Naše současná krize

13. 6. 2012 / Stanislav Heczko

Slovo krize je odvozeno z řečtiny, kde "krisis" (κρίσις) znamená soud, soudní jednání, soudní úřad, právo či spravedlnost. Krize je současně nebezpečím či ohrožením, jelikož může vyústit do katastrofy, a současně šancí získat "přidanou hodnotu", přejít na kvalitativně vyšší úroveň. Samotný přechod určitého systému do nového, kvalitativně odlišného stavu, může mít podle Thomovy teorie katastrof minimálně tři podoby: náhle skokové řešení směrem nahoru či dolů (katastrofa), zpětně směřování k určitému bodu, ale jinému než původní výchozí stav (hystereze) či proces postupných změn k novým stavům (divergence). V kontextu současné krize je důležité si uvědomit, že krize představuje normální formu pohybu, existence a vývoje moderní společnosti, kdy za "porodních bolestí" přichází na svět nová forma (nové stádium) moderní společnosti.

Již kolem čtyřiceti let prožíváme tzv. civilizační krizi. Tato krize je mnohorozměrná - jde o krizi hospodářskou, sociální, politickou, ekologickou i morální. Zahrnuje v sobě i nebezpečí (riziko) poměrně rychlé globální smrti lidstva. Český filosof Milan Machovec identifikoval až pět možných hrozeb rychlé globální smrti lidstva - hrozbu nukleární, ekologickou, populační, epidemickou a narkomanickou. Současnou krizi lze pojímat jako součást této civilizační krize a bezesporu se jedná o krizi systémovou, která pro stávající sociálně ekonomický systém globálního kapitalismu buď skončí katastrofou, nebo jej posune na novou, vyšší úroveň. Soudím, že nelze zjednodušeně vidět kořeny této krize v tom, že vyspělé západní společnosti si žily a žijí takříkajíc nad poměry (Štěpán Pírko).

Kořeny současné globální finanční krize nutno spatřovat v plíživém neoliberálním převratu, zahájeném před třiceti léty. R. Reagan a M. Thatcherová tehdy "obrátili kapitalismus na novou víru" (Noreena Hertzová). Západ se "jejich zásluhou" odvrátil od neoklasického liberalismu keynesiánské ekonomie a přijal neoliberální experiment Nové pravice, kdy stát má v první řadě zajišťovat vymahatelnost práva, stabilitu měny a vytvářet vhodné podnikatelské prostředí. Stát nemá v tomto kontextu garantovat veřejné blaho, jen zmírňovat nejhorší lidské utrpení. Byl zavržen pojem relativní chudoby a hranice chudoby se měla nadále definovat podle absolutních standardů potřeb. Došlo ke zrušení regulace cen, dividend a devizové kontroly, byla provedena privatizace státních podniků, přitvrdily se podmínky pro poskytnutí sociálních dávek, snížily se přímé daně a byla odstraněna omezení výše úroků.

Rozhodující zde bylo umožnění lichvy, kdy výše požadovaných úroků už nebyla regulována a úroky klidně mohly překračovat úroveň zhodnocení produktivního kapitálu (Lubor Karlík). To umožnilo nebývalou expanzi finančního kapitálu, která se děje nejen do šířky, ale i do hloubky - jedná se zde o podřízení celého světa a života všech lidí zhodnocovacím potřebám kapitálu. Deregulace sice učinila finanční trhy aktivnějšími, energičtějšími a otevřenějšími, ale zároveň se staly méně stabilními, podléhajícími snadno falešným informacím, podvodům a vychylování z rovnováhy. Určitá demokratizace finančního (kapitálového) trhu tak vede k novému chaosu, který paradoxně většinou postihuje právě drobného investora a obyčejného občana.

Za hlavní příčinu globální finanční krize se obvykle považuje nadměrná úvěrová expanze. Ta nakonec vyústila v růst zadluženosti domácností, firem a států (vlád). Úvěrová expanze byla ovšem jen prostředkem, jak řešit keynesiánský problém realizace, tedy problém prodat vyrobené produkty, což vyžaduje zabezpečit dostatečnou koupěschopnou poptávku. Neoliberální politika totiž vedla k nebývalému nárůstu příjmové diferenciace, kdy bohatla především malá část společnosti a většina chudla hlavně relativně a někdy i absolutně. Majetní sice více spoří (absolutně i relativně), ale ne všechny jejich úspory se automaticky mění v investice a tím i v poptávku. To spolu s nedostatečnou soukromou spotřebou vede k tomu, že se nedaří prodat vyrobené statky. Řešení spočívalo právě ve štědrém poskytování úvěrů, ty však je nutno časem splatit. A pokud není z čeho, pak vznikají dluhy.

V důsledku poklesu přímých daní, privatizace státních podniků, zrušení progresivního zdanění důchodů (tzv. rovná daň) či zavedení stropů na sociální pojištění slábla příjmová stránka státních (veřejných) rozpočtů. Na druhé straně rostly nezbytné vládní výdaje spojené s řešením bankovní a hospodářské krize. Státní pomoc bankám a stimulace hospodářského růstu samozřejmě vedly k prohloubení schodků veřejných rozpočtů. Vlády si na pokrytí deficitů vypůjčovaly od veřejnosti prodejem státních dluhopisů na kapitálovém trhu. Prováděly tedy tzv. dluhové financování deficitů. Kumulace deficitů státních rozpočtů pak vedla ke značnému nárůstu státních (veřejných) dluhů a k tzv. dluhové krizi. Některé země se tak dnes ocitají na pokraji bankrotu. Nejblíže má k němu Řecko, ohrožené jsou však i další země - Irsko, Itálie, Španělsko, Portugalsko a dokonce i USA. Dluhová krize ještě více komplikuje plnění tzv. Maastrichtských kritérií v rámci Evropské měnové unie a ohrožuje tím stabilitu jednotné evropské měny. Přichází tedy tzv. krize eura (krize eurozóny). Dluhová krize a krize eura se tak staly třetí etapou světové finanční krize, po bankovní a hospodářské krizi, nejde však o etapu poslední (Pavel Dvořák).

Tzv. Lafferova křivka, kdy nižší zdanění má vést k růstu příjmů z daní, se empiricky nepotvrdila. Základní ideje neoliberální ekonomie (monetarismu a ekonomie strany nabídky) byly globální finanční krizí zpochybněny. Navíc nedostatečné rozpočtové příjmy podlomily schopnost financovat dosaženou úroveň sociálního státu. Neoliberální "plíživý převrat" tak proměnil celou společnost. Slábne střední třída a roste nebezpečí nadměrného vlivu krajní pravice. To vše ohrožuje další demokratický vývoj ve vyspělých zemích.

Zvrátit tento nepříznivý vývoj nebude nikterak jednoduché. Nutno změnit některé základní prvky dosavadního vývoje. Jako nezbytné se jeví návrat k progresivnímu zdanění důchodů, zrušení stropů na sociální pojištění, růst přímých daní, opětovné zavedení oddělení komerčního a investičního bankovnictví, zrušení anonymních akcií, posílení vlivu státu v ekonomice a přísnější regulace finančních trhů. V platnost by měl vstoupit zákon o státní službě. Samozřejmostí by se měly stát registrační pokladny a majetková přiznání. Žádoucí změny by přitom měly získat masovou podporu, jinak se nic nezmění a vládní reformy zdravotnictví a důchodového pojištění završí neoliberální "plíživý převrat". Situace je velice vážná, hrozí dokonce kolaps světové finančního systému a řešení bude nutně dlouhodobé. Bude vyžadovat rovněž nemalé náklady a oběti. O to, kdo by měl nést nezbytné náklady a přinášet oběti, se jistě povede politický střet. Jeho výsledek pak v mnohém rozhodne o naší blízké i vzdálenější budoucnosti.

Literatura

:

Dvořák, P.: Finanční krize a její fiskální důsledky, Socioekonomické a humanitní studie, č. 1/2012

Heczko, S.: Nástin interdisciplinární analýzy cyklického vývoje tržních ekonomik, disertační práce, FNH VŠE v Praze, Praha 2003, dostupné z http://lko.nazory.cz, rubrika texty

Heczko, S.: Finanční krize - realita a perspektivy, http://rodon.cz, Studie a komentáře, 1. 11. 2011

Hertzová N.: Plíživý převrat. Globální kapitalismus a smrt demokracie, nakladatelství Dokořán, Praha 2003, ISBN 80-86569-42-2

Karlík, L.: Nejen o monetarismu, Iluze a realita, Prof. Dr. Lubor Karlík, Praha 1999

Machovec, M.: Smysl lidské existence, nakladatelství Akropolis, Praha 2002

Pírko, Š.: Nesmyslnost záchran aneb Kdy krize skončí, 2009, dostupné z http://blog.aktualne.cnetrum.cz/blogy/stepan-pirko.php?itemid=7562

Vytisknout