O létajících autech a klesající míře zisku

14. 6. 2012

Stručně řečeno, kde jsou létající auta? kde jsou silová pole, vlečné paprsky, teleportační gondoly, antigravitační saně, tricordery, léky umožňující nesmrtelnost, kolonie na Marsu a všechny další technologické zázraky, o nichž každé dítě vyrůstající v druhé polovině dvacátého století předpokládalo, že budou nyní existovat? I ty vynálezy, které se zdály přijít - jako klonování nebo kryogenika - skončily zklamáním vznešených slibů. Co se s nimi stalo?

Jsme dobře informováni o počítačových zázracích, jako by šlo o jakýsi druh nepředpokládané kompenzace, ale ve skutečnosti jsme ani programování neposunuli do toho stádia pokroku, které od nás očekávali lidé padesátých let. Nemáme počítače, s nimiž bychom mohli vést zajímavou konverzaci, nebo roboty, kteří dokážou vyvenčit psa či odnést prádlo do automatické prádelny.

Jako ten komu bylo osm, když Apollo přistálo na Měsíci, si vzpomínám na výpočet, že mi v magickém roce 2000 bude jednatřicet, a na úvahy o tom, jak bude svět vypadat. Očekával jsem, že budu žít v takovém zázračném světě? Samozřejmě. Každý to očekával. Cítím se podveden? Vypadalo nepravděpodobné, že bych se dočkal všeho toho, o čem jsem četl ve sci-fi, ale nikdy mě nenapadlo, že z těch věcí nespatřím vůbec nic.

Na zlomu tisíciletí jsem očekával záplavu úvah o tom, proč jsme budoucnost technologií odhadli tak špatně. Namísto toho takřka všechny autoritativní hlasy - na levici i na pravici - odvíjely své úvahy z předpokladu, že žijeme v bezpříkladné nové technické utopii toho či onoho druhu.

Běžný přístup k vyrovnání se s nepříjemným pocitem, že tomu tak není, představuje jeho odmrštění a trvání na tom, že k veškerému pokroku, k němuž mělo dojít, také došlo - a označení čehokoliv více za hloupost. "Ach, myslíš všechny ty věci z Jetsonů?"

, ptají se mě - jako by to vše bylo určeno pouze dětem! Jistě, jako dospělí chápeme, že Jetsonovi poskytovali asi stejně přesný pohled do budoucnosti jako Flinstoneovi do doby kamenné.

Ve skutečnosti i v sedmdesátých a osmdesátých letech střízlivé zdroje jako national Geographic a Smithsonův institut informovaly děti o vemírných stanicích a expedicích na mars, které jsou doslova na spadnutí. Tvůrci vědeckofantastických filmů mívali při umisťování svých futuristických fantasií ve zvyku přijít s určitým datem, vzdáleným často ne více než jednu generaci. V rce 1968 měl Stanley Kubrick pocit, že filmové publikum bude považovat za zcela přirozený předpoklad, podle nějž pouze za třiatřicet let, v roce 2001, budeme provozovat komerční lety na Měsíc, kosmické stanice připomínající města a počítače s lidskou osobností udržující astronauty po cestě na Jupiter v hibernaci. Videotelefon je jedinou novou technologií z tohoto filmu, která se skutečně objevila - a byla technicky možná už v době, kdy se film promítal. 2001: Vesmírná odyssea může být považována za kuriozitu, ale co Star Trek? Jeho mýtus také vznikl v šedesátých letech, ale je stále oživován a je ponecháno na publiku Star Trek: Voyager řekněme v roce 2005, aby se vyrovnalo s faktem, že podle logiky programu se měl svět vzpamatovávat z bojů proti nadvládě geneticky pozměněných nadlidí v Eugenických válkách let devadesátých.

V roce 1989, když tvůrci druhého dílu Návratu do budoucnosti svědomitě svěřili do rukou běžných teenagerů v roce 2015 létající auta a antigravitační plošiny, nebylo zřejmé, jestli to myslí jako předpověď nebo jako vtip.

V science fiction je běžný postup zůstat ohledně data neurčitý a umístit tak "budoucnost" do oblasti čisté fantasie, která se neliší od Středozemě nebo Narnie, nebo ji situovat jako Hvězdné války, "před dávné časy ve velmi vzdálené galaxii". Ve výsledku není vesměs naše vědeckofantastická budoucnost vůbec žádnou budoucností, ale něčím jako alternativní dimenzí, nebo snovým časem, technologickým Jinde existujícím v příštích dobách asi ve stejném smyslu jako v minulosti existovali elfové a bojovníci s draky - dalším projekčním plátnem pro morální dramata a mýtické fantasie potlačované ve slepé uličce konzumních potěšení.

Může být kulturní senzibilita, o níž se začalo hovořit jako o postmodernismu, nejlépe pochopena coby prodloužení meditace nad všemi těmi technologickými změnami, k nimž nikdy nedošlo? Tato otázka mě zasáhla při sledování jednoho z posledních filmů startrekové série. Film byl otřesný, ale nemohl jsem si pomoci a byl ohromen kvalitou speciálních efektů. Při vzpomínce na nemotorné triky typické pro vědeckofantastické filmy let padesátých jsem přemýšlel nad tím, jaký dojem by získalo publikum té doby, pokud by zjistilo, kam se dnes dostaneme - jen abych si uvědomil: "Vlastně ne. Přece by vůbec nebyli ohromeni. Mysleli si, že budeme takovéto věci uskutečňovat. Nejen vynalézat sofistikovanější způsoby, jak je simulovat."

Poslední slovo - simulovat - má klíčový význam. Technologie rozvinuté od sedmdesátých let jsou většinou buď lékařskými nebo informačními technologiemi - z největší části technologiemi simulace. Jsou to technologie, které Jean Baudrillard a Umberto Eco nazvali "hyperreálnými", se schopností vytvářet napodobeniny realističtější než originály. Postmoderní senzibilita, pocit, že jsme se jaksi ocitli v bezprecedentně nové dějinné periodě, v níž chápeme, že neexistuje nic nového; že historická velkovyprávění o pokroku a osvobození byla nesmyslná; že teď je vše simulací, ironickým opakováním, fragmentací a pastišem - všechno to dává smysl v technologickém prostředí, v němž jedinými průlomy byly ty, které zjednodušily tvorbu, šíření a přeskupování virtuálních projekcí věcí, které buď již dávno existovaly, nebo, jak jsme pochopili, existovat nikdy nebudou. Jistě, pokud bychom trávili dovolenou v kulových domech na Marsu nebo drželi v ruce kapesní jaderné elektrárny či telekinetická zařízení umožňující čtení mysli, nikdo by už takto nemluvil. Postmoderní moment byl zoufalým způsobem, jak se vyrovnat s tím, co by jinak bylo hořkým zklamáním, a představit to jako něco epochálního, vzrušujícího a nového.

V nejranějších formulacích, které z větší části vycházejí z marxistické tradice, byla brána do úvahy značná část tohoto technologického pozadí. Kniha "Postmodernismus čili Kulturní logika pozdního kapitalismu" Frederica Jamesona vztahovala pojem "postmodernismus" ke kulturní logice přiměřené nové, technologické fázi kapitalismu, té kterou ohlašoval marxistický ekonom Ernest andel už v roce 1972. Mandel tvrdil, že lidstvo stojí před "třetí technologickou revolucí" stejně hlubokou jako zemědělská a průmyslová revoluce, v níž počítače, roboty, nové zdroje energie a nové informační technologie nahradí průmyslovou práci - což bylo zanedlouho nazváno "koncem práce" - a všichni se staneme designéry a počítačovými techniky vymýšlejícími ohromné vize vyráběné kybernetickými továrnami.

Argumenty o konci práce byly populární koncem sedmdesátých a počátkem osmdesátých let, když sociální myslitelé uvažovali nad tím, co se stane s tradičním bojem dělnické třídy, až tato třída přestane existovat. (Odpověď: Bude nahrazen identitní politikou.) Jameson se považoval za průzkumníka forem vědomí a historických senzibilit, které se z tohoto nového věku patrně vynoří.

Jenže místo toho šíření informačních technologií a nových způsobů organizace dopravy - například kontejnerizace - umožnily, aby táž pracovní místa v průmyslu byla outsourcována do Východní Asie, Latinské Ameriky a dalších zemí, kde dostupnost levné pracovní síly umožnila výrobcům použít mnohem technologicky sofistikovanou techniku pásové výroby, než by museli použít doma.

Z perspektivy těch kdo žili v Evropě, Severní Americe a Japonsku vypadal výsledek velice podobný tomu, co bylo předpovězeno. Průmysl s komíny vymizel; pracovní místa se začala dělit mezi nižší vrstvu zaměstnanců ve službách a vyšší vrstvu sedící v antiseptických bublinách a hrající si s počítači. Jenže pod tím vším leží znepokojivé povědomí o skutečnosti, že "popracovní" civilizace byla gigantickým podvodem. Naše starostlivě navržené supertenisky nebyly vyrobeny inteligeentními kyborgy nebo nanotechnologií molekulární sebereplikace; vznikly na ekvivalentech staromódních singerovek obsluhovaných dcerami mexických a indonéských rolníků, kteří byli v důsledku obchodních dohod sponzorovaných WTO a NAFTA vyhnáni z půdy zděděné po předcích. Za postmoderní senzibilitou a její oslavou nekonečné hry obrazů a povrchů leží právě toto provinilé vědomí.

Proč předvídaná exploze technologického růstu, kterou každý očekával - základny na Měsíci, robotické továrny - nenastala? Existují dvě možnosti. Buď byla naše očekávání ohledně tempa technologických změn nerealistická (v tom případě potřebujeme zjistit, proč tolik inteligentních lidí věřilo v opak), nebo nebyla (v tom případě potřebujeme zjistit, co zmařilo tolik věrohodných myšlenek a perspektiv).

Většina sociálních analytiků volí první vysvětlení a sledují problém k vesmírným závodům v době Studené války. Tito analytici přemýšlejí o tom, proč byly Spojené státy i Sovětský svaz tak posedlí myšlenkou kosmických letů. Nikdy to nebyl efektivní způsob, jak uskutečnit vědecký výzkum. A podpořilo to nerealistické myšlenky o tom, jak bude vypadat budoucnost lidstva.

Může odpověď znít, že jak Spojené státy tak Sovětský svat byly v minulém století společnostmi pionýrů, jedna expandující přes západní hranici a druhá na Sibiř? Nesdílejí oddanost mýtu neomezené, expanzívní budoucnosti, lidské kolonizace prázdných prostor, která pomohla přesvědčit lídry obou supervelmocí aby vstoupili do "kosmického věku", ve které bojovali o kontrolu nad samotnou budoucností? Ve hře tu nepochybně byly všemožné mýty, ale to nic nedokazuje ohledně proveditelnosti takového projektu.

Některé z těchto vědeckých fantasií (v této chvíli nemůžeme vědět které) mohly být snad uskutečněny. Mnohé vědecké fantasie předchozích generací byly uskutečněny. Ti kdo vyrůstali na zlomu století s četbou Julese Verna nebo H.G.Welse si představovali svět řekněme roku 1960 s létajícími stroji, raketami, ponorkami, rozhlasem a televizí - a to bylo přesně to, co přišlo. Pokud nebylo v roce 1900 neralistické snít o lidech cestujících na Měsíc, tak proč bylo v šedesátých letech nerealistické snít o tryskových batozích a robotických pradlenách?

Ve skutečnosti už v době, kdy byly tyto sny nastiňovány, se materiální základna pro jejich naplnění začínala vytrácet. Je důvod myslet si, že už v padesátých a šedesátých letech se tempo technologických inovací po opojném letu první poloviny století zpomalovalo. Poslední příval v padesátých letech, kdy se v rapidním tempu objevily mikrovlnná trouba (1954), antikoncepční pilulka (1957) a laser (1958). Ale od té doby technologický pokrok nabyl formy důmyslných nových kombinací existujících technologií (jako v soupeření ve vesmíru) a nových způsobů uvádění existujících technologií mezi spotřebitele (nejslavnějším příkladem je televize vynalezená v roce 1926 ale masově vyráběná teprve po válce). Nicméně protože závody ve vesmíru vyvolaly ve všech pocit, že dochází k významným pokrokům, v znikl populární dojem šedesátých let, že technologické změny se strašným a nekontrolovatelným způsobem zrychlují...

Bylo to právě kolem roku 1970, kdy nárůst počtu vědeckých pojednání publikovaných ve světě - údaj, který se přibližně od roku 1685 každých patnáct let zdvojnásoboval - začínal slábnout. Totéž platilo o knihách a patentech... Rekord v rychlosti lidského cesstování stále zůstává osádce Apolla 10. Pravda, maximální rychlost komerčních letů dosáhla vrcholu o rok později, rekordem 2 253 kilometrů v hodině, zahájením provozu Concordu v roce 1971. Ale tato rychlost nejen že se už nezvýšila; když byl Concorde v roce 2003 odstaven, klesla...

Průmyslový kapitalismus vyvolal extrémně rychlé tempo vědeckého pokroku a technologické inovace - jaké nemá v předchozí lidské historii obdoby. Dokonce i největší znevažovatelé kapitalismu, Karl Marx a Fiedrich Engels, oslavovali jeho uvolnění "výrobních sil". Marx a Engels také věřili, že trvalá potřeba kapitalismu revolucionovat prostředky průmyslové výroby bude jeho zhoubou. Marx tvrdil, že hodnotu - a tedy i zisky - lze z jistých technických důvodů získávat pouze z lidské práce. Konkurence nutí majitele továren mechanizovat výrobu, aby snížili pracovní náklady, ale zatímco je to pro firmu krátkodobá výhoda, mechanizace má za následek pokles všeobecné míry zisku.

Ekonomové 150 let debatovali o tom, zda to vše je pravda. Ale pokud by to pravda byla, pak rozhodnutí industrialistů neplnit výzkumné fondy vynálezců robotických továren, které v šedesátých letech každý očekával, a místo toho přemístit továrny do pracovně náročných a technologicky zaostalých provozů v Číně nebo na globálním Jihu by dával slušný smysl.

Jak už jsem poznamenal, existuje důvod myslet si, že tempo technologických inovací ve výrobních procesech - v samotných továrnách - se začalo zpomalovat v padesátých a šedesátých letech, ale vedlejší účinky americké rivality vůči Sovětskému svazu způsobili zdání, že se inovace zrychlují. Byl tu úžasný kosmický závod a vedle toho frenetické úsilí amerických průmyslových plánovačů aplikovat existující technologie pro potřeby spotřebitele, aby vznikl optimistický dojem vzrůstající prosperity a zaručeného pokroku, jenž by podkopal přitažlivost politiky dělnické třídy. Tyto kroky byly reakcí na iniciativy Sovětského svazu...

Americké vítězství v závodech ve vesmíru znamenalo, že po roce 1968 se už plánovači vážně nesnažili o soupeření. Ve výsledku byla mytologie poslední hranice uchována, i když zaměření výzkumu a vývoje se přesunulo daleko od čehokoliv, co by mohlo vést ke vzniku základen na Marsu a robotických továren...

Spojené státy ve skutečnosti nikdy neopustily gigantické vládou kontrolované projekty technologického vývoje. Z větší části se prostě přeorientovaly na vojenský výzkum - a nejen na projekty v sovětských měřítcích jako byly Hvězdné války, ale také na vývoj zbraní, výzkum komunikačních a průzkumných technologií a dalších témat souvisejících s bezpečností. Do jisté míry tomu tak bylo vždy: Miliardy na raketový výzkum vždy výrazně překračovaly sumy alokované do kosmického programu. Ale v sedmdesátých letech i základní výzkum začal být podřizován vojenským prioritám. Jedním z důvodů proč nemáme robotické továrny je i fakt, že zhruba 95% výzkumných fondů na robotiku protéká Pentagonem, který má větší zájem na vývoji bezpilotních letounů než na automatizaci papíren.

Lze nalézt argumenty i pro tvrzení, že přesměrování výzkumu a vývoje k informačním technologiím a medicíně nebylo ani tak reorientací k tržním spotřebitelským imperativům jako součástí celkového úsilí dovést technologické ponížení Sovětského svazu k totálnímu vítězství v globální třídní válce - viděném současně jako uvalení absolutní americké vojenské převahy v zahraničí a doma jako naprosté převálcování sociálních hnutí.

Neboť technologie které se objevovaly nejlépe posloužily sledování, pracovní disciplinaci a sociální kontrole. Počítače otevřely určité prostory svobodě, jak je nám neustále připomínáno, ale místo aby to vedlo k utopii zbavené práce, kterou si představoval Abbie Hoffman, byly uplatněny způsobem, který přinesl efekt přesně opačný. Umožnily financializaci kapitálu, jež uvrhla dělníky do zoufalého zadlužení, a současně poskytly prostředky, díky kterým zaměstnavatelé vytvořili "flexibilní" pracovní režimy, jež zničily tradiční pracovní bezpečnost a takřka všem navýšily počet pracovních hodin. Vedle exportu míst v továrnách to byl právě nový pracovní režim, co převálcovalo odborové hnutí a zničilo možnost účinné politiky dělnické třídy.

Mezitím, navzdory bezpříkladnému investování do výzkumu v medicíně a vědách o životě, stále čekáme na lék proti rakovině a běžnému nachlazení, a nejdramatičtější průlomy v medicíně nabyly formy léků jako Prozac, Zoloft nebo Ritalin - navržených přesně tak, aby zajistily, že splnění požadavků zaměstnavatele nás neuvrhne do úplného znefunkčňujícího šílenství...

V celkovém souhrnu se úroveň financování výzkumu od sedmdesátých let dramaticky navyšovala. Uznávám, že se nejdramatičtěji zvyšoval podíl prostředků z korporátního sektoru, až k bodu, že soukromé podnikání dnes platí dvakrát tolik než vláda, ale nárůst je tak veliký, že celkový objem vládních výzkumných fondů v reálných dolarech je mnohem vyšší než v šedesátých letech. "Základní", "zvědavostí motivovaný" nebo "od života odtržený" výzkum - ten, který není veden vyhlídkou na jakoukoliv bezprostřední praktickou aplikaci a který by s největší pravděpodobností vedl k neočekávaným objevům - dostává stále menší podíl z celku, ačkoliv i tak se úroveň financování základního výzkumu zvýšila.

Nicméně většina pozorovatelů se shoduje, že výsledky jsou ubohé. Zajisté už nepozorujeme nic, co by se podobalo nepřetržitému proudu konceptuálních revolucí - genetická dědičnost, relativita, psychoanalýza, kvantová mechanika - na nějž si lidé zvykli a očekávali jej před sto lety. Proč?

Částečnou odpovědí je koncentrace zdrojů do několika gigantických projektů: "velká věda", jak se tomu začalo říkat. Projekt mapování lidského genomu je často citován jako příklad. Po utracení takřka tří miliard dolarů a zaměstnání tisíců vědců a pomocného personálu v pěti různých zemích posloužil hlavně ke zjištění toho, že ze sekvencování genů se nedá zjistit příliš poznatků, které by někomu byly k užitku. A co více, humbuk a politické investice obklopující takové projekty demonstrují, do jaké míry je dokonce i základní výzkum dnes tažen politickými, administrativními a marketingovými imperativy, které snižují pravděpodobnost čehokoliv revolučního na minimum.

Zde nás fascinace mýtickými počátky Sillicon Valley a Internetu zaslepila vůči tomu, co se skutečně děje. Dovolila nám představovat si, že výzkum a vývoj jsou nyní primárně taženy malými týmy odvážných podnikatelů, nebo tím typem decentralizované spolupráce, jež vytváří open-source software. Tak tomu ale není, i když tyto výzkumné týmy mají největší pravděpodobnost dospět k výsledkům. Výzkum a vývoj jsou stále taženy velkými byrokratickými projekty.

To co se změnilo je byrokratická kultura. Rostoucí vzájemná provázanosst vlády, univerzit a soukromých firem vedla všechny k přijetí jazyka, senzibility a organizačních forem pocházejících z korporátního světa. Ačkoliv to mohlo pomoci při vzniku dobře prodejných produktů, protože od toho tu korporátní byrokracie je, pokud jde o podněcování originálního výzkumu, výsledky byly katastrofální.

Moje vlastní poznatky pocházejí z univerzit, jak ve Spojených státech, tak v Británii. V obou zemích během posledních třiceti let došlo ke skutečné explozi poměru pracovního času věnovaného administrativním účelům na úkor prakticky všeho ostatního. Na mé vlastní univerzitě například máme více administrátorů než členů fakulty - a také od těch se očekává, že stráví přinejmenším stejné množství času administrativou jako učením a výzkumem dohromady. Totéž platí víceméně pro univerzity po celém světě.

Nárůst administrativní práce je přímým důsledkem zavedení technik korporátního managementu. To je bez výjimky zdůvodňováno zvyšováním efektivity a zavedením konkurence na všech úrovních. To k čemu skutečně vedou je, že každý tráví většinu času snahou věci prodat: grantové žádosti; hodnocení od kolegů; letáky nových interdisciplinárních oborů; instituty; konferenční workshopy; samotné univerzity (které se nyní staly značkami, jež je třeba marketingovými metodami nabízet budoucím studentům nebo přispěvatelům); a tak dále.

Jak je univerzitní život zdoláván marketingem, vznikají dokumenty vychovávající imaginaci a kreativitu, jež by mohly zrovna tak být určeny k uškrcení imaginace a kreativity hned po narození. Ve Spojených státech se v posledních třiceti letech neobjevila žádná nová významná práce v oblasti sociální teorie. Byli jsme redukováni na ekvivalent středověké scholastiky, když píšeme nekonečné anotace francouzské teorie sedmdesátých let, navzdory provinilému vědomí, že pokud by se dnes na akademické půdě měly objevit ekvivalenty Gillese Deleuze, Michela Foucaulta nebo Pierra Bourdieu, nedostaly by definitivu.

Bývaly doby, kdy akademická půda byla pro společnost útočištěm excentriků, brilantních a nepraktických. Už není. Je to nyní doména profesionálních sebemarketérů. Ve výsledku, v jednom z nejbizarnějších záchvatů sebedestruktivity v dějinách, jsme se zžejmě rozhodli, že pro excentrické, brilantní a nepraktické občany není v naší společnosti místo. Většina strádá ve sklepech a v nejlepším případě provedou příležitostný, akutní zákrok prostřednictvím internetu.

Pokud toto vše platí v sociálních vědách, kde je výzkum dosud prováděn s minimální nadřazenou organizační strukturou a převážně jednotlivci, můžete si představit, o co horší je to pro astrofyziky. A nakonec jeden z nich, Jonathan Katz, nedávno varoval studenty zvažující kariéru ve vědách. I když projdete obvyklou desetiletou periodou strádání coby poskok někoho jiného, řekl, můžete očekávat, že vaše nejlepší myšlenky budou narážet na každém kroku...

Zdravý rozum říká, že pokud chcete maximalizovat vědeckou kreativitu, najdete nějaké bystré lidi, dáte jim zdroje které potřebují aby následovali jakoukoliv myšlenku, která je napadne, a necháte je na pokoji. Většina na nic nepřijde, ale jeden nebo dva mohou něco objevit. Ale pokud si přejete minimalizovat možnost neočekávaného průlomu, tak tíž lidé nedostanou žádné zdroje, pokud nestráví spoustu času soupeřením mezi sebou, aby vás přesvědčili, že předem vědí, co objeví...

Giovanni Arrighi poznamenal, že britský kapitalismus po ekonomické bublině vyvolané společností South Sea do značné míry opustil korporátní formu. V době průmyslové revoluce Británie místo toho spoléhala na kombinaci velkých financí a malých rodinných firem - což je vzorec, který se udržel po celé další století, v době maximálního tempa vědeckých a technologických inovací. (Británie té doby byla také stejně proslulá velkorysostí k podivínům a excentrikům, jako je současná Amerika proslulá svou netolerancí. Obvyklým prostředkem bylo dovolit jim stát se venkovskými faráři, kteří se podle očekávání stali jedním z hlavních zdrojů amatérských vědeckých objevů.)

Současný byrokratický korporátní kapitalismus nevznikl v Británii, ale ve Spojených státech a Německu, dvou soupeřících mocnostech, které strávily první polovinu dvacátého století dvěma válkami o to, kdo nahradí Británii v roli dominantní světové mocnosti - válkami, které dost přiměřeně vyústily ve vládou sponzorované vědecké programy vývoje jaderné bomby. Je tedy signifikantní, že naše nynější technologická stagnace zřejmě začala po roce 1945, když Spojené státy nahradily Británii v roli organizátora světové ekonomiky.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

(David Graeber je americký antropolog a anarchista vyučující sociální antropologii na Goldsmiths, University of London. Působil také jako profesor antropologie na Yale University (do roku 2007, poté byl kontroverzním způsobem vyexpedován). Angažuje se ve prospěch hnutí Occupy Wall Street.)

Vytisknout