Nečas na válečné stezce

27. 6. 2012 / Václav Jumr

Členy Netanjahuovy delegace byli ministr zahraničí Avigdor Lieberman, ministr průmyslu, obchodu a zaměstnanosti Šalom Simhon, ministr vědy Daniel Herškovic, ministr sociálních věcí a spojů Moše Kahlon, ministr dopravy Jisrael Kac, ministr bytové výstavby Ariel Attias a ministryně kultury a sportu Limor Livnatová. "Česko je náš největší spojenec v EU", konstatoval izraelský premiér.

"V Evropě není místo, kde se výzvy Izraele těší většímu porozumění. Češi rozumí tomu, jaké je to věřit v demokracii v nepřátelském regionu. Češi si cení svobody, podnikavosti a vědy. To mezi námi vytváří spojenectví," uvedl Netanjahu.

Nemám nic proti deklarovanému rozšiřování spolupráce obou zemí, zajímalo by mne (a jistě i českou veřejnost), o čem se jednalo. Jsou úseky veřejného života, např. vojenské síly, v nichž je spolupráce nanejvýš nežádoucí. Z hlediska mezinárodního práva a v kontextu mezinárodní situace je nezbytné zhodnotit obsah Nečasova komuniké z návštěvy.

Nečas „jménem České republiky“ vyjádřil solidaritu s Izraelem, v jeho boji „proti terorismu“. Nezapírám, že některé kroky palestinského hnutí odporu působí negativně, ale v pojetí premiéra Nečase jde o odsouzení "jednostrannýchkroků" - nekonečného úsilí palestinského národa o ukončení 45 let trvající okupace a o realizaci nezadatelných národních práv, potvrzených dokumenty OSN. Jak dlouho ještě, pokud je to vůbec možno očekávat, bude mezinárodní společenství nuceno tlačit na Izrael, aby opustil území okupovaná v červnu 1967, jak to od té doby požaduje nespočet rezolucí orgánů OSN?

Nečas označil odpor palestinského lidu proti okupaci za terorismus. Žádám jej tedy, aby se stejně vyjádřil o odporu českého národa proti nacistické okupaci, která ostatně trvala „pouhých“ šest let. Byli Kubiš a Gabčík, kteří vykonali ortel nad vrchním říšským okupantem, teroristé nebo vlastenci? Byl terorismem celý odboj proti nacistické okupaci? Soudím, že Nečas je svým vyjádřením v rozporu s drtivou většinou Valného shromáždění OSN – straní izraelskému okupantovi.

I jeho vyjádření o iránské hrozbě je nepřijatelné. Jedinou jadernou mocností na Blízkém Východě je Izrael, ten si jaderné zbraně drží zřetelně i v zájmu US naftových koncernů v oblasti. Hypotetická „íránská hrozba“ je jen pokusem Iránu zlomit monopol Izraele na jadernou technologii, užité avšak pouze pro mírové účely. Zajistit perspektivní energetický zdroj pro průmysl země,nutný pro její rozvoj. Samozřejmě by v zájmu míru v oblasti i ve světě bylo žádoucí, aby mezinárodní společenství dostalo veškeré jaderné zbraně v oblasti pod kontrolu. To však Izrael odmítá. Naopak stupňuje svoje hrozby (podepřené aktivními přípravami), že iránský jaderný program – – zničí vojenskou silou. Udržet izraelské válečné plány na uzdě se snaží i vrcholná americká administrativa, Nečas to však nejspíš vnímá jinak.

Jen s jediným bodem Nečasova prohlášení lze souhlasit – jeho odmítnutí jednostranných kroků. Samozřejmě má na mysli úsilí Palestinské samosprávy domoci se realizace národních práv cestou mezinárodního společenství; ještě jen proponovaný Stát Palestina se již stal členem UNESCO, jedné ze stěžejních organizací OSN. Drtivé podpory se krokům Palestinské samosprávy na cestě přiznání statutu svrchovaného státu dostalo ve Valném shromáždění OSN; Česká republika (její oficialita) se svým odporem dostala mezi hrstku nejbližších spojenců USA, bez jejichž trvalé podpory by již nebylo možné držet stav okupace a blokace palestinských národních práv Izraelem by byla zcela neudržitelná.

Nečasův odpor proti jednostranným krokům lze však také kvitovat pozitivně, pokud je zaměřen proti nekonečnému osidlování okupovaných palestinských území židovskými přistěhovalci a tvrdošíjné odmítání Izraele kolonizaci zastavit a zrušit. Naprosto jednostranným krokem, porušujícím základní zásady mezinárodního práva, je též nelegální prohlášení Izraele o připojení východní, palestinské části Jeruzaléma k Izraeli. I tento naprosto jednostranný kolonizační krok široké mezinárodní společenství oprávněně odmítá.

Na podkladě známých skutečností o politice Izraele vůči palestinskému národu vyhlížejí tedy Nečasovy výzvy k jednání obou stran jako směšné a cynické. Jednání ano, ale o čem, je-li již plných 45 let znásilňováno mezinárodní právo i právo palestinského národa na svobodnou existenci ve své vlasti a neprojevuje-li Izrael sebemenší vůli podřídit se mezinárodnímu společenství? Uvedené postoje Nečasovy vlády, které se jistě nekryjí s postoji české společnosti a zjevně podporují vojenské pretence Izraele, jsou jen dalším přiléváním ohně do již neúctou k právu zanícené oblasti.

Autor, arabista, je bývalý diplomat a československý velvyslanec

Vytisknout