Zase další poslední šance, kterou jsme propásli... No jo

25. 6. 2012

Mary Robinsonová, bývalá irská prezidentka a vysoká komisařka OSN pro lidská práva, prohlásila, že to nestačí. 

"Toto je okamžik přicházející "jednou za generaci", kdy svět potřebuje vizi, závazek a především vedení," řekla. 

"Je smutné, že současný dokument představuje selhání vedení."

Jak se zpravodajství snaží objevit světlou stránku naprosté absence konání, která v Riu vzešla ze strany OSN, všimlo si, že Ban Ki Moon řekl, že by nikdo neměl hladovět; jenže samozřejmě že nebyly alokovány žádné peníze, zdroje nebo politické změny na to, aby se tak stalo. Protože jsme všichni věděli, že opravdu neexistuje jiný důvod proč někdo hladoví řekněme, hmm... padesát let než chamtivost, tento paprsek naděje vypadá dost nepřesvědčivě. 

Mimochodem, pokud jde o změnu klimatu, pokračujeme v globální hře na kuře, v níž rozvojové země tvrdí, že nemohou nést stejný díl odpovědnosti za environmentální degradaci jako země bohaté, pokud se mají rozvíjet, a bohaté země říkají, že nemohou riskovat globální ekonomický růst a naději na rozvoj chudých států, takže s environmentální a klimatickou degradací nemohou dělat nic. Žádné ze zainteresovaných stran na planetě nebyly stanoveny určité cíle nebo úkoly, kromě toho že by bylo opravdu úžasné, kdyby někdo udělal něco pro to, aby byla budoucnost zelenější. Takřka všichni se shodli na neskonalé úžasnosti toho, kdyby někdo jiný se všemi těmito problémy něco udělal. 

Vědecké blogy mě začátkem týdne žádaly, abych o Riu něco napsala, a já se snažila - opravdu. V Riu probíhají zajímavé diskuse a aktivistické projekty, ale koneckonců výsledek je následující: Shromáždí se spousta lidí, spálí spoustu fosilních paliv a spoustu toho namluví - a neudělají nic. Protože se nikdy ani nechystali něco udělat. Ekonomický růst vždycky přebije obavy ohledně změn klimatu a environmentální degradace - dokud samozřejmě tyto věci ekonomický růst neznemožní. A v tom okamžiku už se toho nebude dát mnoho udělat. 

Většina těchto společenských událostí se točí kolem dobrého pocitu z předstírání, že se něco dělá. Typy rozprav a fundamentálních politických změn, které by byly nezbytné ke globálnímu jednání v těchto věcech, nejsou vůbec na pořadu dne - v žádném okamžiku diskuse v Riu se například neobjevila seriózní analýza implikací chronicky vysokých cen ropy nebo možnosti, že se světový ekonomický růst už znova nerozběhne. 

Všichni v Riu si nepochybně dělají starosti. Naneštěstí dělat si starosti nestačí - spolu s opravdovou starostí musí jít ruku v ruce jazyk univerzální oběti - toho, co lidské bytosti dělaly v minulosti a co můžou udělat i nyní, jenže jazyk, který je protikladný sdělení, že je třeba nakupovat stále více - jazyk který hovoří o tom, že se nyní něčeho vzdáme, abychom zlepšili život našich potomků. Pokud se tento jazyk nedostane do hry, není v podstatě o čem mluvit. 

Podrobnosti v angličtině: ZDE

Vytisknout