Plivance a facky české politiky

11. 6. 2012 / Marek Řezanka

Ministr Kalousek začíná být kromě "nejlepšího ministra financí v Evropě" také přeborníkem na uštědřování a přijímání facek a na "vylepšování" politické kultury vůbec. Tento novodobý arbiter elegantiae nemá problém pozurážet kde koho a přitom budit zdání, že široko daleko není slušnějšího a zodpovědnějšího politika. Málokdo si může dovolit tu označit koaličního partnera za mimořádně "slizkého a odporného", jindy nařknout premiéra země, že je v čele vlády jen díky kmotrům z ODS či že europoslanci za ODS, H. Fajmon a I. Strejček, jsou bezvýznamní idioti, a ondy s vážnou tváří prohlásit, že sociální demokraté v krajích kradou, aniž se to považuje za krajně nevkusné a hraničící s pomluvou. Snad mu pomáhá hluboký hlas a klidná rozvážná mluva s dostatkem mimiky a gest -- a tvář pokerového hráče, který se nebojí ze všech kolem sebe nadělat v očích lidí šimpanze, jen ze sebe symbol důstojnosti a mravní čistoty. Samozřejmě že takto ho vnímá jenom část veřejnosti -- ale je překvapivé, že ho tak vůbec vnímat může. Na rozdíl od premiéra země, kterému prý bylo v případě falešné esemesky, údajně od Kalouska, hned jasné, že ministr financí není jejím autorem.

"Že se jedná o falešné zprávy jsem pochopil v okamžiku, kdy mi přišla SMS od Miroslava Kalouska a vyzývala mne k morální obrodě," prozradil se smíchem Nečas na tiskové konferenci po jednání vlády. Více snad ani dodávat nemusel.

Sociální demokraté, konkrétně například L. Zaorálek, Kalouska podezírají, že provokuje záměrně a že násilí vyhledává. Že se zkrátka řídí pokynem o útoku jako nejlepším způsobu obrany. Proto se vydává mezi demonstranty, kteří mu k vůli jeho postojům a činům nemohou přijít na jméno. Pokud sám fackuje, je to výchovné, když je fackován, je to zbabělé. Nějaký ten plivanec na saku potom jenom podtrhne ubohost těch, kterými z duše pohrdá.

Do médií Kalousek vysílá jednoznačný vzkaz. Dialogu se nebrání, ale protestující nechtějí argumentovat, zmohou se pouze na agresi. Zato Kalousek je diskutér jedna báseň -- možná by měl dostat titul muž kompromisu roku. Jako by plivanec na klopě pana ministra měl zakrýt skutečnost, kdy tento politik dlouhodobě bojkotuje doporučení a požadavky odborů a nechá je řečnit, aniž se jejich výtkami seriózněji zabývá. Nikde se nepropírá, jaký odhad vývoje ekonomiky měl Kalousek a jaký odbory, jak Kalousek za tento odhad odbory v Otázkách Václava Moravce povýšeně kritizoval a jaká byla skutečnost. Odbory budou pro pana ministra vždy jenom komárem za uchem, i kdyby bzučely stokrát pravdivě.

Co Kalouskovi odbory mohou, jim sice po vzoru M. Topolánka neukáže, ale dává jim to soustavně najevo jinak. Odboráři proto odmítají v rámci tripartity docházet na jednání s vládou a zaměstnavateli. Je to totiž stejné, jako by mluvili do dubu, a to časem unaví každého. K námitkám odborů k tzv. důchodové reformě i k protestům proti eliminaci možnosti občanů stávkovat je vláda zcela hluchá. Důchodovou reformu se vláda odložit nechystá a nezastaví ani přípravy zákona o stávce. Proč je také poslouchat, když nemají žádnou moc. A když budou chtít protestovat, ať si plivnou, aspoň se "slušná veřejnost" u svých obrazovek otřese hnusem, jací jsou to grobiáni a nevychovanci. Demonstranti proti kapitalistickému systému na Klárově jsou pak označeni za blázny a výtržníky, které je potřeba odklidit, jako se zbavujeme odpadu. A spolu s nimi je smeteno téma, zda je kapitalismus udržitelný a zda současná krize, nazvaná ekonomickou, není vlastně krizí kapitalismu v jeho posledním vývojovém stádiu, které nejlépe charakterizuje Čína.

Ono je pro politickou reprezentaci lepší tímto tématem se více nezabývat. Ještě by se totiž mohlo řešit, zda údajná korupce hejtmana Ratha je skutečně pouze výjimečným selháním jinak čistých politických představitelů, nebo rysem pro stávající kapitalismus zcela typickým. To by mohlo lidi znepokojit. Takto mají svého Ratha a mohou klidně spát, že zločinec byl odsouzen dříve, než by soud mohl třeba přijít na to, že je jako jeden z mála v tomto ohledu nevinen.

Lidé se však zřejmě neznepokojují ani jinými věcmi. Například, zda je možné, aby zdravotnictví fungovalo jako nadnárodní firma, kde je maximum zisku kumulováno do co nejméně rukou. Shodou okolností v sobotu Prahou pochodovali lidé v čele se známými osobnostmi v rámci akce Avonu proti rakovině prsu. Kdo z účastníků sobotního pochodu se zároveň účastnil demonstrace 27. 3., která byla namířena proti krokům ministerstva zdravotnictví, vedoucím k razantnímu omezení zdravotní péče a zhoršení její dostupnosti, kvality a bezpečnosti? Mimo jiné se jednalo i o dostupnost klinické onkologie. Ale to už by asi vyžadovalo jiné zaštítění pochodu a jinou barvu triček jeho účastníků. O farmaceutických firmách a jejich výdělcích na lécích proti leukemii, jež by si jeden z pochodujících mohl dovolit opatřit možná tehdy, pokud by se ostatní aktivisté na něj složili, nepadlo bohužel také ani slovo. Ono je to pro vládnoucí jednodušší, padají-li facky místo slov. Fackovací panák je totiž lépe odstranitelným než nepohodlný řečník, který má navíc co říci a jenž dokáže o své pravdě ostatní přesvědčit.

Jistý potenciál v tomto ohledu má Eliška Wagnerová. Ve svém článku v Právu ze dne 4. 6. 2012 mj. píše: "Nemajetní či málo movití pacienti se tak stávají diskriminovanými ve vztahu k poskytování zdravotní péče z veřejného zdravotního pojištění (čl. 31 Listiny) právě na základě svého (nedostatečného) majetku, což Listina v čl. 3 odst. 1 zakazuje. Problém tkví již v samotném § 13 zákona o veřejném zdravotním pojištění, který nezná jiná než ekonomická kritéria pro rozlišování standardu a nadstandardu a staví pacienty do role vyvolených a páriů.

Celá reforma, počínaje zaváděním poplatků, které jsou příjmem lékařů či nemocnic, nikoli pojišťoven, popírá vlastní a tradiční účel zdravotního pojištění. Nenazývám ji proto reformou, nýbrž restaurací poměrů z počátku 19. století."

Není se co divit, že se Petr Nečas nechal unést emocemi a opřel se do tehdy ještě soudkyně Ústavního soudu slovy, že den, kdy E. Wagnerová odejde z funkce, bude to pro něho "svátek demokracie". Bylo to v březnu a Wagnerová poukázala na asociálnost vládních "reforem" s tím, že nehodlá žít ve státě, který se chová jako asociál.

Vláda zatím opět v tichosti uhnula od svého slibu, že své reformy bude lidem více vysvětlovat. To již dávno pochopila, že zkrátka není možné -- a tak místo vysvětlování obrací pozornost lidí jinam. K hodinkám odboráře Dufka, k milionům v krabici od vína či k plivanci na Kalouskově obleku. Je to jistě příjemnější, než řešit, co má ministr s chemickou praxí všechno na triku.

Zatím se čím dál více blíží výročí upálení muže, který měl mimořádný smysl pro humor a který byl ve své době morální autoritou. Nebude to výročí nijak kulaté, ale bude nesmírně žhavé -- a to bez ohledu k tomu, jak bude parné léto.

Již brzy si připomeneme 597 let od procesu s mužem, který tvrdě odsuzoval kupování odpustků (jakýsi nadstandard pro bohaté v oblasti spravedlnosti) a nešetřil kritikou katolické církve, která byla výrazným politickým hráčem a rozhodovala o dění v Evropě i mimo ni. Kulisa letošní připomínky upálení profesora a humanisty v jedné osobě bude svérázná. Bude ušitá z bezprecedentního navracení církevního majetku, aniž je dostatečně průkazné, že církev dostane to, na co má podle historických pramenů nárok a že nedostane nic, co jí už vráceno bylo. Poté, co mnozí představitelé jako věrní podpůrci státu kolaborovali s minulým režimem, modlí se dnes za vládní reformy a svým ovečkám vzkazují, že tyto reformy jsou nutné -- chtělo by se říci dané od boha.

Katolická církev tak jednak zapomíná, že její ovečky tvoří jen zlomek celkového stáda a jednak promarňuje šanci na svou vlastní reformu. Šanci přiblížit se lidem a pomáhat jim řešit jejich problémy a nabízet pomocnou ruku. O to jí ale zřejmě nejde, jako jí o to nešlo ve století patnáctém.

Odborům dochází dech -- a to vše po jedenadvacátém květnu vypadalo na to, že se nadechnou ke generální stávce. Sociální demokracie se na hranici upálit nechat nechce a že by proti církevním restitucím více brojila se čekat nedá (je spíše zaměstnaná obviněními a útoky proti svým hejtmanům), president republiky se pak z naprostého odpůrce stal přítelem katolické církve a radí jí, jak porazit ďábla v podobě sociálního státu -- až by jediné ekumenické oko nezůstalo suché.

Oproti tomu veřejnosti nepříliš známé Hnutí za přímou demokracii touží výročí upálení Mistra Jana Husa náležitě připomenout, se všemi přesahy do současnosti. Dne 6. 7. od 10:00 uctí toto hnutí památku výrazné osobnosti středověkého vysokého školství a reformátora. Následovat bude zmínka o současných církevních restitucích a rozbor stavu české společnosti na počátku jedenadvacátého století. Nic veselého to nebude. Už proto, že je tu až mnoho styčných ploch s epochou, o níž se dnes mluví především v souvislosti s následným pálením a bořením hradů a kostelů a téměř vůbec v souvislosti s šířením vzdělanosti mezi "prostý lid" a v souvislosti se svobodným individuálním výkladem bible. Žijeme ve společnosti, kde vládne slabý premiér a "liška ryšavá", ministr Kalousek, vytváří prostředí, v němž střední a nízkopříjmové vrstvy populace chudnou. Mezi lidmi se šíří naštvanost. Naštvanost z vlastní špatné situace i z pocitu bezpráví. K této naštvanosti přispívá systémový postup policie v případě Romana Janouška či v případě přítomnosti ozbrojených složek státu ve sněmovně. Přispívá k ní řada nešetřených či nedošetřených kauz s podezřením na korupci, během nichž se vypařilo tolik miliard, že by stát konečně nemusel dlužit jako štáboficír. Opomenout nelze zfušované projekty na výběr peněz z fondů Evropské unie, od nichž se pozornost obrací cíleně na jednoho konkrétního hejtmana. O J. Dobešovi se taktně pomlčí, stejně jako se nebude mluvit o odsouzeném V. Bártovi, třebaže je zatím odsouzen nepravomocně. Proč by se do politiky nevrátil, když Veverky vystřídala v koalici strana, které ke zvolení stačilo jen o málo více než 1 770 hlasů - a k tomu ani volbami neprošla?

Co je na tom, že ochránce práv, Varvařovský, má výhrady k práci ministra Drábka či že zatímco Rath je ve vazbě, nějaké šetření kauzy IZIP (knížky pacienta) nemůže být na pořadu dne? Ministr Drábek žádná pochybení nepřipouští a že se objevují zprávy o lidech, kteří se cítí být jeho politikou šikanováni a kteří nevidí východisko ze situace, kterou nezavinili právě kvůli špatně nastaveným normám z jeho dílny, si nepřipouští. Ředitelství silnic a dálnic se ještě nestačilo vypořádat s kauzou M. Haly, o níž je na rozdíl od kauzy Rath ticho po pěšině (či po dálnici?) -- a už se dozvíme, jak se šéfem karlovarské pobočky této organizace stává muž spojovaný s nepříliš průhledným výběrovým řízením známým jako karlovarská losovačka. Ministr dopravy je však muž na svém místě, který se vzepřel stranickému vedení, když to vypadalo, že by Véčka z vlády odešla -- a který dal všem srozumitelně najevo, že on nikam odcházet nebude, kdyby si měl novou stranu ze země vydupat.

Než nás všechny vláda za vydatné pomoci médií opije Rathovým, mimořádně silným, vínem, zkusme si připomenout kauzy Ivany Doubové v Karlových Varech či Milana Kindla v Plzni a propojme si je s děním na úrovni celostátní. Připomenutí Husovy památky je v těchto dnech více než aktuální. Už proto by představitel Hnutí za přímou demokracii, dr. Milan Valach, neměl být médii soustavně bojkotován a měl by dostat prostor pro prezentaci koncepce přímé demokracie. I když je pro vládu bezesporu snadnější ukazovat své odpůrce jenom jako agresivní pologramotné nevychovance, s nimiž se - to přece každý uzná -- bavit nedá. Takovéto hnutí je potenciální silou, z níž by mohl mít strach i nebojsa Kalousek. Jeho představitelé nemají ani kostlivce ve skříni, ani peníze v krabici od vína, argumenty mají propracované a roky vypilované a diskuse se nebojí. Nemají potřebu na nikoho plivat ani nikoho fackovat -- zato však chtějí, aby určitá témata neusnula a nedala se k ledu. Možná výročí upálení evropské výrazné osobnosti bude milníkem, kdy se prozatím malé hnutí zviditelní a bude s ním nezbytné počítat. Zatím musíme být rádi za vlaštovky v podobě E. Wagnerové, J. Dienstbiera mladšího, I. Švihlíkové či V. Dvořákové. Jinak bychom si mohli myslet, že vládnoucí sestava má našlápnuto k naprosté destrukci státního sektoru a přitom nás bude obšťastňovat na věčné časy. Bylo by pak malou útěchou, že věčné časy trvaly naposledy čtyřicet let a když je lidstvo snad o něco chytřejší, že by mohly trvat již jen polovinu této doby.

Vytisknout