stranu Kadima. Právě začínají pociťovat sladkou chuť vlády, někteří její členové se jí nemohou nabažit. Likud by byl velice šťastný, kdyby je mohl přijmout do svých řad.
V hesle Divide et impera – Rozděl a panuj – je ještě život.
Autor je komentátor, bývalý poslanec izraelského Knessetu a předseda izraelského levicového mírového bloku “Guš Šalom”.
přeložil Václav Jumr
Uri Avnery: Divide et Impera ZDE
VytisknoutObsah vydání | Pátek 3.8. 2012
-
4.8. 2012 / Sýrie údajně v odvetě usmrtila saúdského prince3.8. 2012 / Zemřel britský historik John Keegan3.8. 2012 / V Americe se málem srazila tři letadla3.8. 2012 / Levice, pravice a Babiš2.8. 2012 / Amerika: předražené zdravotnictví a zneužívání protiteroristických opatření ke komerčnímu prospěchu firem2.8. 2012 / Amerika: Buzerace a propaganda2.8. 2012 / Diskuse Roman Joch - Jan Čulík2.8. 2012 / Politika "kreativní destrukce"2.8. 2012 / Obama schválil tajnou podporu syrských povstalců2.8. 2012 / Austrálie nechce americkou základnu1.8. 2012 / Vedou neokonzervativci Romneyho do války?1.8. 2012 / Zemřel Gore Vidal - diagnostik amerického úpadku1.8. 2012 / Španělsko hlásí rekordní odliv kapitálu1.8. 2012 / Zpráva State Departmentu odsuzuje porušování práv islamistů v EU a postsovětském prostoru3.6. 2012 / Hospodaření OSBL za květen 2012