Církevní restituce. Útok na svobodu a demokracii

28. 6. 2012 / Milan Valach

Kdo se odváží protestovat, bude ihned propuštěn. To je silná zbraň, jíž mohou zaměstnanci čelit jen silou, jíž jim dává jejich vzájemná solidarita, organizace a vize lepšího světa, v jehož možnost a nutnost věří. Takhle byl bezohledný kapitalismus zkrocen v minulosti, takto musí být zkrocen a v lepším případě i nahrazen dnes a zítra.

To není žádná překvapivá skutečnost. To jsou všeobecně známé podmínky osvobození se dělníků a zaměstnanců. V období relativní prosperity minulých desetiletí se ale zmírnily sociální rozpory a třídní boj ochabl. Minulá zkušenost byla zapomenuta. Hodně jsme zapomněli, a to zvláště v postkomunistických zemích, v nichž mnoho z cenných zkušeností našich předků zdiskreditovala vláda komunistických stran. Avšak nezapomněli všichni. Jak již před pár lety konstatovali sociologové, vládnoucí třída si je velice dobře vědoma svých zájmů. A také si pamatuje, že organizování zaměstnanců, jejich uvědomování, onen přechod z "třídy o sobě" (objektivně existující postavení a s ním spojené zájmy ve společenském systému) ve "třídu pro sebe", tj. lidí, kteří si toto své společné (!) postavení a jím dané zájmy uvědomují, je pro jejich moc a zisky smrtelně nebezpečné.

Avšak jak tomu zabránit? Jak zabránit tomu, aby jejich političtí poskokové neprohráli příští volby?

K tomu jim slouží celá škála nástrojů od taktických až po strategické. Taktickým nástrojem je např. rozeštvávání občanské opozice podle hesla rozděl a panuj, dále diskreditace politické opozice, korupce jejích představitelů, v důsledku čehož příští volby sice povedou ke změně osob ve vládě, ale nikoliv ke změně systému. Ten zůstane zachován, a o to především jde.

Strategickým nástrojem je boj o základní ideje. Vládnoucí moc, pokud se chce zachovat, a to samozřejmě chce, musí občany přesvědčit, že žijí v "nejlepším ze všech možných světů". Nic lepšího není možné, a proto by každá změna vedla jen k horšímu. A tomu je tak především proto, že kapitalistický systém je prý přirozenou formou uspořádání lidské společnosti. Ti údajně lepší a schopnější ji vedou a řídí, a ti horší jsou jim přirozeně podřízeni a mohou být jen rádi, že se jim dostalo té milosti pro ně (ve skutečnosti na ně) pracovat.

Ještě účinnější, v dějinách osvědčená forma této ideologie pak přesvědčuje naivní posluchače, že takto je svět uspořádán z vůle nekritizovatelné super bytosti -- boha. Není moci, než od boha, napsal biblický Pavel. Ona stará víra v bohem ustavenou přirozenou nerovnost mezi lidmi, posvěcující světské panování církevních a světských představitelů, vedla k ustavení pragmatického sňatku mezi trůnem a oltářem. Ale v moderní době také mezi oltářem a kapitálem. Toto spojení je výhodné pro obě strany. Církev učí poddané poslušnosti, indoktrinace církevní ideologií je přesvědčuje, že je jejich inferiorní postavení dané nezpochybnitelnou boží vůlí. Dříve šlechta a panovníci, nyní kapitalisté pak mají široce otevřenou peněženku, aby církvím dobře zaplatili za tuto službu.

A otevřená byla a má být skutečně štědře. Jen v České republice představují tzv. církevní restituce částku kolem 160 miliard korun (včetně úroků), přičemž si výši této sumy určila církev sama, tedy především církev katolická, jíž připadne asi 80% této částky.

Na první pohled absurdita a zjevná nespravedlnost, krádež. Ale tomu je možné docela dobře rozumět v logice tržních vztahů. Církev nabízí službu a stanovuje její cenu. Kapitalisté tuto službu kupují za stanovenou cenu -- jiná stejně účinná ostatně není na trhu, neoliberální ideologie se již začíná rozpadat -- a doufají, že se jim bohatě vyplatí.

Proto onen spěch se schválením restitucí. Co kdyby to přece jen zkomplikovaly příští volby? Ještě závažnějším důvodem je probouzející se občanský odpor. Je nutné naučit lid poslušnosti dříve, než bude pozdě. A 160 miliard, to je již nějaká moc! Kolik peněz tím církev získá na šíření své propagandy? Kolik lidí se stane jejími poslušnými zaměstnanci na církevních statcích?!

A pro koho to vše? Pro katolickou církev, která neuznává demokracii a ve své vlastní mocenské hierarchii se řídí středověkými principy.

Říká se, že co bylo ukradeno, má být vráceno. Jenže, kdo je okradený a kdo zloděj? Zloděj je ten, kdo si přisvojí cizí majetek bez souhlasu vlastníka, a to souhlasu dobrovolného. Ta dobrovolnost je podstatná. Jinak by každý lupič, který přepadává pocestné s pistolí v ruce, byl právoplatným majitelem jejich peněženek. Právě tato logika vedla k zabavení majetku KSČ po roce 1989, jak píše Stanislav Hošek. A podle stejné logiky rozhodl Evropský soud pro lidská práva, že majetek zabavený v minulém režimu emigrantům nepatří jeho nabyvatelům z doby komunistického režimu (Verdikt proti komunistům. Zabavený majetek vám nepatří ).

Stačí jen zaměnit KSČ za katolickou církev, mezi emigranty zahrnout i ty, kteří museli uprchnout před terorem katolické církve, mocensky vynucované platby za křest, sňatek, pohřeb, církevní desátky a další vynucované platby a dostáváme naprosto stejnou situaci, jež by měla logicky ústit ve stejné závěry -- zabavení takto ukořistěného majetku. Katolická církev, jež na našem území po staletí násilně uplatňovala svou moc, je ve skutečnosti dlužníkem tohoto národa. I když vše to, co zde za tu dobu napáchala, jakého zla se dopustila, nelze žádnými penězi nahradit.

Vedle toho vypadá právnická argumentace podrobně dokazující, že katolická církev vlastně ani žádným skutečným vlastníkem tohoto majetku nebyla (Suverenita státu nežádoucí) jen jako pomocný důkaz.

Jan Hus, oběť totality

Upálení Jana Husa není v dějinách katolické církve zločinem ojedinělým, právě naopak. Jeho výjimečnost je však v lidové bouři, která následovala.

Katolická církev je jako mocenská instituce založena na přísné hierarchii a přesvědčení, že mimo ni není spásy. Na Prvním vatikánském koncilu v letech 1869 -- 1870 bylo toto přesvědčení konkretizováno v tezi o neomylnosti papeže. Církev vždy vyznávala stanovisko, že pravda je to, co učí ona sama, přesněji autority stojící v jejím čele. Přesvědčení o vlastní neomylnosti, o držení jediné pravdy, závazné pro všechny lidi, je společným znakem katolické církve (a jí podobných) a komunistické strany. Není náhodou, že totalitní režimy 20. století vznikají v zemích právě s touto církevní tradicí1).

Funkčnost, platnost této totalitní moci je založena na respektu, jejím uznání ze strany ovládaných. V případě katolické církve je zde však skrytý zásadní rozpor. Nejvyšší autoritou nemůže být papež, ani církev samotná, ale bůh. Církev ospravedlňuje, tj. legitimizuje svou moc poukazem na to, že je jeho zástupcem zde na zemi. Jenže zástupce není totéž co zastupovaný. A především, zastupující, tj. církev, má značný, vlastně neřešitelný problém s důkazem tohoto svého základního tvrzení. Není tedy schopna dokázat, že rozdíl mezi zastupujícím a zastupovaným (bůh není církev a církev není bůh) se neaktualizuje v rozporu (církev prosazuje něco jiného, než co chce bůh).

Pokud má moc církve zůstat neotřesena, musí vyžadovat naprostou, slepou poslušnost, víru, nikoliv ovšem v boha, ale v sebe sama.

V této církevní ideologii tak tkví zásadní rozpor. Církev se odvolává na boha a jím zdůvodňuje svůj totalitní nárok na moc nad životem věřících, své absolutní právo určovat jim, jak mají žít, ale současně vyžaduje, aby se věřící bez výhrad podřizovali jejím příkazům. Být křesťanem znamená být poslušný církevní autority. Máme tedy poslouchat boha, nebo církev?

Tento zásadní rozpor byl vysloven v tezích Jana Viklefa, na nějž Hus navazuje a k jehož odkazu se hlásí.

Praktický význam si můžeme ukázat na jednom místě z dopisu Jana Husa z Kostnice ze dne 25. 6. 1415. Hus zde píše o svém rozhovoru s jedním ze zástupců koncilu, který se jej snažil přimět k tomu, aby se podrobil: "Kdyby koncil řekl: Ty máš jenom jedno oko, ačkoli máš dvě, musil bys s koncilem vyznati, že tomu tak jest." Řekl jsem mu: "I kdyby mi to celý svět říkal, já maje rozum, jehož nyní užívám, nemohl bych to říci bez odporu svědomí."

Hus se odvolává k pravdě, která stojí nad každou pozemskou autoritou a k přesvědčení, že člověk ji může, dokonce musí hledat vlastním rozumem. Je to pravda boží, obsažená v Bibli, v té době ani nemohl jiné stanovisko zastávat, ale je to pravda, na kterou nikdo nemá monopol, není žádný její privilegovaný držitel. Proto stále žádá o slyšení před koncilem, chce hledat pravdu na základě biblických textů v učené diskusi.

Hus je v tom typický moralista. Předpokládá, že všichni či alespoň rozhodující část účastníků je vedena stejným morálním zájmem na hledání pravdy a nápravě poměrů. Nepochopil to, co až sto let po něm na základě důkladného studia lidských dějin odhalil Machiavelli, totiž, že vůbec nejde o pravdu a o dobro, ale o peníze a o moc!

Husův důraz na lidský rozum, na vlastní hledání pravdy jako mravní příkaz pro každého člověka rozbíjel středověké privilegium poznání, rozbíjel nárok církve na to, že je jedinou držitelkou pravdy. Ale pokud padne toto, skončí veškeré světské panování kněží. Proto jej upálili.

Hus však v rozvíjení rozporu mezi světskými nároky církve a boží pravdou šel ještě dále. Jeho stěžejní spis na toto téma s názvem O církvi obsahuje celou řadu Viklefových myšlenek, které podvracely celý středověký systém. Nejvyšší autoritou je bůh. To je jasná teze. Nikdo není schopen prokázat, že právě jen on a nikdo jiný má přístup k této pravdě, k bohu2). Avšak každý ji může a musí hledat v Bibli (jak ukazuje A. Molnár, v husitském prostředí rozšířené přesvědčení). Jen ona je jejím původním autentickým zdrojem.

Učiníme malou odbočku. Viklef a po něm i Hus sdílejí tezi sv. Augustina, že bůh (všemohoucí, vševědoucí) již předem určil (predestinoval), kdo bude spasen a kdo zatracen. Tedy církev na to nemá žádný vliv. Avšak žádný člověk neví, jaké je jeho určení. A neví to ani sami členové církve, která jako pozemská instituce tím ztrácí jakýkoliv význam. Místo ní píše Hus o církvi neviditelné, tj. církvi bohem vyvolených. Kardinálové a papežové nemají žádné právo stát v jejím čele, tak jako žádný jiný člověk.

Jestli patří člověk k této neviditelné církvi, to může poznat jen podle svých skutků. Jedná-li ctnostně, mravně, je to znamení boží vyvolenosti.

Ale co když církevní nebo světský mocnář žije nemravně (krade, lže, neoprávněně vymáhá -- šacuje -- od chudého peníze). Pak toto jeho chování dokazuje, že není božím vyvoleným. Viklef zde mluví o tom, že: "Nikdo není světským pánem, nikdo prelátem, nikdo biskupem, pokud je ve stavu smrtelného hříchu". Hus v Kostnici tuto tezi zmírňuje slovem "řádně", ale i to stačí, aby mu císař Zikmund posměšně odvětil: "Nikdo nežije bez hříchu." A kdo to může posuzovat? Každý! Neslýchané. Bezprávný poddaný, který pro církevní a světské hodnostáře vlastně ani není člověk, zde dostává právo je mravně soudit.

Zikmund a koncilní preláti, více než Hus sám, pochopili důsledky této teze- rozbití středověkého řádu, zrušení rozdílu mezi panstvem a poddanými.

Ale nakonec i Hus dává příklad tohoto odmítání poslušnosti nadřízeným. On sám se postavil biskupovi, papeži i králi Václavovi. Nad poslušností světské autoritě stojí pravda a nutnost hájit poznanou pravdu až do obětování vlastního života.

Ano Hus nebyl od narození Husem, tj. ostrým kritikem všech nepravostí, pokrytectví a lži. K tomuto postoji se musel dopracovat v řadě konfliktů, z nichž jeden z nejvýznamnějších byl boj proti prodeji odpustků. Papež nabízel odpuštění hříchů za peníze. Můžeš krást, můžeš vraždit, když zaplatíš, vše odpuštěno. Jak neuvěřitelně aktuální. Bohatí mohou všechno, chudí se budou smažit v pekle. V následných lidových bouřích proti odpustkům byli v Praze 10. července 1412 popraveni tři Husovi posluchači, tovaryši Jan, Martin a Stašek.

To oni první dosvědčili Husovo přesvědčení, že když světská či církevní moc nařizuje něco, co se protiví božímu zákonu, nejen nemusíme, ale ani jej nesmíme poslechnout.

Stačí jen nahradit boží zákon zákonem morálním a máme naprosto aktuální výzvu. Vše, co je nespravedlivé a nemorální nesmíme konat, ani když je to nařízeno představeným!

Husité se museli vyrovnat ještě s jednou vážnou překážkou. Jejich odvolávání se na Bibli naráželo na Pavlovy texty vyzývající k poslušnosti světské moci a vrcholící v tvrzení, že není moci, než od boha. To by ovšem bůh vyžadoval poslušnost vůči každému tyranovi a diktátorovi, co se jich jen v dějinách vyskytlo. Tento problém se odvážil vyřešit až Petr Chelčický, kdy napsal, že Pavlovy texty jsou psány v podmínkách útlaku pohanským císařem a jsou jen taktikou jak přežít za jeho vlády. Jak sám napsal "Moc se vírou nespravuje a víra moci nepotřebuje."

Poměrně konzervativní současný interpret Husova života a učení Jiří Kejř se děsí Husova tvrzení ze spisu O církvi, že ve věcech, jež se příčí Kristovu příkazu, není dovoleno poslouchat nadřízených. Když tedy nařízený poroučí, abychom lhali, vraždili a kradli, musíme poslechnout jen proto, že to on poroučí?!

Při praktickém řešení tohoto problému se dostáváme k podstatě samotné demokracie a k otázce, kdo je zákonodárce. Neboli: kdo má právu určovat, co je správné a co ne? Jestliže toto neurčuje moc těch, kdož stojí nad námi, a v demokracii nestojí nikdo nad nikým, neboť jsme si všichni rovni, pak je jediná možná odpověď, jejíž zárodky je možné nalézt již v Husově myšlení. Tímto zákonodárcem, tím jediným, kdo má právo dávat zákony, jsme my sami, občané.

Onen krok k emancipaci od poslušnosti a podřízenosti, který se objevil v Husově myšlení a byl plně rozvinut v radikálním proudu husitství budujícím obec spravedlivých bez pánů a poddaných, obec bratrů a sester, může nacházet tuto pravdu jen ve společné svobodné diskusi, dobově řečeno "ve svobodném hlásání slova božího".

Ano, nebyla to ještě demokracie a svoboda, jak jí rozumíme dnes. Ale byl to její začátek. Naše svoboda je završením jejich boje, oni jsou naší inspirací. Tento boj v dějinách probíhal a probíhá stále. Tak, jak je svoboda a spravedlnost ideálem, ke kterému jsme se sice o něco více přiblížili ve srovnání s dobou Husovou, ale který ve své podstatě stále zůstává před námi jako ideál a cíl našeho praktického snažení.

My a Hus dnes

Stojíme možná na prahu dějinného reakčního zvratu. Část současné mocenské elity sní o návratu do středověku. Marek Benda to při své prostotě řekl veřejně, chtějí návrat před Josefa II. Vláda, která má důvěru jen 16% občanů a poslanecká sněmovna, která je na tom ještě o 3% hůř, si osobují právo nadiktovat nám zákon, který je nejen nespravedlivý, ale který také dá rozsáhlý majetek a tím i moc do rukou církve, která je proslulá svým nemravným chování a autoritářstvím.

Nemají k tomu útoku na demokracii vláda ani poslanci žádné právo. Mají možnost to rozhodnout, ale jen proto, že naše ústava je napsána panstvem v zájmu panstva. Z hlediska základního principu demokracie, podle něhož je jediným zdrojem moci v státě lid, je naše platná ústava nelegitimní. Je nelegitimní proto, že sama tento princip v dalších článcích popírá a dává právo poslancům zastupujícím občany ignorovat vůli těchto občanů samotných. Současná vláda, která existuje jen díky tomu, že ji podporují poslanci za stranu, která nebyla zvolena občany ve volbách (!!!), je rovněž nelegitimní a nemá žádné právo vládnout a rozhodovat. Její rozhodnutí nelze považovat za demokratické a pro občany do budoucna za závazné.

Zde musí stát naše věrnost vyšším demokratickým hodnotám nad slepou poslušností.

Jediným, kdo má právo rozhodnout, jestli chce či nechce dát majetek a moc do rukou církve, je lid této země. Jen občané v referendu mají právo rozhodnout.

Ale chceme-li toto právo rozhodnout skutečně mít, musíme se o ně zasloužit. Musíme si je vybojovat! 3)

Poznámky

1) Zcela rozhodně to platí o komunismu a fašismu. Nacismus se částečně vymyká, a to svou původní voličskou základnou v protestantských oblastech, v nichž však byl po staletí kladen důraz na společenskou hierarchii a naprostou poslušnost světské moci. Ovšem i tento rozpor byl velmi záhy vyřešen. A tak se A. Hitler mohl stát kancléřem také díky podpoře katolické politické strany Zentrum a jejího předsedy F. von Papena.

2) To je jen náboženský výraz filosofického problému neprokazatelnosti znalosti ideje absolutního dobra. Tento rozpor se objevil v Platonově odůvodnění totalitní moci filosofa krále a byl rozpoznán již jeho žákem Aristotelem.

3) Jednou z významných příležitostí bude demonstrace za referendum o církevních restitucích 6. 7. 2012 na Václavském náměstí.

Vytisknout