Neototalitou proti postdemokracii?

17. 4. 2012 / Michal Petřík

Věčně se rozpadající trojkoalice?

Výsledkem našich voleb bývají nestabilní, rozpadávající se vládní koalice tří stran (1996, 2002, 2006, 2010), postupně diskreditující stávající systém demokratického vládnutí, který vládnoucím většinám dlouhodobě neumožňuje realizovat svůj program.

V posledních patnácti letech tak máme už devátého předsedu vlády, průměrná životnost českého premiéra tak v posledních 15 letech vychází na "úctyhodný" rok a osm měsíců. Příčinou je "věčný" volební systém poměrného zastoupení, navíc je u nás sestavování stabilních většinových vlád komplikováno dlouhodobou přítomností strany s až 20% mandátů, z pohledu vlády ovšem s nulovým koaličním potenciálem.

Ústavou z roku 1992 obnovený prvorepublikový relikt, kdy byl u nás volební systém poměrného zastoupení opět přikázán přímo v Ústavě (čl. 18, odst. 1), v ústavách vyspělých demokracií nenajdeme. Ani žádný kombinovaný nebo smíšený volební systém pro volby do dolní sněmovny u nás povolen není. Ústava je striktní, jakýkoliv kompromisní model je vyloučen.

Prvorepublikový relikt ústavou přikázaného, nedotknutelného volebního systému poměrného zastoupení, který stále nesmí být volebním zákonem ani částečně modifikován, není už jen byrokratickou blokací: stává se vestavěným destabilizátorem české demokracie.

Dovolíme prezidentovi beztrestně porušovat Ústavu?

Nedávno přijatý ústavní zákon zavádějící přímou volbu prezidenta republiky bohužel explicitně zavádí i faktickou netrestatelnost hlavy státu v případě i hrubého porušení Ústavy. Nově, k tomu, aby mohl být prezident před Ústavním soudem byť jen obžalován, bude totiž potřebný souhlas obou komor Parlamentu, nikoliv jen Senátu jako dosud, a navíc musí jít o třípětinovou, nikoliv jako dosud jen o prostou většinu. Ve fungujících demokraciích takový mechanismus nenajdeme.

Navíc, již dnes si drtivou většinu z 15 ústavních soudců, svých potenciálních (potěmkinovských) deinstalátorů, najmenoval (se souhlasem Senátu) každý prezident sám, na začátku svého mandátu. Ústavní soudci jsou totiž u nás jmenováni jen na 10 let a první Ústavní soud byl kompletně jmenován na začátku Havlova prezidentkého mandátu.

Zjednodušeně řečeno, dnes postačující vůle byť jen 14 senátorů k podání ústavní žaloby proti prezidentu republiky (komory se usnášejí při přítomnosti jedné třetiny členů, k přijetí usnesení je potřebná nadpoloviční většina,) bude nově podmíněna souhlasem alespoň 120 poslanců. Existuje zde prý i zpřísnění: ústavní zákon totiž stanovuje, že může být prezident obžalován i v případě hrubého porušení Ústavy, nejen pro velezradu jako dosud. Opravdu zpřísnění? Hlava státu přece dodržování Ústavy slibuje předtím, než se ujímá svého úřadu. I po tomto zpřísnění tak bude prezident moci porušovat Ústavu zcela beztrestně, ovšem jen jaksi polohrubě, nikoliv přímo hrubě. A i kdyby hrubě, tak fakticky nepotrestatelným způsobem. Takže nakonec vcelku hladce.

Kdekoliv přicházely k moci nedemokratické režimy, vždy nejdříve potlačily svobodu slova a poté vyřadily ty mechanismy, které měly zajistit vymáhání demokratických pravidel hry. I klamání rozhodčího může být -možná- vnímáno jako součást hry. Tomu, kdo jako rozhodčí vystupuje, ovšem klamání nikdy nesmí být tolerováno, protože pak už by nešlo o hru podle pravidel, ale o předem prodaný zápas.

Jsme jedinou zemí v Evropě, kde vyhrála ještě částečně svobodné volby komunistická strana. Lidé se necítili s naší prvorepublikovou demokracií až natolik spjati: po válce totiž vnímali prvorepublikovou parlamentní demokracii jako buržoazní žvanírnu vzájemně se blokujících a rozhádaných partají, přičemž na výsledku svobodných voleb beztak až tolik nezáleželo.

Dnes komunistické nebezpečí nehrozí; ztráta důvěry v demokracii a vznik nějaké formy neototalitního režimu bohužel ano.

Autor byl v letech 2004-2010 poradcem Václava Klause, prezidenta České republiky

Vytisknout