Blyštivé hry a mizející chléb

31. 7. 2012 / Marek Řezanka

Hlas lidu hlas boží, říká se. Tuhle jsem v jednom pražském supermarketu v centru města stál ve frontě u pokladny, když za mnou jeden dobře živený pán kolem padesátky ohodnotil přísným zrakem plné košíky asi stovky lidí. "Já když to tady vidím, tak ať se jdou všichni, kdo říkaj, jak máme málo, vys..." Jeho manželka jen souhlasně pokývala hlavou a věnovala se malé vnučce.

Skutečně odborná analýza situace. Mě osobně by spíše znepokojoval fakt, že v obchodech stále méně často potkávám lidi, kteří si kupovali pravidelně tři čtyři položky. Ale strádající nemáme na očích, vnímáme jenom blahobyt, takže ať vláda pokračuje ve svých tvrdě asociálních reformách.

Zmíněný pán kolem padesátky má zřejmě práci placenou velmi dobře. Otázka však stojí, jak moc (nebo málo?) chybí, aby se další den probudil a zjistil, že se pár let před důchodem ocitl mávnutím kouzelného proutku bez stálého příjmu, a nikdo nemá o jeho schopnosti zájem? Jak by rázem vypadal jeho nákupní košík? Opravdu jsme tak krátkozrakými, abychom toto neviděli?

Na Novinkách.cz se s blížícím koncem července objevila zpráva, že ČR by mohla být čtvrtou ekonomicky a sociálně nejpostiženější zemí, rozpadne-li se eurozóna. Firmy snažící se maximalizovat svůj zisk, jsou vždy náchylnější k propouštění, než k hledání řešení pro ty, kteří něco umějí a o práci stojí, ale mají zkrátka smůlu, že se s nimi přestalo počítat.

Psychologové nám doporučují, abychom se v této době především snažili udržet práci, kterou máme. Dobrá rada nad zlato. A jaké k tomu máme prostředky?

Ztráta zaměstnání je pro mnoho lidí srovnatelná s vážným onemocněním a dopadá na ně stejnou intenzitou jako úmrtí blízké osoby. Zvláště, prodlužuje-li se doba, kdy nemůžete nové zaměstnání sehnat. Víte, že účty, které jste platili jako zaměstnaní, nezmizí -- a jenom přemýšlíte, z čeho je budete platit dál. A pokud je platit nebudete, jak velké dluhy vám kde narostou a jaké následky z toho pro vás vyplynou. S každým dnem bez práce řešíte, jak budete bydlet, co budete jíst, o co vše, na co jste si uvykli jako na standard, přijdete. S každým novým dnem bez práce přemýšlíte, kam až lze v životě klesnout a jaký má takový život smysl. Máte-li děti, které si založily rodinu, uvažujete, nakolik jim svou situací jejich život poškodíte či přímo zničíte. Studují-li vaše děti, říkáte si, jak dlouho je budete schopni podporovat, respektive, jestli ony nebudou nuceny podporovat vás, a přijdou tak o svůj životní sen. Nedej bože, abyste měli starší nemocné rodiče či aspoň jednoho z nich, kteří vyžadují vaši péči. Máte sami co dělat se sebou, jste s nervy v koncích a ještě žijete s pocitem, že ty, kteří vás vychovali, házíte přes palubu a bezmocně pozorujete, jak se topí.

Co je ovšem nejhorší, je to vakuum lhostejnosti a nezájmu okolí, v němž se ocitáte. Nikoho nezajímáte. Ostatní se mají dobře, váš problém se jich přece netýká. Jim se to stát nemůže. Pozorujete, jak si jedou bezstarostně do práce, kterou vy nemáte, a dostáváte vztek. Začínáte nenávidět ty spokojené tváře, jimž jste naprosto u zadní části těla. Zapnete televizi, pokud ji ještě máte -- a tam vidíte, jak se všichni veselí, jak všichni něco budují a jak nikoho nic netrápí. Tedy až na hlavní zpravodajství, v němž se sice nic nedozvíte o kritické sociální situaci v USA a hlavně v celé Evropě, zato jste přesyceni tragickými dopravními nehodami a mordy všeho druhu. Ještě tak vás možná nabudí proti nějaké skupině spoluobčanů, které vám vylíčí pouze jako nemakačenka a násilníky, co si žijí na váš úkor. Proto jste tam, kde jste.

"Pravidelné zaměstnání a příjem je základem nejen pro udržení životní úrovně, ale i dobrého psychického a zdravotního stavu. Podporuje stabilitu rodiny a vztahy v ní," informuje nás politoložka Martina Hronová. "Lidé bez práce a tedy i životních perspektiv podporují často radikální a extremistické politické směry," dodává.

Společnost, v níž je dávno porušen sociální smír, nemůže být šťastná. Množí se případy rodin, které odkládají své děti ze sociálních důvodů, protože přicházejí o práci a o bydlení. Množí se případy, kdy partneři ztrátu zaměstnání jednoho z nich neunesou. Na pořadu dne se objeví alkohol a často násilí. Spirála bezvýchodnosti začíná, a co je nejhorší, když ji na své kůži pociťují nezletilé děti. Z nich vyroste další generace, generace postižená, generace radikální.

"České domácnosti dluží různým finančním institucím přes bilión korun. Stabilní zaměstnání a příjem brání vzniku finančních kolapsů, zejména když rodiny splácí různé úvěry a hypotéky a náklady rostou. Navíc pětina rodin nemá potřebné finanční rezervy pro nečekané případy a problémové situace, jako je například ztráta práce," říká finanční poradce František Macháček.

Že bychom tedy poslali složenku panu Kalouskovi, který je svou naprosto neefektivní a destruktivní daňovou politikou pod stav společnosti nesmazatelně podepsán?

Tady již složenky nepomohou. Pomůže jediné. Musíme si přiznat, v jaké situaci žijeme a jaký je skutečný stav věcí. Na zavírání očí již není čas. A to i proto, že tato a mnohem horší situace je všude tam, kam se podíváme -- do Řecka, Itálie, Španělska, Irska, ale i do Německa, Francie, Spojeného království -- není kam jít. Jsme uvězněni v systémové sociální pasti, která nás svírá s každým dnem více a více. Zdá se, že pod okny slyšíme smích a vidíme pompézní květy našeho bohatství. Olympijské hry jsou však (v době celosvětové neúrody) jenom lacinou (i když pěkně drahou) zástěrkou skutečnosti, v níž je to s chlebem velmi, ale opravdu velmi špatné.

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 31.7. 2012