Izraelská hořčice

27. 6. 2012 / Uri Avnery

Měl pochopitelně na mysli ortodoxní, s jejich černými oděvy a širokými černými klobouky, kteří vypadají jako Židé otisklí do polské paměti. Lze je vidět v kterémkoliv polském, obchodě se suvenýry, bok po boku s dalšími figurami z polského folkloru: králem, šlechticem, vojákem atd. Jak tento cizinec okamžitě zaznamenal, tito Židé nejsou vůbec podobni obyčejným Izraelcům, kteří se podobají obyčejným Francouzům, Němcům a také Polákům.

Ortodoxní (v hebrejštině nazývaní „haredim“ - „bázliví“, "ti, kteří se bojí Boha"), nejsou součástí izraelského státu. Nechtějí jimi být. Mnozí z nich žijí v izolovaných ghettech, která zaplňují široké části Jeruzaléma, město Bnei Brak a několik rozsáhlých osad na okupovaných územích. Když člověk myslí ghetto (původně jméno okolí Benátek), má na mysli ponižující izolaci kdysi uloženou křesťanskými vládci. Ale původně šlo o dobrovolně zvolenou izolaci.

Ortodoxní Židé chtěli žít společně, odděleni od obecné populace. Nikoliv jen proto, že jim to poskytovalo pocit bezpečí, ale rovněž – a hlavně – kvůli jejich víře. Potřebovali synagogu, do které se o šábesu mohli dostat pěšky, rituální společnou koupel mikve, košer jídlo a mnoho dalších náboženských rekvizit. To vše stále ještě potřebují v Izraeli a jinde.

Ale nejvíce ze všeho potřebují vyhnout se kontaktu s jinými. V moderních dobách se všemi jejich smrtelnými pokušeními to potřebují více – daleko více – než kdykoliv dříve. S ulicemi plnými velkých inzerátů zobrazujících neoblečené ženy, s televizemi, chrlícími nekonečný proud měkké (a mnohdy nikoliv měkké) pornografie, s internetem plným svádějících informací a personálních kontaktů – ortodoxní musí chránit své děti a držet jej stranou hříšného izraelského sekulárního způsobu života. Je to záležitost pouhého přežití komunity, jak existovala po 2500 let a která až do doby zhruba před 250 roky prakticky zahrnovala všechny Židy.

Sionismus, jak jsem často zdůrazňoval, byl mimo jiné rebelií proti judaismu, ne menší než rebelie Martina Luthera proti katolicismu. Když svůj prapor vztyčil Teodor Herzl, téměř všichni východoevropští Židé stále ještě žili v ghettech, v podobné ortodoxní atmosféře, které vládli rabíni. Všichni tito rabíni, téměř bez výjimky, viděli sionismus jako velkého nepřítele, v mnohém podobného křesťanskému vidění Antikrista. A nikoliv bez důvodu. Sionisté byli nacionalisté – stoupenci nové evropské doktríny, že lidské kolektivy jsou primárně založeny na etnickém původu, jazyku a území, nikoliv na náboženství. Byl to opak židovské víry, že Židé jsou lidé Boží, spojení poslušností Jeho přikázáním.

Jak každý ví, Bůh poslal do exilu svůj Vyvolený lid z jeho půdy kvůli jeho hříchům. Jednoho dne jim Bůh odpustí a vyšle Mesiáše, který povede Židy, včetně mrtvých, do Jeruzaléma. Sionisté, ve svém šíleném přání to udělat sami, nejenže spáchali smrtelný hřích, ale vlastně rebelovali proti Všemocnému, který výslovně svému lidu zakázal, aby do Svaté země vstupovali hromadně. Herzl a skoro všichni sionističtí otcové zakladatelé byli přesvědčení ateisté. Jejich postoj vůči rabínům byl povýšený. Herzl napsal, že v budoucím židovském státě budou rabíni drženi v synagogách (a armádní důstojníci ve svých kasárnách). Všichni přední rabíni jeho doby jej nikoliv nejistými slovy proklínali.

Avšak Herzl a jeho kolegové měli problém. Jak zaměnit miliony Židů a jejich starodávné náboženství za nově hlásaný nacionalismus? Vyřešil to vynálezem fikce, že nový sionistický národ je pouze pokračováním někdejšího židovského „,lidu“ v nové formě. K tomuto účelu „ukradl“ symboly židovského náboženství a zaměnil je za národní: židovský modlitební šál se stal sionistickým (a nyní izraelským) praporem, židovská Menora (chrámový svícen) se stal státním znakem, Davidova hvězda je nejvyšším národním symbolem. Téměř všechny náboženské svátky se staly součástí nové národní historie. Tato transformace byla nesmírně úspěšná. Prakticky všichni židovští Izraelci to dnes přijímají jako svatou pravdu. S výjimkou ortodoxních - haredim.

Ortodoxní tvrdí, že oni, a jenom oni, jsou skuteční Židé a právoplatní dědici tisíců let historie. Mají docela pravdu. Otcové zakladatelé prohlásili, že chtějí vytvořit „nového Žida“. Ve skutečnosti vytvořili nový národ, Izraelce. David Ben-Gurion, horlivý sionista, řekl, že Sionistická organizace je základní konstrukcí Státu Izrael, a až bude budova státu postavena, měla by být likvidována. Tvrzení, že toto je „židovský“ stát, je pokračováním fikce, která mohla být užitečná na začátku, ale nyní je nadbytečná a dokonce škodlivá. Toto tvrzení tvoří základ současné situace: Ortodoxní jsou Izraelci považováni za součást židovsko-izraelské komunity, zatímco se chovají jako cizinci. Není to jen proto, že nezdraví izraelskou vlajku (jak bylo zmíněno: modlitební šál s Davidovou hvězdou) a odmítají slavit Den nezávislosti (v mnohém, mimochodem, jako arabští občané), ale rovněž odmítají sloužit v armádě a vykonávat další národní služby.

Toto je nyní v Izraeli jedním z jablek sváru. Ortodoxní oficiálně tvrdí, že jejich mladí mužové, kteří podléhají náboru na povinnou vojenskou službu – každý rok nějakých 25 tisíc – jsou zaměstnáni studiem Talmudu a nemohou je ani na jeden den přerušit, natož na tři roky jako běžní studenti. Jeden rabín minulý týden prohlásil, že ve skutečnosti slouží zemi více, než běžní vojáci, protože zajišťují "božskou ochranu státu". Nejvyšší soud – jak se zdá – není až tolik nadšen božskou ochranou státu a nedávno anuloval zákon, který ortodoxní osvobozoval od služby v armádě , a který vyvolával politické tahanice o alternativách. Je zpracováván nový zákon obcházející rabínský soud. Ve skutečnosti ortodoxní nikdy nedovolí svým dětem, aby vstoupili do armády, a to kvůli oprávněnému strachu, že budou kontaminováni obyčejnými Izraelci – dovídajíce se o nočních klubech, o televizi a – Bůh chraň – o hašiši. A co nejhoršího, budou naslouchat hlasům zpívajících ženských vojaček – což je v židovském náboženském zákoně považováno za absolutní ohavnost.

Rozdělení mezi ortodoxními a ostatními – mezi Židy a Izraelci, mám-li to říci, je téměř dokonané. Ortodoxní hovoří jiným jazykem (jidiš - „židovsky“) a mají odlišnou řeč těla, odlišně se šatí, mají odlišný světový názor. Ve svých separátních školách se učí odlišnému učivu (žádné angličtině, žádné matematice, žádné sekulární literatuře, žádnému dějepisu jiných národů). Izraelští absolventi státních skol nemají společný jazyk s absolventy ortodoxních škol, protože se naučili naprosto odlišným příběhům.

Jeden extrémní příklad: před několika lety publikovali dva rabíni knihu s názvem „Králova cesta“, která tvrdí, že zabíjení nežidovských dětí je oprávněno, jestliže existuje strach, že tito, až vyrostou, budou pronásledovat Židy. Několik vrchních rabínů tuto knihu schválilo. Když byla pod tlakem, policie zahájila kriminální vyšetřování pro podněcování k nenávisti. Generální prokurátor tento týden konečně rozhodl, že autory nebude žalovat, a to na podkladě tvrzení, že rabíni pouze citovali náboženské texty.

Ortodoxní Žid nemůže jíst v běžném izraelském domě (není košer nebo není dostatečně košer). Zajisté své dceři nedovolí, aby se vdala za „sekulárního“ izraelského chlapce. Postoj vůči ženám snad představuje nejvíce šokující rozdíl. V takto uplatňovaném židovském náboženství neexistuje absolutně žádná rovnost pohlaví. Ortodoxní muži považují své ženy – a ženy samy se tak vidí – hlavně jako prostředek (re)produkce. Status ortodoxních žen je určen počtem jejich dětí. V jistých částech okolí Jeruzaléma je zcela běžné vidět těhotnou ženu ve 30 letech obklopenou davem jejích potomků, nesoucí na rukou nově narozené dítě. Rodiny s 10 nebo 12 dětmi nejsou naprosto výjimečné.

Dobře známý izraelský komentátor a televizní celebrita nedávno napsal, že ortodoxní by měli být „zmáčknuti“. Ortodoxní spisovatel si v odpovědi vylil svůj hněv na „sekulární“ osobnosti, které neprotestovaly, které se ztotožnily s „neúnavným ideologem Uri Avnerym“. A tak svou pozici objasním.

Jako ateistický Izraelec respektuji ortodoxní v tom, co jsou – odlišná entita. Dalo by se říci: odlišní lidé. Žijí v Izraeli, ale ve skutečnosti nejsou Izraelci. Pro ně je izraelský stát něco jako gojský stát a Izraelci jsou jako jacíkoliv jiní gojim. Rozdíl je pouze v tom, že tím že haredim mají izraelské občanství a mohou stát beztrestně podojit. My prakticky financujeme celou jejich existenci – jejich děti, jejich školy, jejich bezpracný život.

Můj návrh na vhodný modus vivendi je:

• Za prvé: naprostou odluku státu a náboženství. Anulování všech zákonů založených na náboženství.
• Za druhé: udělit ortodoxním naprostou autonomii. Měli by si zvolit svou zastupitelskou instituci a vládnout si sami ve všech náboženských, kulturních a školských záležitostech. Měli by být vyňati z vojenské služby.
• Za třetí: ortodoxní by si sami měli platit za svoje náboženské služby – za pomoci svých bratří v zahraničí. Snad by mohla k tomuto účelu existovat dobrovolná daň, kterou by stát poté převedl na autonomní autoritu.
• Za čtvrté: neměl by existovat „vrchní rabinát“ nebo jiní rabíni jmenovaní státem. Ti jsou ostatně odmítáni a ortodoxní jimi pohrdají. (Popudlivý Yeshayahu Leibowitz, všímavý Žid, označil kdysi vrchního rabína Šlomo Gorena jako "šaška s šofarem".)

Já osobně bych mimochodem navrhl podobnou autonomii pro arabské občany, pokud by si to přáli.

Zbývá otázka tak zvaných „národních-náboženských“. Ti jsou potomky úzké minority náboženských Židů, kteří se nepřipojili k sionistům od samého počátku. Jsou nyní širokou komunitou. Nejen že jsou horlivými sionisty, ale jsou ultra-ultra, řídí kolonizační aktivity a násilný pravicový sionismus. Ti nejen že neakceptují stát a armádu – ale aspirují vést obé a v tomto směru dosáhli podstatného pokroku. V náboženských záležitostech se rovněž stávají stále více extrémisty, přibližujíce se ortodoxním. Někteří Izraelci již užívají stejný termín pro obě skupiny: „hrdal“ (což je možno přeložit jako „nareor“, národně-náboženští-ortodoxní - National-Religious-Orthodox). Hrdal, mimochodem, znamená hořčici.

Co dělat s touto hořčicí v normálním jídle? Dovolte mi chvíli popřemýšlet.

Mimochodem, když se izraelského Žida cizinec kdekoliv ve světě zeptá, kdo jste? On vždycky odpoví, „Já jsem Izraelec“. On nikdy, nikdy neřekne: „Já jsem Žid“.

Vyjma ortodoxního.

Uri Avnery: Israeli Mustard ZDE

Přeložil Václav Jumr

Vytisknout