Workfare

13. 6. 2012 / Zdeněk Rous

Workfare je některými sociology zabývajícími se sociální politikou dáváno do opozice k "welfare". Anglické slovíčko welfare znamená blahobyt a "welfare state" je anglické označení pro sociální stát. Proto někteří autoři začínají hovořit o "workfare state" -- státu workfare. Zatímco welfare přispívalo k dekomodifikaci ("odzbožnění") práce a mohlo poskytovat úkryt před nepřízní na pracovním trhu, workfare tlačí opačným směrem -- ke komodifikaci práce a naprosté závislosti námezdně pracujících na pracovním trhu.

V případě welfare se hovoří o tom, že člověk je chápán jako občan disponující sociálními právy. To znamená, že má bezdpodmínečný nárok na pomoc, pokud se ocitne v tíživé sociální situaci. Tento nárok je součástí jeho občanských práv. V případě workfare se tento nárok váže na povinnost vykonávat práci nebo na povinnost participovat na programech, které člověka "připravují na uplatnění na pracovním trhu". Práce vynucená hrozbou odebrání či snížení dávek údajně učí člověka pracovním návykům. Různé programy mu mají "pomoci rekvalifikovat se pro vhodnou pozici" a "pomoci hledat zaměstnání".

Workfare vyžadováním práce a participace na různých časově náročných a často ponižujících činnostech (např. systém hlášení se na poštách DONEZ) vede k odregistrovávání lidí ze sociální pomoci a zvyšuje soutěžení na pracovním trhu. To vede v zejména v podmínkách masové nezaměstnanosti ke snižování ceny práce a disciplinaci námezdně pracujících, což jsou kromě veřejně deklarovaného šetření státního rozpočtu skutečné cíle workfare. Workfare programy rovněž mohou snížovat počet dostupných nabídek zaměstnání prostě tím, že práce, která by mohla být vykonávána zaměstnancem, je místo toho vykonáváná nezaměstnaným příjemcem sociální pomoci.

Sociální pomoc jako regulace pracovních trhů

Programy sociální pomoci jsou důležitým prostředkem regulace pracovních trhů. Kapitalistické ekonomice jsou kromě období expanze vlastní rovněž opakující se období úpadku. Piven a Cloward ve své knize Regulace chudých na případu USA ukázali, že těmto periodickým cyklům v ekonomice odpovídají rovněž cykly v státem poskytovaných programech sociální pomoci. V období ekonomické krize dochází v důsledku masové nezaměstnanosti k sociálním nepokojům. Tyto sociální nepokoje se stát snaží tlumit prostřednictvím zavádění programů sociální pomoci. Naopak v období ekonomické expanze dochází k upravení a omezení těchto programů sociální pomoci za účelem tlačení nezaměstnaných příjemců pomoci zpět na pracovní trh a vynucování práce a pracovní disciplíny.

Dvěmy hlavními funkcemi sociální pomoci jsou dle těchto autorů udržování pořádku a vynucování práce. K tomu, aby byla v období ekonomické expanze vynucena práce, slouží dva hlavní způsoby úpravy programů sociální pomoci. První z nich je omezování počtu lidí, kteří mají na pomoc nárok, a druhý spočívá ve veřejné degradaci těch, kterým je povoleno být nadále příjemci pomoci. Ti jsou nuceni podstupovat ponižující rituály a jsou vystavováni veřejnému pohrdání.

Musí platit princip, podle něhož ten, který přijme i to nejhorší zaměstnání s nejhorší mzdou a nejhoršími pracovními podmínkami, na tom musí být lépe než ten, který to neudělá. Upravování programů sociální pomoci podle momentální poptávky po práci na pracovním trhu slouží k hledání rovnováhy mezi nabídkou prácovní síly a poptávkou po ní a umožňuje vyrovnávání se s nestabilitou, která je kapitalistickému systému vlastní. Určitý počet nezaměstnaných je v kapitalismu nutný a programy sociální pomoci umožňují efektivní nasazení této Marxovy "rezervní armády práce" v případě potřeby.

Prostřednictvím veřejné degradace nezaměstnaných, jejich očerňováním a jejich přinucením k participaci na nesmyslných rituálech (např. hlášení se na poštách; povinné hledání zaměstnání tam, kde není) je vyvoláván strach v pracujících masách a vynucována jejich pracovní disciplína. Proč ale prostřednictvím workfare tlačit lidi na pracovní trh, kde po jejich prácovní síle není dostatečná poptávka? Podle sociologa Jamieho Pecka se workfare vhodně doplňuje s prekérnímí pracovními kontrakty, jejichž rozšiřování na úkor kontraktů stabilních, je pro současnou dobu charakteristické.

Workfare a disciplinace pracovní síly v podmínkách prekérní práce

Jamie Peck se ve své knize Státy workfare zabývá programy workfare a jejich rozšiřováním z "Mekky neoliberalismu" (USA) po celém světě. Poukazuje na to, že flexibilizace pracovních trhů (prekarizace práce) a programy workfare, jdou ruku v ruce a vzájemně se doplňují. Stejně jako dochází k všeobecnému rozšířování prekérní práce (tam kde kdysi byla standartem stabilní práce), dochází i k rozšiřování programů workfare. Podle Pecka hrozí, že "sociální státy budou nahrazeny státy workfare". Právě v tomto kontextu začíná dávat zavádění workfare programů a ponižujících rituálů s ním spojených (veřejné zametání ulic, hlášení se na poštách či placení jasně identifikovatelnou sociální kartou v obchodech) jasnější smysl i v podmínkách masové nezaměstnanosti a pokračující ekonomické stagnace. Tím, že tlačí nezaměstnané na trh práce, zvyšuje soutěžení o nízce placená zaměstnání s nejistými kontrakty a špatnými pracovními podmínkami. Tímto způsobem produkuje poddajnou a disciplinovanou pracovní sílu. Workfare obecně znamená zhoršení pracovních podmínek jak pro nezaměstnané příjemce pomoci, tak pro většinu pracujících. Přispívá k vytváření prekérních pracovních kontraktů jako normy na pracovním trhu.

Velká lež o sociální pomoci

Přesto však mívá omezování sociální pomoci a zavádění donucujícího workfare širokou veřejnou podporu. Mnoho lidí odmítá údajně příliš štědrou sociální pomoc a volá po "donucení příživníků k práci". Nejhlasitější mezi nimi jsou často ti, kteří stojí ve společenské struktuře těsně nad nezaměstnanými a kteří žijí v dojmu, že na ty pod sebou (příjemce sociální pomoci) musejí doplácet. Nezaměstnaní nešťastníci jsou běžné označováni za lenochy a příživníky. Je to částečně důsledkem toho, co Piven a Cloward nazvali Velkou lží o sociální pomoci (Great Relief Hoax). Konzervativní teoretici, politici a jejich spojenci mezi žurnalisty dokázali to, že sociální pomoc je vnímána jako zdroj vytváření závislosti na státu. Tato údajná závislost na státu je podle nich hlavním důvodem pokračování chudoby. Omezením sociální pomoci (resp. jejím spojením s povinností zdarma pracovat) dojde dle této teze k narušení závislosti na sociální pomoci a snížení chudoby.

Ve skutečnosti však ze sociální pomoci těží nejen nezaměstnaní, ale i většina pracujících. Ti, jejichž pracovní síla má na trhu práce pouze nízkou hodnotu, jsou na tom lépe, když jsou chráněni sociální pomocí. Stejně tak většina pracujících těží z toho, že s nezaměstnanými příjemci sociální pomoci nemusí na pracovním trhu soutěžit. Sociální pomoc tak podle Piven a Clowarda klade jakési dno pod mzdy a pracovní podmínky na pracovním trhu.

Volně zpracováno zejména podle knih:

Peck, Jamie. 2001. Workfare states. Guilford Press.

Piven, Frances F., and Richard A. Cloward. 1993. Regulating The Poor: The Functions of Public Welfare. Vintage Books.

Vytisknout