Na okraj jednoho průzkumu veřejného mínění

2. 8. 2012 / Lubomír Brožek

Aby řeč nestála, zmínil jsem onen výzkum veřejného mínění, v jehož čele se umístili lékaři, následováni vědci, učiteli...atd. až k samému chvostu, jejž obsadili prostitutky a politici. Chudinky prostitutky, pravil smutně básník, dost se nadřou... Podotkl, že v dobách kdy zde, jak se říkávalo, panovala biafra ducha, proběhl podobný průzkum, v němž první místo rovněž obsadili lékaři, druzí pak byli spisovatelé.

Zajímalo ho tedy, jak si slovesní umělci stojí v tomto aktuálním průzkumu. Odpověděl jsem, že do něho nebyli vůbec zařazeni. Chvíli o tom přemýšlel a pak pravil, že je možná zbytečné spisovatelskou obec rozpouštět, neb v tomto punktu vyjde prakticky nastejno, zda ještě oficiálně existuje, neb to evidentně stejně nikoho nezajímá, takže jako by se stalo. Na tomto místě snad dlužno připomenout, že když se na sklonku éry "biafry ducha" rozpadal Svaz spisovatelů, tísnili se na tiskovkách k této události novináři jako sardinky po velkém rybolovu.

Po chvilce mlčení se mezi nás vmísila, s vlezlostí sobě vlastní, skepse, napovídajíc, že Klub českých spisovatelů už také ukončil svou činnost a Klub pražských spisovatelů mele z posledního, spásá úhor a pije z louží, v jejichž kalu se za bezmračných nocí topí chandra.

No a co jste čekali, votroubkové, v časech, kdy "nuzota z lidí lotry činí a vlky z lesů žene hlad", skřehotala skepse, víte vůbec o tom, že existuje studie, v níž se tvrdí, že do konce této dekády bude ve většině evropských metropolí panovat bezvládí a situace bude balancovat na pokraji občanské války...- a vy se tu trapně dojímáte takovou hloupostí, na jakém místě by se umístili spisovatelé, kdyby si na ně někdo vzpomněl?

Jděte k šípku, truhlíci! To je nápad, zasmál se básník, ale než růže opadají a šípky ukáží k podzimu, zkusme najít pravdu ve víně! Hledali jsme dlouho, nejprve v bílém, pak v červeném. Skepsi jsme nechali za dveřmi. Čekala věrně, jako pes. Hned jak jsme vyšli do smogového povětří, začala nás očichávat, co jsme našli a kde máme tu pravdu. Měli jsme ovšem dobré mimikry -- byli jsme cítit vínem a smrděli korunou. Nihil novi sub sole, řekli by možná latinové, neb slunce právě vycházelo.

Poučili jsme zmatenou skepsi, že pravda se nenalézá, avšak hledá. To hledání, cesta je důležitá. I kdyby kolem právě táhli barbaři za lupem a vy jste si mezi nimi připadali ztracení. Mimochodem, ani barbaři už nejsou, co bývali, když vtrhli do zmírající dekadentní civilizace, aby ji resuscitovali svou čerstvou divokou krví.

Zdá se, jako by dekadenti a barbaři jaksi splynuli v jednu chamtivou, duchaprázdnou entitu. A co se týče té cesty...Inu, dnes se hodně staví dálnice.

Ani nemrknete a nějaký asertivní predátor vás svým nadupaným bourákem smete do příkopu. Pokud budete mít štěstí, přežijete.

A než přijede záchranka, můžete v klidu přemýšlet. Například o tom, že kilometr takové odfláknuté dálnice, která se za pár let zvlní jako jezerní hladina před bouří, dálnice, po níž se odnikud nikam ženeme jako o život, ukazujíce si vzájemně přes okénko vztyčený prostředník, stojí bratru nějakých 400 miliónů korun, což je zhruba obnos, za který by zásadní spisovatelská organizace mohla existovat půl tisíciletí.

Problém je, že máme zaslepené zpětné zrcátko a (pokud nás někdo dravější nesmete) s  očima vytřeštěnýma k obzoru, jenž nedohlédneme, řítíme se příliš rychle, abychom vnímali jednotlivosti, abychom si položili prostou otázku: Kam?

Vytisknout