Třikrát o restitucích

25. 6. 2012 / Stanislav A. Hošek

Náprava napravování

     V dějinách platí jedno neměnné pravidlo. Po každém mocenském zvratu dochází k přesunu majetku. Vede vždycky od poraženého k vítězi, což mu dodává jistou pikanterii, která v aktu vidí mnohdy jediný důvod k provedení převratu. Nazíráno z toho úhlu pohledu to tedy vypadá vždycky jako loupež.

     Aby komunisté nebyli viněni z loupeže, dali si již před zahájením boje o moc do své ideologie hypotézu o nezbytnosti zespolečenštění majetku ve formě výrobních prostředků. Aby navíc později zdůvodnili přesuny i takového majetku, který nepatřil mezi výrobní prostředky, ale třeba k nadbytečnému luxusu, tak svou revoluční praxi majetkového tranzitu odůvodňovali tezí o nápravě vykořisťovatelských křivd. Hlásali ve své "píár" praxi, tehdy revoluční propagandě, že veškeré bohatství církví, šlechty i kapitalistů vytvořil, nebo minimálně velmi podstatně spoluvytvářel pracující lid, takže mu "právem", přesněji revolučním právem, patří. KSČ tehdy tvrdila, že vlastně pouze provádí nápravu křivd způsobovaných staletími vykořisťování.

     Dnešní moc tedy napravuje ony komunistické křivdy, trvající maximálně čtyřicet let, prohlašované ve své době za nápravu vykořisťovatelských křivd, trvajících skoro dvě tisíciletí. Jde teoreticky o jakousi nápravu nápravy. Řečeno přesněji; vrací se majetek nahromaděný aktem, který komunisté nazývali vykořisťováním. Ještě přesněji pak; současná moc tím veřejnosti nezpochybnitelně tvrdí, že žádné vykořisťování nikdy neexistovalo. V řeči Nečasovy vlády to zní konkrétně ve větě jejího programového prohlášení, cituji: "...jen podnikatelský sektor je tvůrcem bohatství společnosti...", konec citace. Veřejnost, lid, pracující lid podle současných politických představitelů moci netvoří žádné bohatství, on si jen zajišťuje vlastní existenci. Při tom, coby kolaterální ztráty své vynucené pracovitosti, akumuluje bohatství v rukou příslušníků podnikatelského sektoru.

     Někteří současní přemýšlivci hovoří v posledních letech o neoliberální refeudalizaci společnosti. Nemají tím na mysli pouze restituce, protože takto charakterizují celý globální vývoj, tedy i v zemích, kde nedošlo k restitucím. Ovšem v našem státě můžeme o refeudalizaci mluvit naprosto otevřeně. A nejen to, metody realizující restituce nesou navíc znaky "třídní msty", takže lze hovořit doslova o revanšismu. Dokazuje to mimo jiné hned první polistopadový majetkový přesun, jímž byl odebrán majetek Komunistické straně Československa s odůvodněním, že byl získán v podmínkách, kdy ona byla jediným vykonavatelem moci. Polistopadový režim ale právním aktem restituce vracel a vrací majetek institucím a osobám, které majetek nabyly za naprosto stejných podmínek, tedy v dobách, kdy byly nejen jedinými vykonavatelem, ale dokonce i nositelem moci. Zatímco jedněm se z toho důvodu majetek vzal, jiným se z úplně stejného důvodu vrací. Holt dokonalý Absurdistán.

Základní lidská práva a občanské svobody

     Politický boj proti komunismu je globálně od samého počátku veden pod praporem svobody. V naší zemi pak konkrétně, ba jenom, pod disidentskou standartou lidských práv a svobod.

     V debatě o restitucích si proto dovoluji velmi kratičký a tím pádem i na první pohled možná neúplný, vhled do problematiky lidských práv a občanských svobod.

     Hlásím se k těm, kdo znají jen jedno základní lidské právo, právo na život, na existenci. To proto, že je odvozené od přirozeného, ba až přírodního nároku všeho živého na existenci. Z humánního práva na život se postupem technologického vývoje, ekonomického růstu lidstva a sociálních bojů, vytvořila všechna ta pozdější a široká, mezinárodním právem deklarovaná, konkrétní práva na slušný život. Na tomto místě jenom připomínám, že sebeusilovnější boj za lidská práva by neměl nikdy narušit základní existenční právo žádného jednotlivého člověka, což se doposud dařilo všem politickým režimům, včetně na svátost vyvyšované demokracii.

     Zastávám dále názor, že svoboda, přesněji jakási obecná, absolutizovaná svoboda, je tím skutečným opiátem lidstva a ne náboženství, jak tvrdil Marx. Tisíciletý útlak naprosté většiny lidí z ní udělal nejen posvátný idol, ale pro mnohé až drogu. Jako každá droga i svoboda tak byla v dějinách zneužívána. Jen připomínám. Otroctví či nevolnictví bylo zrušeno, otroci a nevolníci dostali "svobodu" ale panská vrstva si ponechala veškerý majetek, který nejenže vytvořili její příslušníci kdysi společně s otroky a nevolníky, ale jim všem do té doby sloužil ke společnému užívání, i když diferencovanému.

     Dále zastávám názor, že svoboda bez konkrétního určení, je bohapustou fanglí, příliš často zaštiťující jakýkoliv mezilidský konflikt dobře skrývaných zájmů. Proto uznávám jen konkrétní svobody a vysoce oceňuji, že se lidstvo konečně dopracovalo alespoň k deklaracím vyjmenovaných občanských svobod. Což je nezbytným základem pro stále větší osvobozování každého člověka.

Lidské "právo" na majetek

     Již z toho mála, co jsem napsal v předešlém oddíle lze odvodit, že nárok člověka na majetek vyplývá pouze z jakési nezbytnosti zajišťovat si svou existenci. Nárok či oprávnění vlastnit, bylo od samých počátků kodifikováno v právním řádu politickou mocí, tehdy bez výjimky vykonávanou tradičními vlastníky. Bohužel bez jakékoliv regulace. Takže každý, kdo dneska prosazuje nezpochybnitelné vlastnické právo, obhajuje ve skutečnosti jakési zastaralé právo na ničím neomezené hromadění majetku. Takové "právo" si ale sami pro sebe, čili ve svém výsostném zájmu, vytvořili jen a jenom vlastníci bohatství. Nejde tedy o přirozené, leč o výsostně mocenské právo. Řečeno drsně, jde o zneužití mocenského postavení, o kodifikaci privilegovanosti.

      Návrat majetku církvím a šlechtě jsem v první poznámce označil za jeden z prvků refeudalizace naší společnosti, za zavádění neofeudalismu. V zorném úhlu myšlenek předešlé kapitoly je to však ještě horší. Nejde pouze o sociologické hodnocení současného vývoje ve světě i u nás. Náš polistopadový stát vytvářený v disidentském boji s mocí nomenklatury KSČ, dostal do vínku nejmodernější prvek práva, kodifikovaný nejvyšším zákonem našeho právního řádu, ústavní Listinou základních práv a svobod. Polistopadová politická moc je tedy od samého počátku povinována budovat stát na vysoce demokratickém principu dodržování lidských práv a občanských svobod.

     Jenže majetek církví a šlechty byl vytvářen ve společnosti, která byla vybudována na porušování lidských práv a občanské svobody dokonce vůbec neznala, protože poddaný lid nepovažovala za občany. Troufám si proto tvrdit, že restituce církvím a šlechtě jsou z toho úhlu pohledu nejen neústavní, ale dokonce protiústavní. Určitě tedy proti duchu Ústavy ČR. Prakticky je tím do našeho právního řádu dokonce implantováno uznávání práva vlastnit majetek i nahromaděný metodami porušujícími lidská základní práva a svobody. V mé interpretaci domyšleno do konce, majetku takto získaného nejen v minulosti, ale i v budoucnu. V druhé poznámce proto si dovoluji zdůraznit, že restituce nejsou jenom návratem do feudalismu, ale hlavně souhlasem s tím, že i nadále může být majetek získáván i porušováním lidských práv a svobod. V mých očích je z toho důvodu docela překvapivé, že s restitucemi souhlasil od samého počátku i současný předseda Ústavního soudu. A vzpomínám si zároveň velice přesně, že naopak s nimi zásadně nesouhlasil, při jejich prvním projednávání na zasedání federální vlády v první polovině roku 1990, její ministr financí, Václav Klaus. Návrat majetku do vlastnictví církve a šlechty z naší republiky nedělá pouhý Absurdistán. Pro pravdivé označení takového státu se správný název teprve bude muset najít. Podle mne by ale určitě neměl ve svém oficiálním názvu mít slovo republika.

Až navěky

     Sice jsem pouze laický znalec historie, ale i při amatérském zájmu o ni jsem se vždycky nejvíc podivoval mocnářům, kteří byli přesvědčení, že svými činy rozhodují o věčnosti. Zkušenost mne naučila, že žádné opatření jakékoliv moci nebylo platné navěky. Musím se proto doslova chechtat sebevědomé pýše současné politické moci, která tak velkoryse hodlá vracet majetek především katolické církvi. Měli by si všichni její zanícenci připomenout, kolikrát ho v historii již pozbyla, kolikrát zase získala a kolik z něho ztratila definitivně.      Z dějin starověku mimo jiné vím, že tehdejší chrámy shromažďovaly bohatství, které si vždycky suverén, ať již císař či kdokoliv jiný, bezohledně bral na financování svých, v jeho podání vždycky "osvobozujících" válek.

     Dalším mým, z historie získaným poučením, dotýkající se problému je skutečnost, že v krizových dobách hmotného nedostatku si veřejnost, lid, živelně "bere tam, kde je". Nechovali se tak jen husité či KSČ, jak nám vtlouká do hlavy současná vládnoucí demagogie.

     Na konec chci jen připomenout, že nic netrvá věčně, ani láska k jedné slečně, jak říká lidová moudrost. I ten proklínaný Hitler měl záměr vytvořit pouze tisíciletou říši a ne věčnou. A především by si každý člověk měl ve své pomíjivosti uvědomovat, že věčnost trvá pouze a jen o vteřinku déle než jeho vlastní já. Takže ironicky řečeno, komunisté měli pravdu, když skandovali "se Sovětským svazem na věčné časy", čti, do doby pokud bude existovat.

     Nedivím se ani tolik našim mocným, že se neorientují v problémech věčnosti.  Že si vůbec nepřipouští, pomíjivost svých rozhodnutí i následků veškerého svého konání. Divím se ale mnohem víc tisíciletími zažité zkušenosti církve. Ta by konečně měla mít tolik rozumu, aby mimo jiné chápala, že nic na této planetě není, ba ani nemůže být navěky, jejím vlastnictvím. Nikdo jiný než ona přece nemůže vědět líp, že zvláště v situaci, kdy majetek získá proti vůli většiny veřejnosti, jej má jen na pomíjivý čas, třeba jen dotud, dokud se většina nerozhodne si jej vzít zpět. Podotýkám, že na to má již v této chvíli legitimní nárok a o legalitu se v budoucnu jistě může kdykoliv postarat postarat.

     I když římskokatolická církev má už maličko přes dva tisíce let, nemůže se ani ona spoléhat na to, že bude věčná. Především by si ale měla uvědomit svou posvátnou povinnost, jíž je zajištění věčnosti víry, ne vlastního bohatství. To je pomíjivé, jako vše materiální. Měla by sama začít věřit, že jen víra lidí ji může udržet na věky, tedy přesněji až do skonání lidstva, žádné sebevětší majetky. A to je má třetí poznámka k restitucím.

Vytisknout