Volby ve Spojených státech a Francii -- tak stejné a tak rozdílné

5. 4. 2012 / Immanuel Wallerstein

V obou zemích existuje to, co by se dalo nazvat extrémní pravicí a radikální levicí. Extrémní pravice i radikální levice odsuzují dvě "centristické" strany za to, že se podobají jako vejce vejci, a volají po skutečně pravicové či levicové politické platformě. To má ovšem velmi rozdílné důsledky vzhledem k velmi odlišným volebním systémům USA a Francie.

Ve Spojených státech probíhají volby v padesáti samostatných jednotkách, státech, a to podle principu "vítěz bere vše". Ve hře je jistý konkrétní počet hlasů ve shromáždění, kterému se říká "volební kolegium". Tento systém velmi ztěžuje případným "třetím stranám", aby měly reálný vliv na to, kdo bude zvolen. Přesto se vždy najdou lidé, kteří se nedají odradit a přicházejí se svými kandidáty. To někdy ovlivní výsledky v několika státech a tím i konečné výsledky. Tak například Ralph Nader, kandidující ve volbách roku 2000, odebral podle některých analytiků kandidátovi Demokratické strany Alovi Goreovi dost hlasů na to, aby ho připravil o vítězství ve dvou státech. A Naderova kandidatura měla tudíž, jak se někdy říká, za důsledek zvolení Bushe.

V minulosti měla krajní pravice ve Spojených státech sklon k neúčasti ve volbách z toho důvodu, že Republikánská strana byla na její vkus příliš "liberální". Ale zhruba před dvaceti lety se tato skupina rozhodla vstoupit do volebního klání tím způsobem, že začne působit uvnitř Republikánské strany a donutí ji vystupováním proti uchazečům, kteří se v primárních volbách projevovali příliš "centristicky", aby si vybírala "konzervativnější" kandidáty. Dnes tato skupina většinou vystupuje pod nálepkou "Tea Party". Její taktika byla velmi úspěšná a Republikánská strana se za uplynulých zhruba dvanáct let opravdu posunula výrazně doprava.

Ve Francii fungují volby hodně odlišně. Jsou jednak celonárodní, neznají dílčí volební jednotky. Za druhé pokud některý kandidát nezíská nadpoloviční většinu hlasů, následuje vždy druhé kolo, v němž je možné volit jen mezi těmi dvěma stranami, které získaly v prvním kole nejvíc hlasů.

Tento systém umožňuje skupinám všech politických odstínů, aby do prvního kola vysílaly své vlastní kandidáty, a dokonce je k tomu vybízí, protože voliči vědí, že budou mít možnost dát v druhém kole svůj hlas jedné ze dvou hlavních stran. První kolo slouží jako projev vůle lidu a jeho smysl spočívá hlavně v naději, že ovlivní politiku strany, která vyjde jako vítěz z druhého kola.

Francouzský systém ale má jednu chybu. Obě hlavní strany musí dostat dost hlasů, aby postoupily do druhého kola. V roce 2002 došlo k výjimečné události, když středolevicová Socialistická strana skončila těsně za krajně pravicovou stranou, Národní frontou, a tím byla vyřazena. Z toho důvodu letos socialisté zdůrazňují význam "vote utile" ("prospěšného hlasování"), aby se nic takového neopakovalo. Trauma roku 2002, které prožili francouzští socialisté, si nijak nezadá s traumatem roku 2000, které utrpěli demokraté ve Spojených státech.

Co to znamená pro současnost? Ve Spojených státech se bude vybraný republikánský kandidát prezentovat v důsledku tlaků Tea Party jako "velmi konzervativní" a tím bude riskovat ztrátu hlasů takzvaných umírněných, kteří jsou více "středoví". Demokratický kandidát, kterým bude prezident Obama, zklamal mnoho svých oddaných příznivců tím, že se v prvním funkčním období posunul výrazně doprava. Nyní se je snaží opět získat více "populistickou" platformou, ale přitom se obává, že přijde o část oněch zklamaných umírněných republikánů. V roce 2012 není na obzoru žádný významný menšinový kandidát.

Ve Francii je situace složitější. Současné výzkumy veřejného mínění ukazují, že kandidáti dvou hlavních stran -- Nicolas Sarkozy za středopravicovou UMP a François Hollande za středolevicovou Socialistickou stranu -- mají v prvním kole skoro stejné vyhlídky. Každý z nich má ovšem jen necelých 30% hlasů. Většinu zbývajících 40 až 50% si pravděpodobně mezi sebou rozdělí tři další kandidáti: Martine LePenová za krajně pravicový Front National, François Bayrou za "středově-středovou" stranu (odsuzující jak UMP, tak Socialistickou stranu za to, že jsou málo středové) a Jean-Paul Mélenchon za Stranu levice, který dokázal získat většinu radikálně levicových voličů, přestože se voleb účastní řada dalších krajně levicových skupin.

LePenová, Bayrou a Mélenchon získávají dnes v průzkumech mezi 14 a 18% hlasů. Nezdá se tudíž pravděpodobné, že by někdo z nich postoupil do druhého kola. Výkon, který předvedl Mélenchon, je velkým překvapením letošních voleb. Předpovědi ale také říkají, že pokud budou průzkumy dopadat pro Hollandea příliš špatně, možná polovina dnešních příznivců Mélenchona bude hlasovat raději pro Hollandea, aby neriskovala, že ho vyřadí LePenová nebo Bayrou.

Pokud ovšem Mélenchon dostane hodně hlasů a Hollande se přesto dostane do druhého kola, budou platit dvě věci. Zaprvé to bude jasné znamení pro socialisty, že se musí politicky posunout doleva. A za druhé bude většina Mélenchonových voličů hlasovat v druhém kole pro Hollandea. Na pravici se ovšem většina voličů LePenové bude zdráhat dát svůj hlas Sarkozymu a Front National jim to ani nedoporučí. Kdyby to udělal, ohrozil by tím svou vlastní existenci.

Francouzský systém je podle všeho výhodnější pro radikální levici. Systém USA je patrně výhodnější pro krajní pravici. Hlavním důvodem toho jsou ovšem rozdílná volební pravidla.

© Immanuel Wallerstein, komentář č. 326, 1.4.2012. Z angličtiny přeložil Rudolf Převrátil.

Vytisknout