Blyštivé hry a mizející chléb

31. 7. 2012 / Marek Řezanka

Zmíněný pán kolem padesátky má zřejmě práci placenou velmi dobře. Otázka však stojí, jak moc (nebo málo?) chybí, aby se další den probudil a zjistil, že se pár let před důchodem ocitl mávnutím kouzelného proutku bez stálého příjmu, a nikdo nemá o jeho schopnosti zájem? Jak by rázem vypadal jeho nákupní košík? Opravdu jsme tak krátkozrakými, abychom toto neviděli?

Na Novinkách.cz se s blížícím koncem července objevila zpráva, že ČR by mohla být čtvrtou ekonomicky a sociálně nejpostiženější zemí, rozpadne-li se eurozóna. Firmy snažící se maximalizovat svůj zisk, jsou vždy náchylnější k propouštění, než k hledání řešení pro ty, kteří něco umějí a o práci stojí, ale mají zkrátka smůlu, že se s nimi přestalo počítat.

Psychologové nám doporučují, abychom se v této době především snažili udržet práci, kterou máme. Dobrá rada nad zlato. A jaké k tomu máme prostředky?

Ztráta zaměstnání je pro mnoho lidí srovnatelná s vážným onemocněním a dopadá na ně stejnou intenzitou jako úmrtí blízké osoby. Zvláště, prodlužuje-li se doba, kdy nemůžete nové zaměstnání sehnat. Víte, že účty, které jste platili jako zaměstnaní, nezmizí -- a jenom přemýšlíte, z čeho je budete platit dál. A pokud je platit nebudete, jak velké dluhy vám kde narostou a jaké následky z toho pro vás vyplynou. S každým dnem bez práce řešíte, jak budete bydlet, co budete jíst, o co vše, na co jste si uvykli jako na standard, přijdete. S každým novým dnem bez práce přemýšlíte, kam až lze v životě klesnout a jaký má takový život smysl. Máte-li děti, které si založily rodinu, uvažujete, nakolik jim svou situací jejich život poškodíte či přímo zničíte. Studují-li vaše děti, říkáte si, jak dlouho je budete schopni podporovat, respektive, jestli ony nebudou nuceny podporovat vás, a přijdou tak o svůj životní sen. Nedej bože, abyste měli starší nemocné rodiče či aspoň jednoho z nich, kteří vyžadují vaši péči. Máte sami co dělat se sebou, jste s nervy v koncích a ještě žijete s pocitem, že ty, kteří vás vychovali, házíte přes palubu a bezmocně pozorujete, jak se topí.

Co je ovšem nejhorší, je to vakuum lhostejnosti a nezájmu okolí, v němž se ocitáte. Nikoho nezajímáte. Ostatní se mají dobře, váš problém se jich přece netýká. Jim se to stát nemůže. Pozorujete, jak si jedou bezstarostně do práce, kterou vy nemáte, a dostáváte vztek. Začínáte nenávidět ty spokojené tváře, jimž jste naprosto u zadní části těla. Zapnete televizi, pokud ji ještě máte -- a tam vidíte, jak se všichni veselí, jak všichni něco budují a jak nikoho nic netrápí. Tedy až na hlavní zpravodajství, v němž se sice nic nedozvíte o kritické sociální situaci v USA a hlavně v celé Evropě, zato jste přesyceni tragickými dopravními nehodami a mordy všeho druhu. Ještě tak vás možná nabudí proti nějaké skupině spoluobčanů, které vám vylíčí pouze jako nemakačenka a násilníky, co si žijí na váš úkor. Proto jste tam, kde jste.

"Pravidelné zaměstnání a příjem je základem nejen pro udržení životní úrovně, ale i dobrého psychického a zdravotního stavu. Podporuje stabilitu rodiny a vztahy v ní," informuje nás politoložka Martina Hronová. "Lidé bez práce a tedy i životních perspektiv podporují často radikální a extremistické politické směry," dodává.

Společnost, v níž je dávno porušen sociální smír, nemůže být šťastná. Množí se případy rodin, které odkládají své děti ze sociálních důvodů, protože přicházejí o práci a o bydlení. Množí se případy, kdy partneři ztrátu zaměstnání jednoho z nich neunesou. Na pořadu dne se objeví alkohol a často násilí. Spirála bezvýchodnosti začíná, a co je nejhorší, když ji na své kůži pociťují nezletilé děti. Z nich vyroste další generace, generace postižená, generace radikální.

"České domácnosti dluží různým finančním institucím přes bilión korun. Stabilní zaměstnání a příjem brání vzniku finančních kolapsů, zejména když rodiny splácí různé úvěry a hypotéky a náklady rostou. Navíc pětina rodin nemá potřebné finanční rezervy pro nečekané případy a problémové situace, jako je například ztráta práce," říká finanční poradce František Macháček.

Že bychom tedy poslali složenku panu Kalouskovi, který je svou naprosto neefektivní a destruktivní daňovou politikou pod stav společnosti nesmazatelně podepsán?

Tady již složenky nepomohou. Pomůže jediné. Musíme si přiznat, v jaké situaci žijeme a jaký je skutečný stav věcí. Na zavírání očí již není čas. A to i proto, že tato a mnohem horší situace je všude tam, kam se podíváme -- do Řecka, Itálie, Španělska, Irska, ale i do Německa, Francie, Spojeného království -- není kam jít. Jsme uvězněni v systémové sociální pasti, která nás svírá s každým dnem více a více. Zdá se, že pod okny slyšíme smích a vidíme pompézní květy našeho bohatství. Olympijské hry jsou však (v době celosvětové neúrody) jenom lacinou (i když pěkně drahou) zástěrkou skutečnosti, v níž je to s chlebem velmi, ale opravdu velmi špatné.

Vytisknout